Svět podle Kinga: Několik poznámek k výročí narození bojovníka za desegregaci americké společnosti

Amerika ve varu 81

Svět podle Kinga

Několik poznámek k výročí narození
bojovníka za desegregaci americké společnosti

Martin Kovář

Včera, 15. ledna, si Američané připomněli nenápadné, už šestadevadesáté výročí narození muže, který zásadním způsobem změnil jejich zemi, Martina Luthera Kinga, Jr. (1929–1968). Charismatický baptistický kazatel, neúnavný bojovník za rasovou desegregaci společnosti, politický aktivista i politik, jakkoli by se tomu poslednímu označení bránil, muž, jenž pronesl jeden z nejdůležitější projevů v celých dějinách moderní Ameriky – to všechno byl Martin Luther King, a nejen to. Jeho zavraždění v Memphisu v dubnu 1968 bylo šokem srovnatelným s vraždami bratrů Kennedyových. I ono doslova otřáslo Amerikou a dočasně také její vírou v to, že se může v dohledné době změnit k lepšímu. Kingův odkaz je živý i dnes, možná dokonce víc než kdykoli dřív.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 16. ledna 2025

Z hory zoufalství ke kameni naděje

Nápis „Z hory zoufalství ke kameni naděje“ (Out of the mountain of despair, a stone of hope), jenž se nachází na Kingově památníku na The National Mall ve Washingtonu, D.C., je pro jeho život příznačný. O mnohém vypovídá i to, že jej najdeme v blízkosti památníků největších amerických prezidentů – Thomase Jeffersona (1801–1809), Abrahama Lincolna (1861–1865) a Franklina D. Roosevelta (1933–1945). Zaujetí a respekt, s jakým k památníku Američané všeho věku, barvy kůže i společenského postavení přistupují, stejně jako to, o čem na místě mluví, by vydaly na samostatný text, snad ho jednou pro DATARUN napíšu.

Dětství, dospívání a mládí

Hrdina dnešní Ameriky ve varu se narodil se již zmíněného 15. ledna 1929 v Atlantě ve státě Georgia jako Michael King, Jr., druhé ze tří dětí do rodiny Michaela Kinga, Sr. a jeho ženy Alberty rozené Williamsové. Otec budoucího bojovníka za desegregaci americké společnosti byl pastorem baptistické církve, která jej roku 1934 vyslala „na zkušenou“ do Evropy, což zahrnovalo i cestu do nacistického Berlína na kongres Světového svazu baptistů. Na Michaela staršího udělala největší dojem místa spojená se životem protestantského reformátora Martina Luthera (1483–1546), a proto po návratu do USA změnil jméno sobě i staršímu synovi na jeho počest.

K poznání, že svět není „procházka růžovým sadem“, přivedly Martina Luthera Kinga první kontakty s rasismem, když zjistil, že vzhledem k barvě pleti nemůže nastoupit do stejné první třídy jako jeho bílý kamarád z domu odnaproti. Jako třináctiletý kluk již Martin pracoval jako distributor The Atlanta Journal, což byl jediný velký deník v atlantské metropolitní oblasti, a současně začal chodit na Booker T. Washington High School, kde směli studovat „barevní“ Američané. Vynikal ve zpěvu, dokázal dobře debatovat, zajímal se o angličtinu a o historii, a proto mohl nastoupit na Morehouse College, již roku 1948 zakončil titulem bakaláře sociologie. O tři roky později už byl absolventem Crozerova teologického semináře v pensylvánském Uplandu, což mu otevřelo dveře k postgraduálnímu studiu systematické teologie na univerzitě v Bostonu, kde získal v roce 1955 doktorát. V roce 1991 došli odborníci k závěru, že šlo zčásti o plagiát, současně ale konstatovali, že i tak šlo o cenný příspěvek k diskusi na dané téma. Sám Martin Luther King, Jr. po akademické dráze nikdy neprahl, takže vše skončilo tím, že „není co řešit“.

V roce 1955 King působil jako baptistický pastor v alabamském Montgomery, rozhodně podpořil Rosu Parksovou v jejím protestu proti rasové diskriminaci a o dva roky později spoluzaložil Southern Christian Leadership Conference, jež měla za cíl koordinovat občanské aktivity Afroameričanů. V roce 1959 se vrátil do rodné Atlanty, kde pracoval po boku otce jako pastor v Ebenezer Baptist Church. V té době už byl ženatý s Corettou Scottovou, budoucí spisovatelkou a veřejnoprávní aktivistkou, jíž se nakonec stala, třebaže si v ní konzervativní a opatrný manžel přál vidět spíše domácí hospodyňku, nezataženou do tvrdých bojů a střetů, které po celý život vedl. Kingovi měli velkou rodinu – čtyři děti – Yolandu (1955–2007), Martina (*1957), Dextera Scotta (*1961) a Bernici (*1963), které jim dělaly radost a ze kterých Martin čerpal sílu do svých životních zápasů.

Boj za desegregaci americké společnosti

Rozhodujícím životním desetiletím Martina Luthera Kinga mladšího byla šedesátá léta, kdy se Amerika ocitla ve válce nejen ve Vietnamu, ale, svým způsobem, i doma. Kingovy představy o nenásilném, pokojném způsobu boje Afroameričanů za rovnoprávnost se do značné míry shodovaly s tím, jak postupovala Gándhího společnost pro lidská práva, jejímž čestným prezidentem se stal. V té době už byl King poměrně známou osobností, a proto nebylo překvapením, když se zapojil do tzv. „protestů“ či „stávek vsedě“, s nimiž začali v únoru 1960 členové Atlantského studentského hnutí, inspirovaní „barevnými“ kolegy z univerzity Greensboro v Severní Karolíně, kteří se tímto způsobem bouřili proti „pořádkům“ ve stále ještě segregovaném školním bufetu. King byl při protestu zatčen a odsouzen ke čtyřměsíčnímu žaláři s těžkou pracovní povinností. Uvěznění známého muže vyvolalo značný poprask a také tlak několika vlivných politiků v čele s bratry Kennedyovými na jeho propuštění, k čemuž po dvou dnech věznění došlo. King se tak stal celonárodní „celebritou“ a „ikonou“ boje za spravedlivou Ameriku, třebaže mu bylo teprve jednatřicet let.

Sen o lepší Americe

Následující část Kingova života, během níž se prakticky neustále rval za to, v co věřil, je poměrně dobře známá. Jeho boj za „lepší Ameriku“ symbolicky vyvrcholil účastí na tzv. Pochodu na Washington za práci a svobodu (March on Washington for Jobs and Freedom, anebo The Great March on Washington), respektive shromážděním před Lincolnovým památníkem v hlavním městě 28. srpna 1963. Právě tady, při této příležitosti, pronesl King svůj slavný projev „Mám sen“ (I Have a Dream), který uvedl do varu více než čtvrt miliónu lidí, z nichž více než tři čtvrtiny tvořili Afroameričané. Kingova slova „Mám sen, že moje čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle kvality charakteru“ udělala obrovský dojem ve Spojených státech i, bez přehánění, na celém světě a King se stal rázem hrdinou všech ponižovaných a ustrkovaných lidí bez ohledu na to, z jakého důvodu se jim křivda děla.

King ve svém boji neustával ani v dalších letech. Situaci mu přirozeně usnadňovala jeho mediální proslulost. Po udělení Nobelovy ceny za mír (konkrétně za boj za rasovou rovnost a nenásilný způsob, jakým o ni usiloval) v roce 1964 se navíc stal prakticky „nedotknutelným“.

Podstatnější než jakákoli ocenění byly reálné výsledky, jež se dostavily v letech 1964, 1965 i později a jež zásadním způsobem změnily „Ameriku“. Šlo. primárně, o Zákon o občanských právech (Civil Rights Act), o Zákon právech voličů (Voting Rights Act; 1965) a o Zákon o spravedlivém bydlení (Fair Housing Act; 1968); zapomenout nesmíme ani na o Zákon o imigraci a občanství (Immigration and Nationality Act; 1965). Zatímco první z nich zakazoval každou formu diskriminace na základě rasy, náboženství, pohlaví atd., druhý garantoval federální ochranu všem, kteří chtějí volit, a třetí stavěl mimo zákon jakoukoli diskriminaci při pořizování/poskytování bydlení. Přirozeně nešlo pouze o zásluhu Martina Luthera Kinga. King byl nicméně nesmírně důležitou součástí, spolutvůrcem dlouhodobého procesu proměny Ameriky. Bez něj, bez jeho vůdcovství, bez „aury“, která z něj vyzařovala, by tato cesta byla delší a mnohem svízelnější.

V šedesátých letech se King stával čím dál víc také politikem. V roce 1967 se postavil proti americké účasti ve válce ve Vietnamu, když v newyorském Central Parku pronesl řeč na téma „Pokud jde o Vietnam, je čas porušit mlčení“. Peníze, které šly na válku, bylo podle Kinga možné utratit mnohem smysluplněji na sociální programy. O tom, že jeho řeč v myslích Američanů silně rezonovala, svědčilo mimo jiné i to, že se jej někteří demokraté snažili přesvědčit, aby v roce 1968 kandidoval v primárkách proti úřadujícímu prezidentu Johnsonovi. King to neudělal, neboť si uvědomoval, že „čas na černého prezidenta dosud nenazrál“, a navíc viděl své poslání jinde.

Atentát a životní odkaz

V roce 1968 se místo vstupu do vysoké politiky Martin Luther King zapojil do nenásilné „Kampaně za práva chudých“, jejímž cílem bylo přimět politiky ve Washingtonu, aby konečně „něco opravdu udělali pro ty nejpotřebnější bez ohledu na jejich původ a barvu pleti“. A právě v rámci této kampaně odjel do Memphisu ve státě Tennessee, kde 3. dubna pronesl svůj poslední politický projev. Také v této řeči známé pod názvem „Vystoupil jsem na vrchol hory“ (I᾿ve Been to the Mountaintop“), King mluvil o víře, že ještě za svého života vstoupí do „země zaslíbené“ (jeho ideální „Ameriky“) i o dalších plánech, na které ale už nedošlo.

Následujícího dne, 4. dubna 1968, krátce po šesté hodině večer, Martina Luthera Kinga, Jr. na balkóně pokoje v motelu Lorraine zasáhl výstřel z pušky, na jehož následky hodinu poté v nemocnici navzdory veškeré snaze lékařů zemřel. Jak jsem už řekl, Kingovo zavraždění Ameriku doslova ochromilo, podobně jako atentát na prezidenta Kennedyho v listopadu 1963 a na jeho bratra „Bobbyho“ v červnu 1968. Místo „času naděje“ přicházel, jak se alespoň zdálo, „čas zoufalství“.

Prezident Johnson vyhlásil 7. duben dnem národního smutku, na Kingův pohřeb ale místo sebe vyslal viceprezidenta Huberta Humphreyho, což mu mělo mnoho lidí za zlé. Jiní naopak pokládali Johnsonovo rozhodnutí za správné. Prezident byl totiž extrémně neoblíbený a obhájci jeho rozhodnutí argumentovali tím, že by jeho přítomnost mohla vyvolat velké nepokoje, které by bylo těžké zvládnout bez použití násilí. Ani Johnsonova neúčast na Kingově pohřbu ale nemohla nic změnit na tom, že šlo o celonárodní událost, na kterou Amerika dlouho nezapomněla.

Kam až by King na své životní pouti dospěl, kdyby jej nezasáhla kulka atentátníka, je těžké říct, a to tím spíš, že mu v době úmrtí ještě nebylo ani čtyřicet let. Jedna věc je nicméně jasná: Bez ohledu na všechny kontroverze s jeho životem spojené patří k největším Američanům moderní doby.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.