Sto let Jimmyho Cartera. Nejslabší americký prezident moderní doby slaví jubileum

Amerika ve varu 67

Sto let Jimmyho Cartera

Nejslabší americký prezident moderní doby slaví jubileum

Martin Kovář

James Earl „Jimmy“ Carter (*1924) prožil, přesněji řečeno stále ještě prožívá, vezme-li se to kolem a kolem, šťastný život, jakkoli byly chvíle, kdy si to nemyslel ani on sám. Vysoké politické ambice, jež byly nedílnou součástí jeho osobnosti, se mu podařilo naplnit v mimořádné míře – úřad guvernéra Georgie, a především prezidenta USA (1977–1981), které zastával, to říkají více než jasně. Jiná věc je, jaký politický odkaz po sobě zanechal. Ani oslavy stoletých narozenin by neměly zakrýt skutečnost, že je hodnocen jako jeden z nejslabších amerických prezidentů od konce druhé světové války. Tak se na jeho životní příběh pojďme podívat podrobněji.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 3. října 2024

Ambiciózní kluk z „hlubokého Jihu“

James Carter se narodil 1. října 1924 v georgijském městečku Plains v rodině, jež, pro jeho další život příznačně, odvozovala svůj původ od poutníků, kteří připluli do Nového světa ve třicátých letech 17. století, takže se právem pokládali za starousedlíky. Carterovi patřili k chudším vrstvám, poměrně často se stěhovali, a James tak prožil sice relativně šťastné, ale hodně skromné dětství. Tomu odpovídalo i jeho vzdělání, završené na Georgia Institute of Technology a, již za druhé světové války, na americké námořní akademii – U.S. Naval Academy. Carter zůstal příslušníkem ozbrojených sil i po válce, povýšen na důstojníka, a oženil se s Rosalynn Smithovou, s níž měl posléze čtyři děti. Po odchodu z armády v roce 1953 se úspěšně živil jako majitel farmy s burskými oříšky.

Mladý nadaný politik

V roce 1962 se Carter rozhodl vstoupit do boje o křeslo v georgijském Senátu, a třebaže byl v politice nováčkem, ve volbách hned napoprvé uspěl, zejména proto, že sdílel hodnoty brzy již zavražděného Johna F. Kennedyho a jeho nástupce Lyndona B. Johnsona, včetně podpory rasové desegregace a sociálníhos tátu. V roce 1966 potkal Cartera ojedinělý neúspěch, když navzdory velkému úsilí prohrál volby o úřad georgijského guvernéra (jímž se stal Lester Garfield Maddox Sr.). O čtyři roky později se mu ale podařil „reparát“, neboť porazil všechny demokratické soupeře i, ve finále, republikána Harolda „Hala“ Suita. Bylo tomu tak mimo jiné proto, že pokrytecky změnil názory, takže jej mnozí oponenti označovali dokonce za rasistu; Carter ale dobře věděl, co dělá, i to, že bez „revize svého názorového postoje“ v otázkách desegreagace, jak svůj obrat sám nazýval (viz výše), by se na americkém Jihu guvernérem nestal.

Guvernér Georgie

Jako guvernér Jimmy Carter názorově znovu otočil (projevil „ocenění hodnou pružnost“, říkali jeho stoupenci) a znovu se vymezil vůči rasismu. Jeho přátelé proto v souvislosti s ním dokonce mluvili o „nové (tj. moderní) Georgii“ (New Georgia). Hlavní náplň jeho guvernérství tvořily boj za rasovou desegregaci a za občanská práva. Současně poprvé projevil celostátní ambice, když se v roce 1972 neúspěšně pokusil stát viceprezidentským kandidátem George McGoverna. Nezdar ale Cartera mrzel pouze krátce; v listopadových volbách totiž McGoverna doslova zničil úřadující prezident Richard Nixon, a „Jimmy“ byl rád, že u porážky nebyl osobně. Touha po místě v Bílém domě ho však neopouštěla, a proto se pečlivě chystal na volby v roce 1976.

Na cestě do Bílého domu

Carterův úspěšný vzestup byl do značné míry dán peripetiemi amerického vnitropolitického vývoje. Aféra Watergate smetla nejenom prezidenta Richarda Nixona (1974), ale navíc výrazně oslabila i jeho nástupce Geralda Forda. Když na přelomu let 1975–1976 oznámil celostátně takřka neznámý bývalý georgijský guvernér Carter, že hodlá bojovat o úřad prezidenta, nebral ho téměř nikdo vážně. Hlavními favority demokratů byli tehdejší kalifornský guvernér Jerry Brown (jenž se do úřadu guvernéra tohoto státu vrátil v roce 2011 a držel jej až do roku 2019 [!]) a George Corley Wallace Jr., dlouholetý guvernér státu Alabama (1963–1967, 1971–1979 a, znovu, 1983–1987). Carter nakonec, do značné míry překvapivě, uspěl především proto, že se pro mnohé uvěřitelně prezentoval jako „obyčejný člověk“ a že dokázal oslovit konzervativní voliče na venkově i městské liberály. Totéž platilo i o celostátních volbách, ve kterých porazil Geralda Forda i na základě slibu (mimo jiné v televizních debatách, prvních od roku 1960), že změní „hříšný Washington“ v „město ctnosti“, čímž narážel na spojení republikánů s padlým prezidentem Nixonem. Vítězství, jehož Carter dosáhl, bylo sice velmi těsné, demokraté si nicméně udrželi většinu i v obou komorách Kongresu, a proto měl nový prezident nakročeno k „pohodlnému vládnutí“.

Prezident USA

Spojené státy silného prezidenta potřebovaly jako sůl. Zejména hospodářský vývoj země – pokračující inflace a recese, stejně jako energetická krize – si žádal odvážná opatření. Carter se k nim ale neodhodlal a jeho popularita začala rychle upadat. Prezident nebyl úspěšný ani v zahraniční politice. Poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzeziński sice prosazoval tvrdý postoj vůči Moskvě, současně ale Carterovi doporučoval, aby pokračoval v jednáních o kontrole zbrojení. Názory expertů na důsledky této „podivné směsi politiky konfrontace a vstřícnosti“ se hodně liší; podle některých komentátorů dokonce přispěly ke vpádu sovětské armády do Afghánistánu na jaře 1979, podle jiných „položily naopak základy pro úspěšná jednání Carterova nástupce Reagana s Moskvou“.

Vpád Sovětů do Afghánistánu, na který Carter reagoval verbálně ostře (žádost o navýšení rozpočtu pro armádu, ekonomické sankce vůči SSSR, bojkot olympijských her v Moskvě atd.), současně ale nepřerušil jednání s Kremlem o odzbrojení, jež vyústila v podpis smlouvy zvané SALT II (Strategic Arms Limitation Talks) s Leonidem Iljičem Brežněvem ve Vídni v roce 1979, byl pouhým začátkem. Na podzim 1979 proběhla v Íránu „islámská revoluce“ v čele s ajatolláhem Chomejním, revoluční gardy nového režimu obsadily budovu amerického velvyslanectví v Teheránu a zadrželi několik desítek diplomatů. Faktická neschopnost prezidenta reagovat na tuto agresi, ztělesněná nezdarem operace na záchranu rukojmí, nemohla zastřít ani úspěšná jednání ve sporu o Panamský průplav, ani zprostředkování mírové dohody z Camp Davidu izraelského premiéra Begina a egyptského prezidenta Sádáta. Vliv USA ve světě v sedmdesátých letech zkrátka upadal a Carter byl pokládán za jednu z hlavních příčin tohoto stavu.

Porážka od Ronalda Reagana

S ohledem na výše uvedené je zřejmé, proč neměl Jimmy Carter v kampani za znovuzvolení na podzim 1980 proti bývalému kalifornskému guvernérovi, republikánovi Ronaldu Reaganovi (prezidentem USA v letech 1981–1989) žádnou šanci. Voliči ve volbách drtivě odmítli pokračování Carterovy domácí i zahraniční politiky bez ohledu na to, že se snažil působit jako morální autorita a bojovník za lidská práva doma i ve světě; místo toho jej stále více lidí pokládalo za egoistického pokrytce, který nedosáhl takřka žádného z cílů, jež si předsevzal, a poškodil svoji zemi.

Respektovaný státník na odpočinku

Ze všech výše uvedených důvodů patří Jimmy Carter k nejslabším prezidentům po druhé světové válce, dost možná i v dějinách země, jakkoli je srovnání s „dávnými časy“ složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Nic na tom nezměnilo ani to, že dokázal být jako jedna z mála hlav státu, USA zvlášť, mimořádně aktivní i po skončení svého působení v Bílém domě, zejména v humanitární oblasti a v oblasti lidských práv. Obecně tak dnes sice platí za „respektovaného státníka na odpočinku“, soud dějin však bude v jeho případě, obávám, hodně neúprosný.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.