Spojené státy, New York a Donald Trump. Několik poznámek k USA a k NYC po sto dech vlády „boha chaosu“

Amerika ve varu 97

První speciální vydání pro podcast Nový svět

Spojené státy, New York a Donald Trump

Několik poznámek k USA a k NYC po sto dech vlády „boha chaosu“

Martin Kovář

Spojené státy americké mají za sebou sto dní vlády Donalda Trumpa, což je téma, které dominuje prakticky všem místním médiím. Zatímco představitelé republikánské administrativy v čele se samotným prezidentem a včetně státního tajemníka (ministra zahraničních věcí) Marka Rubia se chlubí tím, že jde – jak jinak – o „nejlepších prvních sto dní vlády v dějinách“, většina médií i opozice je naopak silně kritická. Jejich problém však spočívá v tom, že si Trump a jeho lidé z kritiky mnoho nedělají a že většina demokratů zůstává, téměř nepochopitelně, i půl roku po porážce v listopadových volbách jakoby paralyzovaná drtivým tempem, brutalitou a bezohledností, s níž se Trump pustil do předem avizované „proměny Ameriky“ k obrazu svému. Do tzv. Midterms, tj. do voleb do celé Sněmovny reprezentantů a do třetiny Senátu, jež se tradičně konají v polovině prezidentského mandátu, už přitom zbývá jen rok a půl…

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 4. května 2025

Sto dní vlády „boha chaosu“

A teď už pojďme k věci. Včera v noci, kdy jsem kvůli otravnému jet lagu nemohl spát, mě v jedné televizní show pobavila výtečně vzpomínka na slavný britský film „Láska nebeská“ (Love Actually) scénáristy a režiséra Richarda Curtise z roku 2003, v níž se kluk jménem Colin (vynikající Kris Marshall), který v Anglii nemůže získat žádnou pohlednou dívku, po příletu do Ameriky promění v „boha sexu“. Komik v pořadu, který u nás v Čechách není ani trochu známý, Colina zdařile, až geniálně imitoval, přičemž s radostným dětinstvím křičel: „Jsem Donald, bůh chaosu!“ Ano. „Bůh chaosu“. Právě takový dojem zatím vyvolává Trumpova politika s výjimkou jeho „kovaných příznivců“ (v USA i v zahraničí, včetně České republiky) prakticky na celém světě.

Je tomu tak z mnoha důvodů. Kromě toho, že Trumpova administrativa prozatím citelně škodí (nejen svou protekcionistickou celní politikou) americké ekonomice (čísla mluví naprosto jasně), jsou důvodem kritiky její pokusy o redukci a omezení moci a vlivu tzv. Deep State (ne snad že by, věcně vzato, přebujelý státní aparát, hrůzyplně zbytnělý v průběhu levicového „dlouhého pochodu institucemi“, nepotřeboval drsnou „odtučňovací“ kůru), zrušení financování většiny programů v rámci USAID (United States Agency for International Development; řada progresivistických a wokeistických agend přitom po zrušení přímo volala), zatím ne zcela úspěšný boj proti nelegální migraci, střety s řadou federálních soudů a soudců, krach vztahů s některými blízkými zahraničními spojenci (Kanada, kde díky Trumpově politice vyhráli ve volbách na podzim prakticky odepsaní liberálové) a partnery (Mexiko) a také, jakkoli to pro většinu Američanů není podstatné, hluboká krize v euroatlantických vztazích a ztráta důvěry Evropanů v USA. Jako příklad lze uvést vztah mezi Washingtonem a Berlínem, na čemž má nemalý podíl nejen sám Trump, ale také americký viceprezident James D. Vance (a zase – ne že by neměl, když kritizoval německou vládu za to, že zvažuje zákaz opoziční AfD [a to dobře víte, že jsem, což opakuji a zdůrazňuji, všechno jenom ne její stoupenec]), nemluvě o, jak to jen vyjádřit, řekněme rozporuplných či nepříliš přesvědčivých výsledcích ve snaze ukončit ruskou agresi na Ukrajině.

Síla exekutivy

Pokud jde o Donalda Trumpa samotného, ten Američanům i světu svým způsobem dokonale (rozumíme si, jak to myslím, že ano?) ukazuje, jak silná může být nejen teoreticky, ale i v praxi americká exekutiva, zvlášť má-li šéf Bílého domu pevnou pozici ve vlastní straně (což Trump má, Republikánská strana se fakticky proměnila v MAGA Party a vnitrostranická opozice je tak slaboučká, že skoro nestojí za řeč), nemá-li, naopak, reálnou opozici alespoň v jedné komoře Kongresu, má-li na své straně (přinejmenším mentálně a jistě ne bezvýhradně Nejvyšší soud USA), stále ještě nemalou část veřejnosti, a, v neposlední řadě, je-li odhodlán jít na hranu ústavnosti (což Trump je; mimochodem, jako kdybychom to neznali z České republiky) a neusiluje-li reálně o znovuzvolení. Přesně v této situaci je dnes sedmačtyřicátý prezident Trump, a to bez ohledu na to, že tu a tam vypustí „zkušební balónek“ v podobě poznámky, že si umí představit i své třetí volební období u moci, pokud by to bylo v souladu s „vůlí lidu“ a pokud by bylo možné interpretovat ústavu tak, že prezident může být zvolen „maximálně dvakrát po sobě“ (nikoli s přestávkou, jako tomu je u Trumpa, jenž v listopadu 2020, jak známo, prohrál s demokratem Joem Bidenem), což je samozřejmě interpretace, která nemá s realitou nic společného. Osobně jsem přesvědčen, že Trump o třetí období v Bílém domě, jakkoli jeho ego, touha po moci či „vůle k moci“, jak chcete, jsou vpravdě olbřímí, usilovat nebude, nenastane-li samozřejmě nějaká pro mě zatím nepředstavitelná (a že mám v tomto směru mimořádnou představivost) vnitropolitická krize, která by situaci změnila.

Jak oblíbený je Donald Trump v NYC?

Pokud jde o Trumpovu aktuální popularitu, díky laskavosti kamaráda Honzy mohu být s rodinou deset dní v New Yorku, a proto zde také píšu tuto speciální Ameriku ve varu pro podcast Nový svět. V sobotu v podvečer jsem měl, cestou z obchodu v bezprostřední blízkosti Central Parku, poprvé možnost ztratit na toto téma u stánku s novinami, typickými newyorskými hot dogy a dalším občerstvením, pár slov s místními.

Ještě než k tomu přejdu, bych ale rád uvedl několik čísel. V listopadových volbách v loňském roce získal Donald Trump ve státě New York při účasti 62,2 % celkem 43,31 % hlasů, v samotném New York City pak 30,01 % hlasů. V roce 2020 přitom Trump obdržel ve státě New York 37,74 % hlasů, což je o 5 bodů méně, a v samotném NYC 22,7 %; v roce 2016 to bylo dokonce „jen“ 36,75 % ve státě New York a pouhých 18,1 % hlasů v NYC. V obou případech – ve státě i ve městě – je nárůst Trumpovy podpory ne snad enormní, ale na první pohled zjevný, přičemž výrazný je zejména rozdíl mezi roky 2020 a 2024, kdy Trumpa ve státě New York volilo 43 lidí ze 100 a bezmála třetina Newyorčanů. To je na město Woodyho Allena a liberálních elit (svět ve světě) hodně vysoké číslo, které nicméně odpovídá i mému „mikro průzkumu“ ze včerejšího podvečera.

Samotný hispánský stánkař, nevím, zda proto, že prodává svoje zboží pár kroků od Trump International Hotel (a vlastně i od Trump Tower), se nijak netajil tím, že je prezidentovým oddaným stoupencem. Dobře oblečený chlapík kolem padesátky, který si kupoval noviny (The New York Times i bulvár) a který nejprve „strašně spěchal“, ale pak se chtěl dlouze vybavovat, Trumpa rovněž chválil, protože „myslí především na Američany“. Další muž, od pohledu i podle řeči středostavovský dobře zajištěný obchodník (profesi mi potvrdil během rozhovoru), přibližně čtyřicátník, pokládal prezidenta za „klauna, který ale může Americe ve finále docela klidně prospět“, protože „svět je nevyzpytatelný“, může-li se „blázen stát králem“.

Dvě mladé Američanky v džínách, obě tak kolem dvaceti, mi naopak řekly, že je Trump „cvok“ a že je „velmi, velmi nebezpečný“, Trumpův hotel i nedalekou Tower přitom označily za „odpudivé“. Přibližně sedmdesátiletá dáma s načinčaným pejskem mi sdělila, že prezident je „odporné, opravdu odporné individuum“ a že by ráda přispěla na advokáta každému, kdo by jej byl ochoten „odstranit ze světa“. Silně otylý muž ve žlutých kraťasech a v tyrkysově modré košili (tak trochu podobný Goldfingerovi 😀) si byl „jist“ tím, že má Trump ve všem, co říká, pravdu, ale říká to „tak nešťastně, že to nepůsobí přesvědčivě“, což je „veliká škoda“ (pokud jsem mu dobře rozuměl).

Trumpova podpora…

Tolik můj maličký a jistě ne reprezentativní průzkum, který nicméně odpovídá tomu, jak vypadají celostátní čísla, podle kterých dnes politiku hlavy státu podporuje něco málo přes 40 % (41–42 %) Američanů, což ji podle některých komentátorů (včetně těch českých) činí nejméně oblíbeným prezidentem od časů konce vlády republikána Dwighta Eisenhowera (v Bílém domě v letech 1953–1961). To ale reálně neodpovídá pravdě, například Joe Biden (ve funkci v letech 2021–2025) měl na konci svého mandátu ještě horší čísla než Trump, a nejen on. A dokonce i kdyby tomu tak bylo, co by řada evropských lídrů za takovou podporu dala. Mnozí z nich – Olaf Scholz, Keir Starmer (jenž dostal o víkendu, abych byl aktuální, v komunálních volbách potupně „nařezáno“ od Nigela Farage), Emmanuel Macron či Petr Fiala – jsou na tom nesrovnatelně hůř nežli Trump a o více než čtyřicetiprocentní podpoře si mohou nechat jen zdát.

…a dominance

V čem Trump současné americké politice jednoznačně dominuje, je skutečnost, že je to právě on, kdo nastavuje agendu či témata, o jejíž/jejichž prosazení se následně vede lítý politický a mediální boj. Trumpova schopnost udat tón veřejné debatě, ať už si o meritu věci myslíme cokoli, je věcně vzato obdivuhodná, stejně jako jeho podle mého soudu spíš instinktivní než racionální schopnost „servírovat“ voličům to, co chce jejich velká část slyšet. V této souvislosti bych rád znovu připomněl, že komentátoři, zejména ti čeští, kteří označují voliče Donalda Trumpa za „idioty“, mluví přibližně o polovině obyvatel USA a že označit takto vysoké desítky miliónů lidí žijících v jiné zemi jen proto, že volili jinak, než by volili oni samotní, vypovídá více o nich než o Trumpových voličích. O tom ale bude řeč zase příště.

Tak ahoj z NYC, přátelé, a díky, že posloucháte Nový svět!

V New York City,

4. května 2025 nad ránem

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.