Spojené státy a možná velká válka

Amerika ve varu 21

Spojené státy

a možná velká válka

Jak zahraniční politika ovlivňuje prezidentské volby v USA

Martin Kovář

Jak jsme si mnohokrát řekli, příští rok touto dobou již budeme znát jméno nového, respektive staronového prezidenta Spojených států amerických. Stále pravděpodobnější střet úřadujícího demokrata Joea Bidena a jeho předchůdce, republikána Donalda Trumpa, rozhodně celá řada faktorů, ekonomickou kondicí země počínaje a „kulturními válkami“ včetně boje o povolení či zákaz interrupcí konče. Jak důležitou roli bude hrát ve volebním klání zahraniční politika a jak je může ovlivnit možná válka na Blízkém a Středním východě? Právě na toto otázky se budu snažit odpovědět v dnešní Americe ve varu.

Martin Kovář, 09. listopadu 2023

Izrael na cestě k „novému pořádku“ na Blízkém východě

Hrůzostrašný masakr, který 7. října letošního roku spáchali teroristé z Hamásu v jižním Izraeli, stál na počátku největší blízko a středovýchodní krize za několik posledních desetiletí. Izrael v uplynulém měsíci zahájil tvrdou odvetu, jednotky IDF již obsadily severní část Pásma Gazy a bojují přímo v Gaza City, obklíčily bunkr vojenského velitele Hamásu, zlikvidovali řadu vůdců hnutí a stovky, možná tiskovky teroristů. Za oběť jim bohužel padli i civilisté. Aniž bych chtěl být cynický, musím (nerad) konstatovat, že to s sebou nese každá válka, třebaže Izrael dělá, zdá se, všechno pro to, aby byly civilní ztráty byly co nejmenší.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, jenž bude mít po válce co vysvětlovat, zároveň řekl, že po vojenské likvidaci Hamásu začne na Blízkém východě nová doba, ve které, mimo jiné, Izrael převezme dlouhodobě kontrolu a odpovědnost nad Pásmem Gazy, což de facto vylučuje ustavení palestinského státu v dohledném čase. Tohle všechno se děje ve spletitém, nepřehledném a neobyčejně složitém kontextu mezinárodních vztahů, v němž hrají důležitou roli také Írán, Sýrie, teroristická organizace Hizballáh, Egypt, Turecko, Rusko a v neposlední řadě Spojené státy americké, jejichž bezprecedentně, demonstrativně silná vojenská přítomnost v regionu (letadlové a další lodě, jaderná ponorka atd.) dává všem zřetelně najevo, že stojí pevně za Izraelem a že jsou v případě jeho dalšího ohrožení ochotni zasáhnout v jeho prospěch i vojensky.

(Možná) válka a volby

Zda americká odstrašovací diplomacie v podobě dvou letadlových lodí atd. udrží perské ajatolláhy, prahnoucí po zničení Izraele, „na uzdě“, s jistotou nevíme. Osobně jsem ale přesvědčen o tom, že kdyby Američané nedemonstrovali svoji podporu Izraelcům tak jasně, létaly by už dávno z Libanonu, ze Sýrie a nejspíš i z Íránu na Izrael „mraky“ raket a dalších střel. Nejistota ohledně toho, zda „starý muž“ v Bílém domě nemyslí svá varování vážně, ale vede prozatím Teherán (a Damašek) k de facto vynucené obezřetnosti, radikálům na všech stranách navzdory.

Neobyčejně obezřetní musí být i Joe Biden a jeho lidé v Bílém domě v čele se státním tajemníkem Antonym Blinkenem. Přesně za rok je totiž čekají, jak jsem už řekl, prezidentské volby, a jít do nich uprostřed „velké války“, to není ani trochu lákavá představa, třebaže zahraniční politika nikdy nebyla, až na výjimky, tématem, které by prezidentské klání rozhodlo. Čas od času se to nicméně stalo, a proto si pojďme udělat ohledně toho alespoň krátký exkurz do historie.

Historický exkurz

Začneme-li druhou světovou válkou (návrat do starších časů je, myslím, zbytečný), nemůžeme nedojít k závěru, že velký válečný konflikt, který už probíhal v Evropě a k němuž se schylovalo i v Pacifiku, úřadující hlavě státu, Franklinovi D. Rooseveltovi (prezidentem v letech 1933–1945), v zásadě prospěl. FDR končil v roce 1940 v Bílém domě druhé funkční období a třebaže mu ústava výslovně nezakazovala ucházet se o třetí, bylo zavedenou zvyklostí, že dvě stačí. Demokraté však s odkazem na to, že „válka v Evropě a složitá mezinárodněpolitická situace ve světě si žádají v čele země zkušeného státníka“, prosadili Rooseveltovu kandidaturu i potřetí a v roce 1944 dokonce počtvrté, tentokrát s „vysvětlením“, že „za války se vrchní velitel nemění“… Válka tedy hrála jasně pro něj.

Rooseveltovu nástupci Harrymu S. Trumanovi (1945–1953), jenž v roce 1949 „ztratil Čínu“ a jenž vedl, se střídavými úspěchy, korejskou válku (1950–1953), boje v zahraniční naopak neprospěly. V posledním roce své vlády (1952) byl u voličů tak neoblíbený, že i když se o Bílý dům mohl ucházet ještě jednou, rozhodl se odejít do „politické penze“ a jeho místo nakonec získal kandidát republikánů, generál Dwight D. Eisenhower (1953–1961). Právě on na konci prvního funkčního období, na podzim 1956, raději ponížil svého nejbližšího spojence, Velkou Británii, v tzv. Suezské krizi, jen aby jeho voliči nenabyli dojmu, že podporuje její „neokolonialistickou válku“ proti Egyptu. „Jít do války v předvečer voleb, anebo jasně podpořit jednu válečnou stranu by mohlo být pro jejich výsledek fatální“, řekl tehdy ministr zahraničních věcí John F. Dulles a nikdo se mu to nepokoušel vymlouvat. USA se tak v Suezské krizi zachovaly zdrženlivě a Eisenhower mandát hladce obhájil.

Zatímco za vlády Johna F. Kennedyho (1961–1963) se Spojené státy velké války vyvarovaly, byť v době tzv. karibské či kubánské raketové krize (1962) nebyly daleko od jaderné konfrontace se Sovětským svazem, Lyndona B. Johnsona (1963–1969) vleklá válka v Indočíně doslova zničila, a jeho nástupci si proto dávali jaksepatří pozor, aby se do něčeho podobného nezapletli. Ve skutečné válce, v první válce v Perském zálivu, se tak ocitl až George Bush starší (1989–1993). K obhajobě mandátu na podzim 1992 mu ale nepomohlo ani drtivé vítězství v tomto konfliktu, ani pád komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě i samotného SSSR. Ani jasně vyhraná válka tak výhru na domácím poli nepřinesla…

Zatímco Bill Clinton vydržel v Bílém domě dvě funkční období (1993–2001), mimo jiné proto, že se dobře dařilo americké ekonomice a že se dlouho úspěšně vyhýbal zapojení země například do válek na Balkáně, jeho nástupci Georgi Bushovi mladšímu „válka proti mezinárodnímu terorismu“ naopak pomohla. V prvním volebním období byl díky teroristickému útoku z 11. září 2001 prakticky „nekritizovatelný“, neboť stál v čele „země v boji na život a na smrt“. Poté, co porazil demokratického vyzývatele Johna Kerryho a poté, co bezprostřední nebezpečí pominulo, ale veřejnost začala „mladého Bushe“ vnímat jinak, a proto druhý mandát dokončil – v mnoha ohledech nespravedlivě – jako jeden z nejméně populárních prezidentů v moderních dějinách USA…

A znovu v současnosti

Co z výše zmíněné historické zkušenosti plyne? Primárně to, že dopad válčení v zahraničí na domácí politiku a volební výsledek lze jen těžko předjímat a že taková válka představuje vzhledem k své nevyzpytatelnosti pro každého politika značné riziko. A právě na to bude muset úřadující prezident Joe Biden myslet, a to tím spíš, že především mladí Američané nejsou ve svém názoru na dění na Blízkém východě jednotní. Palestinci mají sympatie mnoha z nich, včetně, dokonce, byť nikoli ve všech případech, i teroristé z Hamásu; o šokujícím dění na mnoha amerických univerzitách včetně těch nejprestižnějších jsem ostatně psal pro Datarun minulý týden.

Jaké „poučení“ si z toho Biden a jeho lidé vezmou a jak si budou na Blízkém východě v následujícím roce počínat, teprve uvidíme. Budou to ale mít strašně těžké: na jedné strunce budou stát, věřím, pevně za Izraelem a současně budou zřetelně odstrašovat Írán; současně ale budou muset dávat najevo, že na Jeruzalém/Tel Aviv tlačí ohledně humanitárních kroků, aby si udrželi přízeň co největšího počtu příslušníků mladé generace (do, dejme tomu, pětatřiceti let) doma. To nebude ani trochu snadné a výsledek nelze předvídat.

Vůbec nejhorší by pro Washington bylo, kdy se v Teheránu navzdory varování, jehož se jim dostává, rozhodli v té či oné formě (přímo či prostřednictvím Hizballáhu) Izrael napadnout, třeba proto, že by neuvěřili odhlodání Američanů přímo do konfliktu zasáhnout. V takovém případě se mohl Biden, pokud by na takový útok opravdu reagoval vojensky (jakože by stěží mohl udělat něco jiného) stál před tak těžkou situací jako nikdo z jeho předchůdců na dlouhá léta, navíc s mužem, „který by všechny problémy včetně války na Ukrajině vyřešil do čtyřiadvaceti hodin“, v zádech… A k tomu kampaň na krku, to všechno ve více než osmdesáti letech, kdy síly a energie viditelně ubývají…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.