Smrt, která otřásla Amerikou: Před 44 lety byl New Yorku zavražděn John Lennon

Amerika ve varu 77

Smrt, která otřásla Amerikou

Před 44 lety byl New Yorku zavražděn John Lennon

Martin Kovář

Na 8. prosinec 1980, od něhož před pár dny uplynulo již čtyřiačtyřicet let, mnoho Newyorčanů, ale nejen jich, nikdy nezapomene. Bývalý člen slavné anglické hudební skupiny The Beatles, nadpozemským géniem nadaný John Lennon, strávil onen podvečer v newyorském nahrávacím studiu na Manhattanu, odkud se potom se svou ženou Yoko Ono vracel do bytu v The Dakota Apartments na 72. ulici, kde bydleli s tehdy pětiletým synem Seanem. Ani v náznaku nemohl tušit, co jej „doma“ čeká…

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 12. prosince 2024

Osmý prosinec 1980

Při vstupu do domu Lennona oslovil muž jménem Mark Chapman, kterému Lennon téhož dne podepsal nedávno dokončené album Double Fantasy. Sotva se k němu Lennon obrátil, postřelil jej Chapman pěti ranami, jimž muzikant již cestou do Rooseveltovy nemocnice podlehl. Zranění byla mnohočetná (od roztříštěné lopatky přes průstřel plic, klíčové bylo poranění krční tepny), smrt nastala v důsledku hemoragického šoku. Pokusy o oživení se nezdařily a lékaři v čele se Stephenem Lynnem, jenž měl onu noc službu, oznámili Yoko Ono s lítostí manželovu smrt. Atentát, bohužel úspěšný, byl událostí, která otřásla celým světem. Skutečnost, že život neobyčejně nadaného, co nadaného, geniálního „brouka“ z Liverpoolu, skončil tak náhle, byla neuvěřitelná, stejně jako, v řadě ohledů, jeho až příliš krátký (v době úmrtí mu bylo pouhých čtyřicet let) životní příběh.

Lennonův vrah Mark Chapman…

Šok, smutek a bolest, které NYC, Ameriku a svět zasáhly, se vzápětí proměnily ve vztek namířený vůči vrahovi. Kdo tento muž byl a co jej k činu vedlo? Mark David Chapman přišel na svět v texaském Fort Worthu v květnu 1955, byl tedy o patnáct let mladší než jeho oběť. Vyrůstal nicméně v Georgii, kde se stal dokonce fanouškem The Beatles. Současně jej ale jako adolescenta silně popuzovala některá Lennonova vyjádření, například legendární prohlášení že „Brouci“ jsou „populárnější než Ježíš Kristus“. Bezprostředně před atentátem měla na Chapmana velký vliv rovněž četba knížky „Kdo chytá v žitě“ (The Catcher in the Rye; 1951) Jeroma Davida Salingera (1919–2010). Psychicky nevyrovnaný až vyšinutý (ale svéprávný, jak rozhodli odborníci a porota) mladý muž neměl „v hledáčku“ jen Johna Lennona; uvažoval i o zavraždění druhého „brouka“ Paula McCartneyho, televizního baviče Johnyho Carsona, oscarové Star Elizabeth Taylorové anebo zvoleného prezidenta Ronalda Reagana…

… jeho zločin a marná snaha o propuštění

Chapman, jenž se chtěl podle všeho zavražděním svého idolu, kterého zároveň nenáviděl, proslavit, byl krátce po atentátu zatčen, neboť zůstal na místě činu a četl si v již zmíněné knížce „Kdo chytá v žitě“. Soud jej poslal na doživotí do vězení, přičemž nevyhověl obhajobě, která se snažila prezentovat jej jako „nepříčetného“. Chapman si svůj trest odpykává ve věznici Attica nedaleko Buffala ve státě New York a pravidelně (již třináctkrát) žádá o podmínečné propuštění. Soud mu ale všechny žádosti od roku 2000 zamítl, naposledy v létě 2024. Zda bude v budoucnu úspěšný, nevím, jsem ale hodně skeptický. Propuštění atentátníka, který zabíjel střelnou zbraní, by dnes ve Spojených státech nepochybně vyznělo přinejmenším kontroverzně, a to si myslím nebude žádný soudce riskovat.

Geniální „brouk“ z Liverpoolu

Poté, co jsme si ve stručnosti představili atentátníka, ohlédněme se alespoň na malém prostoru za velkým zavražděným. John Winston Lennon (1940–1980), jak znělo jeho celé jméno, se narodil v říjnu 1940, tj. v po čertech drsných válečných časech, konkrétně v době vrcholící letecké „bitvy o Británii“ (Battle of Britain), kterou ostrovní stát již s Winstonem Churchillem (po němž měl John svoje druhé jméno) v čele vlády sváděl s nacistickým Německem. Johnovo dětství bylo vůbec dost „syrové“, mohu-li to tak říct. Zatímco z let 1940–1945 si ještě mnoho nepamatoval, následující „léta nouze a strádání“ (Austerity Years; 1945–1951), už mu zůstala zapsaná pevně „pod kůží“. Připočteme-li k tomu, že severní Anglie a velký přístav na řece Mersey, otevřený do celého světa, byly „drsné“ samy o sobě, máme tu dobrý základ svérázné, nenapodobitelné poezie/poetiky, jež byla pro muziku The Beatles charakteristická.

Příběh, jenž začal založením skifflové (specifický městský folk, svérázně „ochucený“ jazzovými a bluesovými prvky, nezřídka hraný na amatérsky vyrobených nástrojích) kapely The Quarrymen v září 1956, přátelstvím se stejně geniálním Paulem McCartneyem a vznikem The Beatles o čtyři roky později, je dobře znám většině lidí v našem civilizačním okruhu, snad s výjimkou části dnešní mladé generace. Snad nikdy v dějinách populární hudby nevyprodukovala dvojice autorů (při vší úctě k Georgi Harrisonovi a Ringovi Starrovi) tolik fantastických melodií a textů jako Lennon s McCartneyem. Na cokoli sáhli – od původních jednoduchých rockových popěvků (Love Me Do či All My Loving) až ke složitým, rafinovaným aranžmá, známých třeba z kultovního elpíčka „Kapela klubu osamělých srdcí seržanta Pepře“ (Stg. Pepper᾿s Lonely Hearts Club Band; 1967) – to se jim dařilo. Jejich obliba v Británii a ve světě byla téměř nadpozemská (právě odtud pocházel Lennonův již zmíněný kontroverzní výrok, že The Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus). O to víc šokoval rozpad kapely v roce 1970, daný, když už jsme u toho, dlouhou dobou společného fungování, různými představami o budoucnosti i soukromí jejich členů.

John Lennon s muzikou samozřejmě nepřestal ani po rozpadu The Beatles. Jeho sólová dráha, spojená s manželkou Yoko Ono (*1933; jíž fandové, nejspíš ne zcela oprávněně, vyčítali rozpad „Brouků“), vyústila zejména v elpíčka/projekty John Lennon/Plastic Ono Band (1970), Imagine (1971) a Double Fantasy (1980, tři týdny před zavražděním). Kromě několika geniálních písní byl Lennon (se svou ženou) v sedmdesátých letech znám především jako svérázný, levicový a protiválečný politický aktivista, komentátor politického dění a avantgardní umělec se širokým spektrem zájmů. Lennonovi žili převážně v New Yorku, po narození syna Seana (1975) se hodně stáhli do soukromí (s výjimkou, například, účasti na inauguraci prezidenta Jimmyho Cartera v lednu 1977). Jak by se Johnův život a jeho umělecká kariéra dále vyvíjely – nezapomínejme, jak mladý stále ještě byl – je těžké předvídat. To už se ale nikdy nedozvíme, atentátník Mark Chapman totiž v prosinci 1980 jeho život ukončil.

Tragické finále „ošklivých časů“…

Zavražděním Johna Lennona dospěla k tragickému finále americká sedmdesátá léta 20. století, což byla (nejen) v USA v řadě ohledů ošklivá doba. Bezradnost, bezútěšnost a deziluze oněch let, jež souvisely s dopady aféry Watergate (1974), s prohranou válkou ve Vietnamu (1975) a s působením mimořádně slabého prezidenta Jimmyho Cartera v Bílém domě (1977–1981) se podařilo autenticky zachytit v několika literárních a filmových dílech. Ze všech bych pro Vás rád vybral alespoň jeden, a sice skvělý snímek režiséra Hala Ashbyho (1929–1988) „Byl jsem při tom“ (Being There) z roku 1979.

Nepříliš rozsáhlý a vlastně docela intimní příběh (natočený podle útlé knížky Jerzyho Kosińského; 1933–1991; mimo jiné autor knihy „Nabarvené ptáče“ [The Painted Bird; 1965, revidováno 1976]) intelektuálně insuficientního „pana Zahradníka“ (Chauncey Gardiner, geniálně zahraný Peterem Sellersem [1925–1980; jeho poslední film]), jenž se v černé grotesce, jaké uměl točit jen Ashby, stane díky náhodné známosti s bohatým, vlivným mužem kandidátem na úřad prezidenta USA, dokonale vystihuje dusivou, neurotickou atmosféru panující v sedmdesátých letech nejen ve Washingtonu, D.C., ale svým způsobem i v celé zemi. Lennonova smrt výše zmíněné pocity jen potvrdila.

…a nová naděje

Přesto již Američanům svítala naděje na lepší budoucnost. Zvolení Ronalda Reagana (1911–2004) prezidentem v listopadu 1980 s depresivní atmosférou sice ještě neskoncovalo, ale narušilo ji. Najednou tu pro řadu lidí, pro „obyčejné Američany“ především, byla naděje, že by se věci mohly změnit k lepšímu. Sami dobře víte, jak to chodí: někdy stačí jen velmi málo k tomu, aby se společenské poměry pohnuly. V listopadu 1980 se v USA něco takového stalo. Zavraždění Johna Lennona sice spoustu lidí znovu uvrhlo do deprese, Ronald Reagan nicméně v lednu 1981 zahájil svoji „resuscitační misi“ a na jejím konci, na přelomu let 1988 a 1989, byly Spojené státy úplně jinou, ve všech ohledech lepší zemí než před deseti lety. To by byl ale docela jiný příběh než ten dnešní, věnovaný u příležitosti smutného výročí jednomu geniálnímu muzikantovi…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.