Severoatlantická aliance, to jsou především USA

Amerika ve varu 38

Severoatlantická aliance, to jsou především USA

Několik poznámek k historii, současnosti
a možné budoucnosti NATO

Martin Kovář

Před dvěma dny, 12. března, jsme si připomněli pětadvacet let od vstupu České republiky do Severoatlantické aliance. Do Prahy při té příležitosti přiletěl někdejší americký prezident Bill Clinton, o němž jsem psal v úterních Evropských peřejích, zastavil se v památné Redutě, pronesl řeč na Pražském hradě, obdržel vysoké státní vyznamenání a zase odletěl, přičemž po sobě zanechal, mimo jiné, jasný vzkaz: USA jsou naším spojencem, což znamená nejlepší možné zajištění české národní bezpečnosti. USA, to je totiž fakticky rovněž NATO. Bez Spojených států by bylo regionálním paktem s limitovaným významem, jistě nikoli bez důležitosti, ale nesrovnatelné s tím dnešním. Tak se pojďme alespoň ve stručnosti podívat na jeho historii i současnost.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 14. března 2024

Za vznikem NATO stály obavy z expanze SSSR

O jedné věci není nejmenšího sporu: Severoatlantická aliance, North Atlantic Treaty Organization (NATO), je nejúspěšnějším vojenským obranným spojenectvím v moderních dějinách a členské země mají díky ní zaručené bezpečí, faktickou nedotknutelnost, což je dáno tím, že USA jsou stále ještě drtivě nejsilnější vojenskou mocností světa. Za vznikem aliance, podobně jako za jejím rozšířením o skandinávské státy Finsko a Švédsko v současné době, stály obavy z agresivního postupu tehdejšího komunistického Sovětského svazu, jehož vůdce Josif V. Stalin po druhé světové válce usiloval nejen o vytvoření „bezpečnostního pásma“ při západních hranicích SSSR, ale i o expanzi na západ, do Německa a, v ideálním případě, až k Atlantiku a do Středomoří na jihu evropského kontinentu.

Americký prezident Harry S. Truman, který v dubnu 1945 nahradil v Bílém domě vůči Moskvě až příliš vstřícného Franklina D. Roosevelta, ale nehodlal sovětský postup za žádných okolností tolerovat. Výsledkem bylo vyhlášení tzv. Trumanovy doktríny (Truman Doctrine), jež se brzy změnila v doktrínu „zadržování komunismu“ (Containment of Communism). Truman tak fakticky rozhodl o americkém politickém, ekonomickém a vojenském angažmá v Evropě. Kromě politického (výše zmíněná doktrína) a ekonomického (Marshallův plán) byla třetím, vojenským „pilířem“ přítomnosti USA na „starém kontinentě“ právě Severoatlantická aliance, jejíž vznik na jaře 1949 se stal jedním z nejdůležitějších okamžiků poválečných dějin Evropy.

NATO: Bezpečí pro západní Evropu

Ať už Západoevropané vnímali poválečný svět jakkoli, pokud měli alespoň špetku soudnosti, museli si dobře uvědomovat, že by měli být Američanům jaksepatří vděční. USA nejen že se zasloužily o osvobození jejich zemí od nacistického Německa, ale navíc, jako „bonus“, nad západní Evropou v roce 1949 rozprostřely pomyslný „jaderný deštník“, jenž ji bezmála čtyřicet let chránil před možným útokem ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců. S tím bezprostředně souvisela i bezprecedentní prosperita (bez ohledu na dílčí problémy jako například ty, které způsobily tzv. ropné šoky v sedmdesátých letech) západní Evropy a do té doby nepředstavitelný růst životní úrovně a posilování parlamentní demokracie. V mnoha ohledech šlo o „zlatá léta“ evropského Západu, na něž starší generace vzpomínají s vcelku pochopitelnou nostalgií.

Rozšiřování NATO: Cesta k evropské bezpečnosti

V roce 1952 přibyly k původním dvanácti členům z roku 1949 (Belgie, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Velká Británie a dva zámořské státy – Kanada a USA) další dvě země z východního Středomoří – Řecko a Turecko – a v roce 1955, což byl naprosto zásadní krok, Spolková republika Německo, čímž vyvrcholila její integrace do západních politických, ekonomických a vojenských struktur a čímž, zároveň, skončily naivní a pošetilé iluze (nejen) západoněmeckých sociálních demokratů o neutrálním, nestranném Německu. V roce 1982 pak svoji zemi přivedl do NATO i španělský premiér Leopoldo Calvo-Sotelo, jenž ji současně vedl od frankistické diktatury k moderní demokracii západoevropského typu.

Pád „železné opony“ a další rozšíření

Po pádu „železné opony“ v roce 1989 a po zhroucení tzv. sovětského/východního bloku začaly postkomunistické země, mající tragickou zkušenost s diktaturou, usilovat o zajištění bezpečnosti právě prostřednictvím vstupu do Severoatlantické aliance. Za to, že Česká republika byla (spolu s Maďarskem a Polskem) mezi prvními třemi, vděčila unikátně příznivým okolnostem, a sice tomu, že se Václavu Havlovi podařilo doslova „uhranout“ Ameriku a že ministryně zahraničí Madeleine Albrightová přesvědčila svého šéfa, prezidenta Billa Clintona, jeho vládu a Kongres o tom, že vstup její rodné země do aliance je správná a pro všechny (včetně USA) přínosná věc.

A právě toto první rozšíření z roku 1999 umožnilo, respektive učinilo představitelným to další z roku 2004, kdo byly do NATO přijaty Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko, což znamenalo posunutí aliance na Balkán, ale také Estonsko, Litva a Lotyšsko, tedy republiky bývalého Sovětského svazu. V Moskvě tento proces sledovali s velkým znepokojením (paranoia o možném napadení ze strany Západu od té doby stále roste), v dané době ale s touhou někdejších sovětských satelitů i členských republik SSSR (Pobaltí), toužících po zárukách, které by do budoucna znemožnily jejich opětovné začlenění do sovětské sféry vlivu, nemohli nic dělat.

Nové NATO, nová doktrína a noví členové

Na počátku 21. století to už ale bylo jiné NATO než to, které úspěšně fungovalo prakticky po celou studenou válku. Za, myslím, nevyhnutelnou změnou jeho doktríny stál jak fakt, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let přišlo o nepřítele, proti němuž se desetiletí vymezovalo, tak fakt, že za sebou mělo účast ve válkách na Blízkém a Středním východě (první válka v zálivu, válka v Afghánistánu a válka v Iráku, která stále ještě pokračovala) i své nejproblematičtější angažmá po roce 1989, tj. zásah proti Srbům v Bosně a v Kosovu (operace Spojenecká síla), který v názoru na alianci rozděluje lidi nejen na Balkáně dodnes.

Přijetí dalších balkánských států do NATO, Albánie a Chorvatska, v roce 2009 potvrdilo, že Severoatlantická aliance – kromě poskytování bezpečnostních záruk novým členům – usiluje i o strategické posilování svého vlivu v oblastech, o nichž se jí na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století nezdálo ani v nejsmělejších snech. Přijetí Černé Hory v roce 2017 a Severní Makedonie v roce 2020 tuto skutečnost potvrdilo. Totéž platí o vstupu Finska a Švédska do NATO v letech 2023 a 2024, tj. o vstupu zemí, které navzdory své dlouholeté a tradiční neutralitě (hluboce zakořeněné v myslích obyvatel i politiků) začaly vnímat členství v NATO vzhledem k obavám z možné ruské agrese jako nutné. Máloco vypovídá o dnešním Rusku i o dnešní Severoatlantické alianci tolik jako právě toto.

Co bude dál?

Zda se bude Severoatlantická aliance rozšiřovat dál a jak bude fungovat, nevíme. Vzhledem k tomu, že – jak jsme si již řekli – NATO znamená především USA, to záleží primárně na politickém vývoji ve Spojených státech. Pokud zůstane zachována jejich transatlantická vazba, nemusíme se ničeho obávat. Pokud by ale došlo k jejímu výraznému oslabení, což některé výroky republikánského kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa naznačují (přesto bych je nepřeceňoval, jsou určené především voličům, kteří nemají příliš velké pochopení pro „utrácení peněz na obranu Evropy“), došlo by možná konečně na to, o čem evropští politikové a státníci mluví od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století, tj. na vznik vojensky silné Evropy, případně vznik jakési „evropské armády“.

Evropa na cestě k dospělosti?

Až doposud to byla, více než sedmdesát let, jenom slova, slova, slova. Pokud by v Americe k obratu, o němž jsem psal v předchozím odstavci, přece jen došlo (ne že bych si ho, chraň bůh, přál), mohlo by to mít pro Evropu jeden pozitivní dopad: Musela by se místo toho, aby dávala světu v mnoha směrech zbytečné „morální lekce“, začít konečně starat sama o svoji bezpečnost. Svým způsobem by to znamenalo její i naši dospělost.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.