Proč USA nejsou Evropa a pro je nutné číst knihy Cormacka McCarthyho

Amerika ve varu

Praha 22. června 2023

Vítám vás u prvního vydání newsletteru Amerika ve varu, který se bude logicky věnovat Spojeným státům. Ale nečekejte obyčejný zpravodajský přehled. Budu se snažit přiblížit vám celou zemi v kontextu historických, kulturních a dalších událostí. Odebírat můžete na amerika-ve-varu.cz, newsletter bude chodit každý čtvrtek v 19.00. A odebírejte i další newslettery, třeba ten Michala Půra a Vladimíra Piskáčka na mp-vp.cz nebo ten, který pro vás píšou slovenští političtí insideři na adrese nezname-slovensko.cz.

Před deseti dny padl veliký smutek na všechny, kteří mají rádi americké filmy a americké knížky, zkrátka americkou kulturu; smutek, který hned tak nepřebolí. Kromě herce Treata Williamse (* 1951), hipíka Bergera z muzikálu Miloše Formana Vlasy (Hair; 1979), jehož smrtelně zranilo při jízdě na motorce (jak příznačné, pro jeho generaci) auto, zemřel rovněž jeden z nejlepších amerických spisovatelů moderní éry Cormac McCarthy (* 1933).

Umřel velký autor…

Zejména úmrtí Cormaka McCarthyho je pro americkou a světovou literaturu bez přehánění katastrofa. Autor, mimo jiné, románu Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě (Blood Meridian, Or the Evening Redness in the West; 1985), brutálního příběhu z války mezi Spojenými státy a Mexikem ze čtyřicátých let 19. století, plného šokujících scén otevřeného násilí, ale zároveň prodchnutého mimořádnou, unikátní krvavou a přece skoro něžnou poetikou, tzv. Hraničářské trilogie – Všichni krásní koně (All the Pretty Horses; 1992), Hranice (The Crossing; 1994) a Města na planině (Cities on the Plain; 1998), románu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men; 2005), známého i díky skvělému filmovému přepisu bratrů Coenových (2007) a, v neposlední řadě útlé, avšak k nesnesitelnosti drásavé knížky Cesta (The Road; 2006), popisující archetypální putování otce a jeho malého syna apokalyptickou krajinou po blíže nespecifikované celosvětové katastrofě, bude všem čtenářům hodně chybět.

…jehož nečtou jen intelektuálové a jenž učil nejen Evropany poznávat Ameriku

Amerika má velkých poválečných autorů celou řadu – Williama Faulknera (Báj), Normana Mailera (Nazí a mrtví), Trumana Capoteho (Snídaně u Tiffanyho), Williama Styrona (Sophiina volba), Philipa Rotha (Portnoyův komplex) a další (u uvedených se omlouvám za téměř provokativně zjednodušený vývěr z jejich díla), Cormac McCarthy byl ale naprosto výjimečný, srovnatelný snad jen s nebeským géniem Capotem. Jeho rovněž mimořádný talent možná nebyl na první pohled tak zjevný, dopad jeho díla na čtenáře byl ale, troufnu si říct, o to větší.

McCarthy nebyl neurotický intelektuál jako Philip Roth či Woody Allen, a proto nepsal o Novém Yorku, ani o kalifornských velkoměstech třeba Raymond Chandler. Byl to autor „venkovské“, rurální Ameriky, který své čtenáře „prováděl“ po amerických nekonečných pláních a prériích (viz výše), po drsné, syrové, nemilosrdné, té „druhé“ Americe. Po té Americe, o níž psal John Steinbeck své Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath; 1939) a která tvoří více než osmdesát procent její rozlohy a kde žijí jiní lidé než v NYC, Washingtonu, Las Vegas a San Francisku.

Že je život v této Americe jiný, mnohem více daný historií této velké země (viz dále), jsem si znovu, již po několikáté, uvědomil, když jsem svým studentům doporučil, na důvodu teď nezáleží, již zmíněný filmový přepis McCarthyho románu Tahle země není pro starý. „Tyhle americké pohádky…“, řekl mi s ironií sobě vlastní poté jeden z nich, jenž „Ameriku „dobře zná“, protože jezdí každé léto do Bostonu…“ Jenže, Boston – to opravdu není Amerika. V Bostonu jistě ne, v Texasu, v Arizoně, v Novém Mexiku se ale člověk k podobnému příběhu, jaký napsal McCarthy, při troše štěstí či spíše smůly nachomýtnout může (čím blíž k hranici s Mexikem, tím je to „pravděpodobnější“). Amerika, dokonce nejen ta vnitrozemská, je svým způsobem opravdu stále ještě „divoká země“, docela jiná země než naše Evropa, třebaže se to tak nemusí na první pohled zdát.

Důvodů, proč tomu tak je, je celá řada. Na prvním místě je to její historie. Nezapomeňme, že Amerika musela za čtvrt století ujít to, nač měl „starý kontinent“ více než tisíciletí. Žádný středověk, gotika, žádná renesance, žádné baroko, žádné osvícenství, jen – ponecháme-li pro tuto příležitost stranou původní obyvatelstvo – příjezd evropských „otců poutníků“ a jejich následovníků, složité, místy divoké etablování se v „novém světě“ a potom, jak říká svým nenapodobitelným hlasem Vladimír Ráž ve filmu, který jsme milovali v dětství: „Stále dál pronikali pionýři na západ a v jejich stopách následovali dobrodruzi, bandité a desperáti…“ Amerika, moderní Amerika, moderní Spojené státy, se zrodila, respektive zrodily v nekonečných bojích a v krvi, kromě dobývání Divokého Západu i ze dvou velkých válek (za nezávislost na Velké Británii v letech 1775–1781/83 a v ještě hrozivější občanské válce Severu proti Jihu v letech 1861–1865), a tato skutečnost se promítá i do jejich dnešní podoby.

Kdybych měl alespoň ve stručnosti, v newsletterové zkratce, říct, v čem je, nejen v důsledku toho, co jsem uvedl výše, Amerika jiná než Evropa, nemohl bych opomenout přinejmenším toto:

• lpění na právu vlastnit zbraň/zbraně a použít ji/je ke své obraně a k obraně svých blízkých v míře, jaké se Evropa ani v náznaku nepřibližuje;

• vysokou míru religiozity (bílých i „barevných“ Američanů), jež je s většinou, opakuji s většinou evropských států naprosto nesouměřitelná;

• s tím související odmítání interrupcí většinou obyvatel řady amerických států (kdyby tomu tak nebylo, politikové jako Greg Abbott či Ron DeSantis by nikdy nebyli opakovaně zvoleni guvernéry „svých“ států, v tomto případě Texasu a Floridy); rozhoření liberální Evropy nad „potratovým zákonodárstvím v těchto státech americké unie je v první řadě nepochopením skutečnosti, že Amerika je dramaticky jiná, znovu o opakuji, než naše Evropa;

• lpění na individuální svobodě a přesvědčení (stále ještě většiny Američanů) o tom, že stát tu není od toho, aby se o ně staral (jak říkal Ronald Reagan: „Nejhorší věta, jakou znám, je: Jsem z vlády a přicházím vám pomoct…“);

• mimořádnou citlivost vůči neutuchajícímu nelegálnímu přistěhovalectví (zejména v jižní státech unie);

• hlubokou víru Američanů nejen v to, že jejich země (USA) a jejich stát (například Texas, kde je vskutku mimořádně „zbytnělá“) jsou nejlepší na světě, že jsou předurčeny k tomu vést zbytek světa (to je ten americký mesianismus) k lepší budoucnosti.

O tomhle všem Comarc McCarthy ve svých knihách, mimo jiné, psal, a učil newyorské intelektuály, v čem všem a proč je jeho i jejich „velká země“ taková, jaká je. Právě proto je důležité jej číst, tím spíš, že už nic nového nikdy nenapíše. Tak se do toho, přátelé, pokud jste tak ještě neučinili, dejte.

V Praze, 22. června 2023, Martin Kovář

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.