Proč je muzikál „Kabaret“ stále aktuální a v čem je situace v Evropě podobná 30. letům 20. století

Amerika ve varu 100

Proč je muzikál „Kabaret“ stále aktuální
a v čem je situace v Evropě podobná 30. letům 20. století

Martin Kovář

Jak jsem už psal a jak i Vy dobře víte, měl jsem možnost strávit na začátku května deset dní v New Yorku. Díky laskavosti našeho kamaráda jsme si s rodinou pobyt náramně užili, zašli jsme si baseball, na jazz i do divadla na Broadway, bylo to zkrátka super. Teprve cestou zpátky, nad Atlantikem, jsem si uvědomil, že jsem se nepodíval, jestli by nebyly k sehnání lístky na jeden z nejslavnějších muzikálů celé broadwayské historie – „Kabaret“ (Cabaret), který se v NYC hraje od roku 1966 coby adaptace divadelní hry I Am a Camera z roku 1951 a který v roce 1972 do filmové podoby kongeniálně převedl Bob Fosse. Muzikál jsem tak sice letos na Broadwayi neviděl, přesto Vám o něm, a hlavně o slavném filmu něco řeknu, a to tím spíše, že je jeho příběh aktuální i dnes.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 15. května 2025

Bob Fosse a jeho nejslavnější film

Jak jsem uvedl výše, je to už víc než padesát let, co režisér Robert Louis „Bob“ Fosse (1927–1987) natočil svůj nejlepší film „Kabaret“ (Cabaret; 1972), příběh mladé americké tanečnice a zpěvačky Sally, anglického studenta Briana a německého aristokrata Maxe, kteří spolu prožijí nějaký čas na sklonku Výmarské republiky, v roce 1931, kdy vrcholila její agónie, daná primárně Velkou hospodářskou krizí, a kdy už bylo ve vzduchu hmatatelně cítit nacistické Machtübernahme (či Machtergreifung) čili převzetí moci, k němuž došlo na konci ledna 1933.

Pokud jde o film samotný, Fosse ho natočil podle stejnojmenného úspěšného broadwayského muzikálu hudebního skladatele Johna Harolda Kandera (*1927) a textaře Freda Ebba (1928–2004) z roku 1966, který vycházel z polo-autobiografického románu The Berlin Stories (1945, po částech z let 1935 a 1939) amerického spisovatele britského původu Christophera Williama Bradshawa Isherwooda (1904–1986) a z již zmíněné divadelní adaptace jeho části nazvané I Am a Camera (1951). Divadelní hra, muzikál i Fosseho snímek měly doslova fantastický úspěch. Film, který dobře znají i čeští diváci, získal v roce 1973 získal hned osm Oscarů včetně sošky pro nejlepšího režiséra, herečku v hlavní roli (Liza Minnelli[ová]) a herce ve vedlejší roli (Joel Grey), a bylo by jich zřejmě mnohem, mnohem víc, kdyby neměl doslova „smrtelnou“ konkurenci zejména v legendárním „Kmotrovi“ (The Godfather) Francise Forda Coppoly, jenž se stal filmem roku.

Atmosféra, kterou Bob Fosse a kameraman Geoffrey Unsworth na plátně „vykouzlili“ a která dokonale evokovala poslední léta výmarského Německa, jehož metropole, Berlín, se (nejen díky nacistickým a komunistickým gangsterům a bojůvkám) z „Athén na Sprévě“ pozvolna měnila v „Chicago tamtéž“, byla natolik podmanivá, že diváci mimoděk podléhali jejímu magickému kouzlu. Odvrácenou tváří této „magie“, vyzařující i z Kit Kat Klubu, kde se děj filmu včetně hlavního kabaretního výstupu (a jeho závěrečné pointy) částečně odehrává, však bylo všudypřítomné násilí, nemilosrdný boj o moc mezi rudými a hnědými v ulicích německých měst, a hlavně obavy, veliké obavy z toho, co zemi přinese blízká budoucnost.

Soumrak výmarského Německa

Jakkoli v Německu v roce 1931 ještě na oficiálních shromážděních nebyly za svitu pochodní páleny knihy „zkažených“ autorů, jakkoli ještě nehořely synagogy a jakkoli příslušníci SA a SS ještě nestříleli „nepřátele“ bez zábran a zcela beztrestně do týla, „krev“ už byla cítit ve vzduchu a nápisy Mene tekel jako by už byly napsané na fasádách berlínských domů, což ve své autobiografii „Bod obratu“ (Der Wendepunkt; 1942) skvěle vystihl Klaus Mann, syn Thomase Manna a synovec Heinricha Manna ze slavné spisovatelské dynastie. Nejen města, ale i venkov se již pozvolna proměňovaly. Německo, země s nejvyšší vzdělaností a nejnižší mírou negramotnosti na světě, postupně podléhala svodům vulgárního gaunera s komickým knírkem. Scéna z venkovského zájezdního hostince, kde mladý nacista zpívá písničku Tomorrow belongs to me („Budoucnost patří mně“), je fascinující i mrazivá zároveň; snad žádnému jinému umělci se ve třech minutách nepovedlo tak dokonale vystihnout „svůdný klam Třetí říše“ i to, jak snadno se jím Němci nechali omámit.

Proč o tom všem dneska v Americe ve varu vlastně píšu? Hned z několika důvodů, především ale proto, že i sebemenší podcenění zprvu nenápadného, zdánlivě málo nebezpečného zla, které se většině z nás může zdát „jenom“ pitomé, hloupé, nepřitahující nic než spodinu společnosti a které zdánlivě není schopné oslovit většinu, může být velmi nebezpečné.

Jenže! Přesně tohle si většina Němců myslela ve dvacátých letech, a dokonce ještě na přelomu dvacátých a třicátých let o nacismu a za pár let už pochodovala s hákovými kříži na rukávech v ulicích, anebo takovým maršům alespoň přihlížela a radostně mávala z chodníků. Zatímco první světovou válku, s ní spojené vysoké oběti na životech, hospodářské těžkosti a hlad ještě Němci dokázali v relativním zdraví přežít, stejně jako poválečnou depresi a pokusy zdivočelých komunistů i pravicových extrémistů o státní převrat, a k tomu i hyperinflaci, jež byla důsledkem Rúrské krize v roce 1923 a jež zemi téměř zničila, Velká hospodářská krize na počátku třicátých let s prvním vrcholem v roce 1932 jim vzala – po několika nadějeplných, byť ne úplně snadných letech – poslední iluze, že by se za svých životů mohli mít přece jen dobře, nebo alespoň snesitelně, protože je už všichni, úplně všichni zklamali. Právě proto nakonec v červencových a listopadových volbách roku 1932 vyhráli Hitlerovi nacisté, v důsledku čehož se „Vůdce“ stal na konci ledna 1933 německým kancléřem.

Pro mnohé Němce byl přitom Hitler jen „volbou ze zoufalství a z beznaděje“ v těžkých krizových letech. Jeho útočná národovecká, nacionalistická a šovinistická rétorika, manipulativní zjednodušování složitých ekonomických a sociálních problémů, ostré vymezování se vůči vládám a všem, kteří za „bídu slušných Němců mohli“, a svalování „viny“ na Židy a jejich přisluhovače vedlo, uprostřed bídy krize, k tomu, že těmto žvástům byli schopni uvěřit i lidé, o nichž by to nikdo před pár lety ani náhodou neřekl. Victor Klemperer, filolog a romanista z Technické univerzity v Drážďanech, to, co se s Německem stalo, skvěle popsal ve svých obsáhlých denících i ve své nejznámější práci „Jazyk Třetí říše“ (LTI – Lingua Tertii Imperii; 1947), tj. jak plíživě a skoro neviditelně dokáže zpočátku nenápadné, „banální zlo“ Hannah Arendtové prostoupit a poté úplně ovládnout společnost; jak se po čertech nevyplatí ignorovat ho a povýšeně se mu posmívat, dokud je ještě slabé; jak potom bývá den ze dne, strašně či strašidelně rychle, pozdě.

Naše dvacátá leta 21. století

Naše dvacátá léta, naše Roaring Twenties, sto let vzdálená od těch předchozích, nejsou ani trochu jednoduchá. Celý svět včetně demokratického Západu těžce poznamenala vleklá covidová krize, během níž se projevila touha některých jednotlivců, institucí a vlád omezovat pod záminkou boje s virem svobodu lidí prostředky, které nakonec nezřídka odmítly až nezávislé soudy. S covidem související hospodářské problémy, extrémní zadlužování států a k tomu, v posledních měsících, prudce stoupající inflace a ruská agrese na Ukrajině – to všechno sice neuvrhlo lidi ani zdaleka do takové bídy a nejistoty jako Velká hospodářská krize před necelými sto lety, k frapantnímu zneklidnění velké části západní společnosti včetně České republiky to ale stačí bohatě. Naše společnost je náhle, než jsme se nadáli, křehčí a zranitelnější, než bývala, dost možná nejzranitelnější od historického přelomu z osmdesátých a devadesátých let 20. století, včetně let finanční a hospodářské krize z let 2008–2010 a včetně tzv. uprchlické krize z let 2015–2016.

Dejme si pozor!

Tenhle text není, chraň bůh, žádným strašením; myslím, že nepatřím k těm, kteří by co chvíli slyšeli pomyslnou „trávu růst“. Zároveň ale jako historik moderních dějin nemohu nevidět, co se kolem nás děje, nemohu nevnímat historické souvislosti a paralely, jakkoli vím, že jsou to jenom paralely a nic jiného. Jedno „poučení z historie“ si ale přece jen neodpustím. Pokud bychom nechali hlasatele lží a nenávisti, ty, kteří záměrně zneklidňují a straší lidi, vyvolávají paniku a volají po jednoduchých, zdánlivě efektivních (a efektních) řešeních, dělat co chtějí, mohli by s námi nakonec zamést tak, jako náckové zametli s demokraty před sto lety v Německu. Pusťte si Fosseho „Kabaret“, muzikál, který jsem v New Yorku zmeškal, a uvidíte, nejen ve slavné scéně ze zájezdního hostince, jak je to snadné.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.