Proč Američané nejsou šťastní

Amerika ve varu 4

Martin Kovář, Praha, 13. července 2023

Proč Američané nejsou šťastní

Časy, kdy jsme všichni vzhlíželi k „Americe“, tedy ke Spojeným státům americkým, aby bylo jasné, jak to přesně myslím, ať už to bylo před rokem 1989, tj. za bolševické totality, nebo po tzv. Sametové revoluci, dávno minuly. Většina Čechů se dnes dívá na USA vcelku střízlivě, vědoma si jejich obrovských vnitřních problémů, stejně jako řady složitých aspektů a faktorů americké zahraniční politiky. Tomuto často kritickému náhledu na Spojené státy nebrání ani fakt, že jsou spolu se Severoatlantickou aliancí (NATO) hlavním garantem naší bezpečnosti. Je tomu tak tím spíš, že svoji zemi vidí nanejvýš kriticky i mnoho Američanů samotných. Velké množství z nich totiž uvádí, že ve své zemi nejsou šťastní. Co za tímto na první pohled překvapivým konstatováním skrývá?

Čtěte a pište na adresy

martin.kovar@datarun.cz ,

vladimir.piskacek@datarun.cz

nebo michal.pur@datarun.cz.

Všichni ti „bystří mladí kluci a holky“ z Axios

Naposledy se nad výše zmíněnému tématu věnovali mladí analytici z Axios (Axios Sneak Peek; An Insider’s guide to the most powerful people – and ideas 😊, čili „insiderský průvodce, pokud jde o nejmocnější lidi světa a myšlenky“) Zachary Basu a Stef W. Kight(ová), kteří došli k řadě zajímavých údajů a závěrů. Tak se na ně pojďme podrobněji podívat a zároveň si řekněme, co by mohlo být příčinou výsledného, řečeno s Wimem Wendersem, „stavu věcí“.

Jak je s hrdostí na Ameriku?

Faktor první. Hrdost na Spojené státy, na svou vlast a na své občanství, cítí podle analytiků z Axios 60 % Američanů, kteří se označují za republikány, což je samo o sobě zajímavé číslo; kdyby tomu bylo třeba v Eisenhowerových časech (v Bílém domě v letech 1953–1961) nebo za vlády Ronalda Reagan (1981–1989), byli by z toho prezidenti po mém soudu zoufalí a do značné míry oprávněně by se ptali, „co se to s touhle zemí, proboha, stalo?“. Dnes toto číslo nepokládáme za nijak extrémní. Na druhé straně cítí hrdost na „Ameriku“ jen 29 % lidí, hlásících se k demokratům, což je pozoruhodné nejen proto, o jak málo procent se jedná, ale hlavně proto, že tomu tak je v době, kdy demokraté drží Bílý dům a Senát Kongresu (!).

A co morálka?

Faktor druhý. Na otázku, zda Spojené státy prožívají dobu úpadku morálních hodnot, odpověděli republikáni ano v 74 %, což je bez přehánění neuvěřitelně vysoké, naprosto alarmující číslo. V případě demokratů se tak vyjádřilo „jen“ 39 % respondentů, což je – s ohledem na to, že jsou u moci – i tak hodně. „Nezávislí“ respondenti si to myslí v 51 %; ano, více než polovina občanů USA, kteří se v extrémně rozdělné, rozpolcené zemi nehlásí ani k jedné z „válčících stran“, soudí, že to jde s morálkou ke všem čertům. No pane jo!

Rozpad „tradiční rodiny“?

Faktor třetí. Poslední údaj z výzkumu Axios, který mě zaujal, se týká proměny „rodinných hodnost“ (family values). Odborníci se na to podívali zajímavým úhlem pohledu, a sice jaký je podíl čtyřicetiletých a starších Američanů, kteří nikdy neuzavřeli manželství (a tedy netvoří „tradiční rodinu“). A výsledky? Zatímco v předvečer nástupu výše zmíněného Ronalda Reagana k moci v roce 1980 takových bylo pouhých 6 % Američanů, v roce 1921, na počátku Bidenovy vlády, to již bylo 21 % a dnes je to 25 % čili čtvrtina všech Američanů. Výpovědní hodnota tohoto čísla je na první pohled jasná a je nanejvýš alarmující.

Co za tím vším je?

Ze všeho nejdůležitější příčinou jsou následující faktory:

• Klesající důvěra v politiku obecně, úzce související se skutečností, že dvěma nejpravděpodobnějšími kandidáty na hlavu státu budou osmdesátiletí starci, bývalý šéf Bílého domu Donald Trump a úřadující prezident Joe Biden. Stoupenci prvního jsou přitom většími patrioty, mimo jiné proto, že je k tomu burcuje Trump (viz jeho volební hesla Make America Great Again a Save America), zatímco Biden na tuto „národní notu“ zdaleka tolik nehraje.

• Deziluze a sílící nevíra v americký politický systém jako takový. Na jedné straně více než 40 % republikánských voličů soudí, že prezidentské volby v roce 2020 neproběhly nebo nemusely nutně proběhnout regulérně, což je děsivě vysoké číslo, vezmeme-li v potaz, že jde o samotnou podstatu americké demokracie (nezapomeňme, že Trump porážku sice respektoval, tj. opustil Bílý dům, ale nikdy ji v oficiálním prohlášení neuznal); na druhé straně více než 50 % demokratických voličů je frustrováno tím, že bývalý prezident nemusel nést odpovědnost za útok jeho příznivců na Kapitol z 6. ledna 2020 (včetně neúspěšného impeachmentu).

• Více než 50 % Američanů se obává o budoucnost země, jedni (vesměs, byť ne výhradně republikáni) kvůli „rostoucí agresivitě Woke či Cancel Culture“, druzí (takřka výlučně demokraté) kvůli konzervativní reakci na tyto aktivity (na Floridě, v Texasu, ale nejen tam). Vzájemné střety však zneklidňují, iritují a rozhořčují stoupence obou stran, radikály až k nepříčetnosti, což přispívá ke stále většímu neklidu na americké vnitropolitické scéně.

• Nezanedbatelnou roli hrají i ekonomické faktory. Zatímco tříprocentní inflace je momentálně nejnižších číslech za poslední dva roky, což je samo o sobě „uspokojivé“, náklady na bydlení (podobně důležité téma, všem odlišnostem navzdory, jako u nás) vzrostly podle serveru Politico o 7,8 %, což je jeden z důsledků vývoje post-pandemické ekonomiky. Více než 57 % Američanů kritizuje v obavách z toho, co přijde, zásahy Bidenovy administrativy do hospodářství a jenom 39 % je s jeho postupem spokojeno. Největší skepsi projevují příslušníci mladší generace, což souvisí i s tím, že Nejvyšší soud „zařízl“ Bidenův návrh na odpuštění až dvaceti tisíc dolarů vysokoškolským studentům.

• Vzhledem k výše zmíněnému musím uvést i to, že mnoho Američanů deprimují poslední výroky Nejvyššího soudu, který stále více z nich pokládá za „zpolitizovanou instituci“. Zatímco v předchozích desetiletích se Nejvyšší soud těšil vysoké míře respektu, dnes to tak již není a důsledky mohou být pro USA, jemně řečeno, mimořádně, ale mimořádně nepříjemné.

Výsledkem tohoto všeho (a řady dalších faktorů, jejichž pouhý výčet a stručný komentář k nim by vydal na obsáhlou studii) pak logicky je, že se mnoho Američanů necítí šťastných, jak jsem uvedl již v perexu. Ne že by to bylo v moderních amerických dějinách bylo poprvé; stačí si vzpomenout na „divoká šedesátá léta“, na totální zmar veřejnosti po aféře Watergate v roce 1974 či na léta bezútěšnosti, defétismu a deziluzí za vlády Jimmyho Cartera ve druhé polovině sedmdesátých let minulého století. „Amerika“ se nakonec vždycky vzpamatovala a není žádný důvod domnívat se, že tomu tentokrát bude jinak. Alespoň moje víra v sílu „Ameriky“, v její vitalitu a její „génius“ jsou, prozatím, opakuji, prozatím, neotřesitelné, ale kdo ví…

Jak z toho ven?

Jestli dnes něco „Americe“ naprosto schází, pak je to, alespoň po mém soudu, naprostá absence leadershipu, politického vůdcovství. Spojeným státům prostě zoufale chybí silná politická osobnost, jež by přišla s dostatečně přitažlivou vizí, za níž by se dokázala sjednotit většina rozděleného národa. O tom ale zase až příště.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.