Před 224 lety zemřel George Washington

Amerika ve varu 26

Před 224 lety zemřel George Washington

Jaký je hlavní politický odkaz prvního prezidenta USA a kteří z jeho nástupců patří k těm opravdu velkým

Martin Kovář

Před 224 lety, 14. prosince 1799, zemřel ve virginském Mount Vernonu první prezident Spojených států George Washington (*1732). Jeden z „otců zakladatelů“ dnešní první světové velmoci, vynikající voják a politik, muž přísného charakteru, cti a názorů, na nichž jeho země v řadě ohledů stojí dodnes. Je po něm pojmenováno hlavní město USA, řada institucí, nadací atd., jeho jméno zná navíc nejen každý Američan, ale i drtivá většina lidí na celém světě. Pojďme se proto dnes podívat, jaký život George Washington prožil, jak vedl coby prezident svoji zemi a zda má co říct dnešním Američanům.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 14. prosince 2023

Plantážník, politik a válečník

Bylo to sedmašedesát věru bohatě naplněných a vzrušených let, které George Washington prožil. Přišel na svět jako syn bohatého vlastníka plantáží a soudce, v rodině, jejíž „americký životopis“ se začal psát už v 17. století. Vzhledem k tomu, že většinu majetku zdědili starší sourozenci, živil se George – mimochodem velmi úspěšně – jako zeměměřič a také jako majitel usedlosti a přilehlých plantáží ve virginském Mount Vernonu. A právě tady se z něj stal i voják, neobyčejně nadaný voják, o čemž svědčily jeho úspěchy v boji proti Indiánům, Španělům, a hlavně Francouzům, stejně jako povýšení do plukovnické hodnosti ještě předtím, než dosáhl třiadvaceti let.

V padesátých letech 18. století již Washington vlastnil u Mount Vernonu rozsáhlé plantáže na pěstování tabáku (včetně několika stovek otroků, jak bylo tehdy zvykem), v řadách britské armády znovu bojoval proti Francouzům, byl jmenován vojenským velitelem Virginie, stal se členem tamního „parlamentního shromáždění“ a jeho jméno začalo být vyslovováno se stále větším respektem. Jeho vojenské zkušenosti, rozvaha, klid a výše zmíněná úcta byly důvodem, proč byl ve vypjatých měsících roku 1775 v předtuše vojenského konfliktu s mateřskou zemí, Velkou Británií, postaven do čela tzv. kontinentálních milicí. Že šlo o dobrou volbu, prokázala následující léta více než jasně.

Američtí kolonisté neměli mít, teoreticky, v boji s první světovou velmocí, takřka žádnou šanci na úspěch. O jejich nečekaném vítězství ale rozhodlo několik klíčových faktorů (velká vzdálenost bojiště od Británie a s tím související složitá logistika, znalost prostředí, větší bojové odhodlání kolonistů, mezinárodněpolitická situace atd.), včetně „faktoru Washington“. Způsob, jakým „náš George“ udělal z nevycvičených, nedisciplinovaných a mizerně vyzbrojených amatérů během několika měsíců skutečnou armádu, vojsko, jež bylo schopno bojovat s armádou první světové mocnosti, byl bez přehánění ohromující. Washingtonův organizační, vojevůdcovský i politický talent, jeho nezdolnost, nakažlivý, nikoli laciný optimismus, víra v konečné vítězství – toho největšího, který znamenal triumf ve válce, dosáhl v bitvě u Yorktownu na přelomu září a října 1781 nad generálem Charlesem Cornwallisem – to vše z něj učinilo největší osobnost rodící se americké republiky, Spojených států amerických. Jednomyslné zvolení Washingtona prvním prezidentem země v roce 1789 tak bylo prvním logickým vyvrcholením jeho fascinující životní dráhy.

Prezident, který nastavil normy

Jako prezident USA musel George Washington řešit nespočet komplikací, jež s sebou nevyhnutelně neslo budování nového státu (instituce, banky, měna, hlavní město, nejprve New York, poté Filadelfie), včetně již tehdy úporných politických střetů. Boje mezi tzv. federalisty (jakým byl například viceprezident John Adams) a těmi, kteří se hlásili k Demokraticky-republikánské straně (ministr zahraničí Thomas Jefferson, James Madison), nebyly o nic méně urputné než ty dnešní, jen – jak se to alespoň s dostupem více než dvou set let jeví – kultivovanější a zaměřené více na meritum věci a prospěch státu. Všichni výše zmínění muži byli ostatně mimořádnými osobnostmi nejen v tehdejším americkém kontextu, nýbrž i v celosvětovém měřítku napříč (minimálně) moderními dějinami.

Washingtonovu autoritu a pozici ale nikdo z jeho nejbližších spolupracovníků a potenciálních rivalů neohrozil – také jeho druhá volba byla jednomyslná. Následující léta 1793–1797 nebyla pro prezidenta nijak snadná. Bylo stále zjevnější, že se Britové nechtějí smířit s výsledkem války amerických osadníků za nezávislost (posléze k druhé britsko-americké válce skutečně došlo v letech 1812–1814 a Američané v ní potvrdili svoji suverenitu), z tohoto důvodu se ostatně proti mladé republice snažili poštvat indiánské kmeny a intrikovali proti ní i na poli mezinárodních vztahů. Spojené státy ale navzdory tomu stále sílily, a to jak ekonomicky, tak politicky. Washington, jemuž byli čím dál bližší federalisté, velmi dobře chápal, že je třeba silné ústřední vlády, jež bude schopna (u)držet celý „projekt“ pohromadě. I proto v roce 1790 vybral místo pro nové hlavní město a roku 1793 byl položen jeho základní kámen; vláda se do něj nicméně přesunula až po jeho smrti v roce 1800, nedlouho po dokončení výstavby Kapitolu.

O velikosti George Washingtona svědčí nejen jeho vojenské a politické úspěchy a jeho zakladatelské úsilí, nýbrž i fakt, že pochopil svůdný klam své moci a její limity a odmítl se ucházet o třetí prezidentský mandát. Všichni další prezidenti tento následováníhodný vzor respektovali, a to až do časů Franklina Delanoa Roosevelta, jehož čtyři (poslední nedokončené; 1933 – 1945) období v Bílém domě ale do značné míry „ospravedlňují“ Velká hospodářská krize, a hlavně druhá světová válka. Epilogem za Washingtonovou kariérou bylo jmenování vrchním velitelem americké armády v roce 1798, kdy leccos nasvědčovalo vojenskému střetu s Francií. Nakonec ale na konflikt nedošlo, a Washingtonova služba veřejnosti a zemi tak brzy skončila definitivně. Byl to vpravdě veliký život a stejně veliký je, zcela oprávněně, i jeho politický odkaz.

Washingtonovi velcí nástupci

(moje desítka „největších“)

Otázka, již si nejen odborníci, ale i zájemci o dějiny z řad laické veřejnosti nezřídka kladou, zní, kteří z amerických prezidentů, nástupců George Washingtona, patřili k těm velkým. U některých panuje víceméně shoda, například u již uvedených „otců zakladatelů“ – Johna Adamse (1797–1801), Thomase Jeffersona (1801–1809) či Jamese Madisona (1809–1817), některá jména vyvolávají naopak četné kontroverze. Vzhledem k tomu, že jsou moje texty vždycky více či méně osobní, připravil jsem si dnes pro vás mých deset nejlepších amerických prezidentů od Washingtona po Bidena; nikoli podle jejich velikosti, ale desítku nejlepších v chronologickém pořadí. Tak tady jsou a jsem zvědav, co na můj výběr řeknete.

• George Washington (1789–1979) za jeho olbřímí zásluhy o založení státu;

• Abraham Lincoln (1861–1865) za to, jak změnil Ameriku ve smyslu obecných lidských práv a jak dal jako první naději na dobrý život Afroameričanům, třebaže jejich skutečná rovnoprávnost s bílými spoluobčany byla ještě daleko;

• Woodrow Wilson (1913–1921) za to, že se nebál přivést zemi – oproti náladám velké části veřejnosti – v roce 1917 do Velké války, a zachránil tak evropské spojence před možnou porážkou od Německa;

• Calvin Coolidge (1923–1929) za to, že nechal svobodně fungovat kapitalismus a umožnil zemi dospět k jednomu z jejích vrcholů („zlatá dvacátá léta“);

• Franklin D. Roosevelt (1933–1945) za boj s Velkou hospodářskou krizí, a především za vítězství nad Japonskem, Německem a jejich spojenci ve druhé světové válce;

• Harry Truman (1945–1953) za to, jak zvládl přechod z válečné do mírové doby a za jeho monumentální zakladatelské (institucionální) úsilí;

• Lyndon Johnson (1963–1969) za to, že měl jako jeden z posledních amerických prezidentů opravdovou (třebaže obtížně naplnitelnou) vizi, jak změnit zemi k jejímu prospěchu (projekt tzv. „velké společnosti“) a za to, jak se, třebaže nepříliš úspěšně, rval ve Vietnamu, dokonce i za ty, kteří jej kvůli tomu nenáviděli na smrt;

• Richard Nixon (1969–1974) za to, jak úspěšně ukončil Vietnamskou válku (1973) i za to, jak změnil svět, aféře Watergate navzdory;

• Ronald Reagan (1981–1989) za to, že dal zemi po defétistických sedmdesátých letech, plných deziluzí, zoufalství a zmaru, novou naději, porazil komunismus a vyhrál studenou válku;

• George Bush mladší (2001–2009) za to, že ukázal „temným silám“, že Západ ještě není na odpis, i když se při tom dopustil řady chyb…

Tak to je pro dnešek všechno, přátelé. Těším se na vaše reakce, i příští týden u Evropských peřejí a Ameriky ve varu na shledanou.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.