Padesát let od Kmotra II aneb kdo byl Mario Puzo, autor „největšího amerického příběhu 20. století“

Amerika ve varu 73

Padesát let od Kmotra II
aneb kdo byl Mario Puzo, autor „největšího amerického příběhu 20. století“

Martin Kovář

V posledních newsletterech jsme se logicky věnovali takřka výhradně prezidentským volbám. Dnes si proto od politiky odpočineme a připomeneme si jedno nenápadné výročí. Je to totiž téměř na den přesně padesát let, co pečlivě vybrané publikum mělo možnost zhlédnout v předpremiéře pokračování filmového majstrštyku s názvem Kmotr (The Godfather) režiséra Francise Forda Coppoly. První film, uvedený do kin v březnu 1972, se stal naprostou senzací: jedenáct nominací na Oskara a tři získané sošky (za nejlepší film roku, za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli – Marlon Brando a za nejlepší adaptovaný scénář) mluvily jasně. S o to větším napětím se o dva a půl roku později čekalo na výše zmíněnou „dvojku“, a toto očekávání bylo nakonec naplněno. Devět nominací a šest zlatých sošek (nejlepší film, nejlepší režie – Coppola, nejlepší herec ve vedlejší roli – Robert De Niro, nejlepší herečka ve vedlejší roli – Talia Shireová, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší umělecká režie a nejlepší původní dramatická partitura – to byl triumf, který Coppolu a celý tvůrčí štáb katapultoval do pomyslného „filmového nebe“.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 14. listopadu 2024

Kluk z neapolské rodiny v New Yorku

Za výše zmíněnými úspěchy, k nimž se v prosinci 1990 přidal ještě Kmotr III (sedm nominací na Oscara, ale, bohužel, ani jedna soška), ovšem nestál pouze režisér a později i producent Coppola, skvělí herci a další vynikající profesionálové ze štábů, ale v neposlední řadě i autor literární předlohy, chlapík jménem Mario Puzo. Nebýt jeho, celá sága a s ní související legenda a byznys by nikdy nevznikly a svět literatury a filmu by byl chudší o jeden z největších, ne-li vůbec o ten největší americký literární a filmový příběh celého 20. století.

Mario Gianluigi Puzo, jak zní jeho celé jméno, se narodil v říjnu 1920 v New Yorku, ve střední části západního Manhattanu, ve čtvrti zvané Hell᾽s Kitchen, kde se v té době usídlovali chudí přistěhovalci z Evropy. O tom, že dětství kluka z rodiny, pocházející z jihoitalské Neapole, nebylo nijak snadné, svědčí nejen název čtvrti, v níž si jeho rodiče mohli v největším městě tehdejšího světa dovolit bydlet – „Pekelná (či Ďáblova) kuchyně“. O mnohém vypovídá rovněž fakt, že když bylo Mariovi dvanáct let, opustil otec, pracující jako hlídač „u dráhy“, manželku a děti, takže se všichni museli jaksepatří otáčet, aby se v nemilosrdném velkoměstě uživili.

Pravda je taková, že Kmotr by s vysokou pravděpodobností nikdy nebyl tak skvělý román, kdyby jeho autor neměl s prostředím, o němž psal, již od dětství osobní zkušenosti. Tím nechci v žádném případě říct, že Puzo patřil k mladistvým mafiánským gangsterům, protože si od nich ve skutečnosti držel, mimo jiné díky přísné matce, jasný distanc. Potkával je však každodenně a dobře je znal, často dokonce důvěrně, jak to ostatně bylo v jedné z nejhustěji obydlených newyorských čtvrtí nevyhnutelné. „Viděl jsem jim, všem těm malým darebákům, nejrůznějším zlodějíčkům, falešným hráčům, sázkařům a kšeftařům, pasákům, vyděračům, vrahům i velkým bossům, přímo do talíře, a byl to svět, který mě svým způsobem přitahoval i odpuzoval zároveň,“ vyprávěl Mario Puzo s úsměvem jako dospělý muž a slavný spisovatel, když byl dotazován, jak se mu podařilo mafiánské prostředí zachytit s takovou autentičností.

Čekání na úspěch

Druhou světovou válku strávil mladý Mario Puzo, stejně jako jeden z hlavních hrdinů jeho slavného románu, donův syn Michael Corleone, v americké armádě, převážně u leteckých sil. Po jejím skončení se oženil s německou dívkou jménem Erika, s níž měl později pět dětí, na základě zákona zvaného G. I. Bill, jenž poskytoval řadu výhod válečným veteránům, vystudoval City College of New York a začal pracovat jako státní úředník. Současně jej ale už přitahovalo psaní a v roce 1950 mu v časopise American Vanguard vyšla první povídka s názvem Poslední Vánoce (The Last Christmas). Žádný velký úspěch se nicméně nekonal a totéž platilo i o jeho prvním románu Temná aréna (The Dark Arena) z roku 1955. Kritikové o něm sice psali s jistým respektem, velké množství čtenářů si ale nenašel, a to bylo klíčové jak pro popularitu autora, tak pro jeho finanční situaci. V následujících letech se proto Puzo živil všelijak, mimo jiné jako asistent editora laciných pánských časopisů a jako autor dobrodružných příběhů pro časopis True Action. Nic na tom nezměnilo ani vydání jeho druhého románu Šťastný poutník (The Fortunate Pilgrim) v roce 1965.

Šok jménem Kmotr

O to větší šok způsobilo vydání Kmotra o čtyři roky později. Širší čtenářské obci takřka úplně neznámý spisovatel totiž napsal knihu, jež se stala okamžitě bestsellerem a na nejprestižnějším žebříčku nejprodávanějších knih The New York Times vydržela na prvním místě téměř sedmdesát týdnů. Příběh o mafiánské rodině Corleoneových, působící hlavně v New Yorku a zčásti v Las Vegas, se stal prakticky okamžitě legendou. Více než dvacet miliónů prodaných výtisků ve Spojených státech i v Evropě udělalo z autora celosvětovou celebritu i muže, zajištěného finančně na doživotí, což ještě znásobil fantastický úspěch výše zmíněných dvou filmů, které podle románu natočil v letech 1972 a 1974 Francis Ford Coppola.

Příčin závratného úspěchu románu bylo hned několik. Kromě již zmíněné dokonalé znalosti prostředí, které činilo literární postavy i jejich činy uvěřitelnými, a strhujícího rytmu vyprávění to byla rovněž romantizace tohoto prostředí, na němž ve skutečnosti nic romantického nebylo. Jak ostatně napsal na konci jednoho ze svých románů s příznačnou nadsázkou a ironií, ale v podstatě pravdivě, další slavný autor, duchovní otec agenta 007 Jamese Bonda Ian Fleming: „Líp se o tom čte, než se v tom žije“. Skuteční italsko-američtí i jiní „kmotři“ měli s literárním donem Corleonem společného jen málo, třebaže se mu v některých ohledech na první pohled podobali, a organizovaný zločin, jenž velká americká města po druhé světové válce svíral a trýznil, byl všechno, jenom ne „kmotrovsky“ romantický.

Fenomén Kmotr

Již zmíněné Coppolovy snímky z let 1972 a 1974 úspěch „fenoménu Kmotr“ potvrdily. Vynikajícím způsobem upravený scénář, casting, anebo, chcete-li, výběr herců – Marlona Branda jako starého a Roberta de Nira jako mladého dona Corleona, Ala Pacina jako jeho syna Michaela a Jamese Caana jako jeho druhého syna Sonnyho, o dalších nemluvě, nezapomenutelná hudba Nina Roty, a hlavně brilantní režie samotného Coppoly, který dokázal na plátně „vykouzlit“ dokonalou iluzi poválečné Ameriky (i meziválečné jižní Itálie) – to všechno způsobilo, že oba snímky získaly jak Oscara za nejlepší film roku, tak řadu dalších Oscarů a ocenění za nejlepší adaptovaný scénář, herecké výkony a hudbu (viz výše). I kdyby Puzo a Coppola nenapsali, respektive nenatočili nic jiného než Kmotra, měli by své místo v dějinách moderního umění jisté.

Nejen Kmotr

Puzo přitom zdaleka nebyl pouze autorem Kmotra, jakkoli už jeho úspěch nikdy nepřekonal. Tématu, které mu přineslo slávu a bohatství, zůstával přirozeně z velké části věrný i nadále, napsal o něm ostatně, kromě jiného, celou tzv. „mafiánskou trilogii“ – po Kmotrovi (1969) rovněž Posledního dona (The Last Don; 1990) a Omertu (Omertà; 2000), která vyšla až po jeho smrti. Vedle toho si našel čas i na takové majstrštyky, jakým byl scénář pro velkofilm Superman (Superman: The Movie; 1978) opět s Marlonem Brandem, s Genem Hackmanem a hlavně s Christopherem Reevem v hlavních rolích v režii Richarda Donnera, anebo námět podobně slavného filmu Cotton Club (Cotton Club; 1984), v němž hrál hlavní roli Richard Gere a jejž režíroval opět Francis Ford Coppola. O tom, že Puzo byl nejen autorem Kmotra, ale i laskavým citlivým mužem, svědčí jeho půvabná knížka pro děti s názvem Úžasné léto Davieho Shawa (The Runaway Summer of Davie Shaw) z roku 1966 a další umělecké, leckdy, bohužel, nedokončené počiny.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.