Padesát let od finále aféry Watergate

Amerika ve varu 59

Padesát let od finále aféry Watergate

Martin Kovář

Zítra uplyne rovných padesát let ode dne, kdy na svůj úřad rezignoval americký prezident Richard Milhous Nixon (1913–1994). Stalo se tak v důsledku aféry Watergate, o níž bude dnes podrobně řeč, a v důsledku jednání, kvůli němuž jej mnoho lidí dodnes pokládá za politika, který ve funkci spáchal neomluvitelné přečiny, za něž mu hrozila ústavní obžaloba (tzv. impeachment) a odvolání z funkce. Skutečnost byla, jak už to často bývá, poněkud složitější a klíčem k ní je celý Nixonův životní příběh; aféra Watergate totiž byla jen jeho v řadě ohledů „logickým“ vyvrcholením.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 8. srpna 2024

Dětství, mládí a politický vzestup Richarda Nixona

Budoucí sedmatřicátý prezident USA se narodil na počátku roku 1913 v nepříliš majetné kvakerské rodině v městečku Yorba Linda v Kalifornii, vystudoval dvě nepříliš kvalitní školy (fullertonskou Union High School a soukromou Whittier College) a teprve poté, jen díky dobrému stipendiu, práva na Duke University School of Law v Severní Karolině. Ve snaze stát se příslušníkem FBI sice neuspěl, jako právník si nicméně vedl poměrně dobře a již v šestadvaceti letech se stal partnerem ve firmě, ve které pracoval. V roce 1940 se oženil s Thelmou Catherine „Pat“ Ryanovou, se kterou měl dvě dcery (starší Tricii a mladší Julii, jež se, čímž poněkud předbíhám, později provdala za vnuka prezidenta Dwighta D. Eisenhowera), a poté, za války, sloužil v bojích proti Japoncům jako námořní důstojník v Pacifiku.

Po celou tuto dobu však Nixona neodolatelně přitahovala politika; někteří z jeho současníků tvrdili, že jí byl doslova posedlý. Stravující vnitřní žár a nesmírná touha prosadit se, stejně jako naprostý nedostatek skrupulí – to všechno vedlo k tomu, že hned ve své první politické kampani do Sněmovny reprezentantů Kongresu USA na podzim 1946 uspěl, když porazil dlouholetého kalifornského zákonodárce Jerryho Voorhise. Nepochybně mu v tom pomohl ostrý protikomunistický postoj, jenž se projevil i v jeho „tažení“ proti bývalému vysokému úředníkovi ministerstva zahraničí, obviněnému a posléze usvědčenému ze špionáže ve prospěch Sovětského svazu, Algeru Hissovi. Právě tehdy přední představitelé Republikánské strany pochopili, že s „nebezpečným, ale nadaným Nixonem“ bude třeba do budoucna počítat. Vítězství ve volbách do Senátu Kongresu USA v roce 1950 nad hollywoodskou hvězdou Helen Gahaganovou Douglasovou, přítelkyní manželky bývalého prezidenta Franklina D. Roosevelta, paní Eleanor, to jen potvrdilo, stejně jako fakt, že si jej „středový kandidát“, již zmíněný generál Eisenhower, v roce 1952 zvolil za svého viceprezidentského spolukandidáta.

Viceprezidentem USA

Přesvědčivé vítězství, jehož republikáni na podzim 1952 dosáhli, přivedlo Nixona v lednu 1953 do pozice „muže číslo dvě“ v zemi. Naděje a ambice, jež s tímto vzestupem spojoval, ale zůstaly z velké části nenaplněné. Pro prezidenta Eisenhowera zůstal především mužem, jehož potřeboval k tomu, aby získal hlasy pravicově smýšlejících republikánských voličů (kteroužto roli splnil), a schopným člověkem, jemuž mohl svěřit téměř jakýkoli úkol, nechtěl-li se mu z nejrůznějších důvodů věnovat sám. Většina vlivných lidí, zejména prominentních intelektuálů z univerzit na severovýchodě země a velká část médií ale Nixonem opovrhovala, zčásti pro jeho „plebejský“ původ a nedostatečné kvalitní vzdělání, zčásti pro „nekalé praktiky“, jež používal v kampaních.

První pád a politický comeback

Skutečnost, že se navzdory všemu, co jsem uvedl výše, stal Richard Nixon v roce 1960 kandidátem republikánů v prezidentských volbách, má velkou vypovídací schopnost o jeho politických schopnostech i o jeho vůli, ctižádosti a zarputilosti. Těsná a do značné míry překvapivá porážka s Johnem Fitzgeraldem Kennedym v listopadových volbách způsobila Nixonovi těžké, celoživotní trauma, které dále prohloubil neúspěch v souboji o post kalifornského guvernéra s Patem Brownem o dva roky později. V celých Spojených státech amerických v té době nebylo větší „politické mrtvoly“ než právě Nixon.

Je obtížné si jen představit, kolik píle, vůle, odhodlání, odolnosti a ctižádosti v sobě musel „vyřízený a všemi odepsaný“ Richard Nixon mít, aby se v roce 1968 triumfálně vrátil. Jeho vítězství v republikánských primárkách a poté i v listopadových volbách nad demokratem Hubertem Humphreyem bylo dáno jak zoufalou politickou situací v zemi (generační i světonázorová vzpoura „květinových dětí“ včetně mnoha univerzitních studentů proti establishmentu, hořící černošská ghetta na periferiích měst, sílící odpor proti nenáviděné válce ve Vietnamu atd.), tak touhou většiny „obyčejných“ Američanů po obnově vlády zákona a pořádku, po sjednocení rozpolceného národa a po zajištění „čestného míru“ v jihovýchodní Asii.

Na vrcholu: Prezidentem Spojených států amerických

„Válka“ s početnými nepřáteli, již Nixon – svým způsobem – od vstupu do vysoké politiky soustavně vedl, jeho nástupem do Bílého domu zdaleka neskončila, spíše naopak. Velká část liberálních demokratických elit i intelektuálních republikánských špiček jím i nadále hluboce pohrdala a dávala mu to znát. Nixon, mající již od mládí sklon k paranoie, se tak stal – svým způsobem „uvězněn“ v Bílém domě – ještě nedůvěřivějším a podezřívavějším, dokonce i vůči svým blízkým spolupracovníkům a přátelům. Právě v neustálých stresech, jimž byl vystaven, v soustavném pochybování o sobě a o svých schopnostech, v nikdy nekončícím hledání skutečných i neexistujících nepřátel musíme vidět počátek cesty, jež ho později přivedla až ke katastrofě jménem Watergate.

K neklidu a k nespokojenosti přitom Nixon neměl takřka žádný vážný důvod. Jeho první prezidentské období bylo doma (pacifikace divokých nepokojů a s tím související zklidnění politické i společenské atmosféry) i v zahraničí (jasně nastoupená cesta k ukončení vietnamské války, navázání diplomatických vztahů s komunistickou Čínou a „držení sovětského Ruska na uzdě“) úspěšné, což se odrazilo v drtivém vítězství ve volbách na podzim 1972. Úřadující prezident v nich i přes nepřízeň médií zničil demokrata George McGoverna, a získal tak nezpochybnitelný mandát pro další čtyři roky vlády.

Watergate

Pokud jde o aféru Watergate, Nixon vloupání do sídla Demokratické strany ve stejnojmenném komplexu budov ve Washingtonu před volbami v roce 1972 s cílem získat informace, jež by mu pomohly ke znovuzvolení, s drtivou pravděpodobností neinicioval, už jen proto, že to neměl ani v nejmenším zapotřebí. Způsob, jakým se k věci po jejím odhalení od začátku postavil, tj. její marginalizace a přímo lhaní, stejně jako snaha mařit díky svému úřadu a vlivu vyšetřování, ale byl nakonec tím, co jej stálo prezidentský post. V očích veřejnosti, která sledovala Nixonův pozvolný pád se zatajeným dechem i se zběsilou, téměř animální radostí, navíc právě proto vypadal jako větší viník, než jakým ve skutečnosti byl, právě proto mu téměř všichni, včetně jeho nejbližších lidí, přestali věřit, stejně jako on nikdy opravdu nevěřil většině z nich.

Tragické finále

Ti starší, kteří tragický konec Richarda Nixona viděli v přímém přenosu, na něj nikdy nezapomenou, stejně jako my mladší, zájemci (nejen) o americké dějiny, kteří jsme si jej mnohokrát pouštěli na různých sociálních sítích. Na záběry vnitřně zlomeného prezidenta (jakkoli se to statečně snažil nedat najevo), ještě před nedávnem nejmocnějšího muže světa, opouštějícího po boku manželky a dcery naposledy Bílý dům a nastupujícího do vojenské helikoptéry, jež ho následně dopravila na leteckou základnu Air Force One v Andrews Air Base v Marylandu, odkud s ním letadlo odletělo do Kalifornie, kde – víceméně – strávil zbytek života, se totiž zapomenout nedá. Člověka z těch záběrů doslova mrazí, jak jsem již řekl, ještě dnes…

Nixonův pád byl o to tragičtější, že nebyl „jen“ dvakrát zvoleným prezidentem USA, ale i jediným americkým politikem, kterého Američané dvakrát zvolili také viceprezidentem (v letech 1952 a 1956), a k tomu státníkem, jenž zcela zásadně změnil zahraniční politiku USA, jednou z vůbec nejvýraznějších politických osobností Ameriky po skončení druhé světové války.

Důsledky

Kromě toho, že šlo o osobní tragédii „takřka antických rozměrů“, jak napsal jeho poradce pro národní bezpečnost a později i ministr zahraničních věcí Henry Kissinger, byl Nixonův pád smutný v tom, že zastínil všechno, čeho prezident na domácí i zahraničněpolitické scéně dosáhl, a že pro následující léta oslabil postavení USA ve světě se všemi nepříjemnými, dalekosáhlými důsledky.

Kam až by štvanice na bývalou hlavu státu vedla, lze jenom spekulovat. Nixonův nástupce Gerald Rudolph Ford, Jr. mu totiž krátce po nástupu do úřadu udělil generální pardon či milost, jak chcete, takže se dalšího vyšetřování, soudních jednání a skandalizace na veřejnosti nemusel obávat. Fordova slova o tom, že se tak rozhodl „v nejhlubším zájmu země“, a že byl-li jediný, kdo mohl pranýřování svého předchůdce zastavit, pak to „udělat musel“, si Američané, myslím, dobře zapamatovali, třebaže v létě 1974 rozhodnutí Forda většina z nich kritizovala. Nadace Knihovny Johna F. Kennedyho za to ale Fordovi v roce 2001 udělila cenu zvanou Profile in Courage Award (tj. cenu Profil či Portrét odvahy podle stejnojmenné knížky JFK), čímž dala celé záležitosti nový rozměr.

Richard Nixon byl v té době již sedm let mrtev a bouře a vichry, které zmítaly celým jeho politickým životem, byly dávno pryč. Ti, kteří jej všem jeho selháním navzdory pokládali za velkého státníka, na něj vzpomínali s porozuměním a s respektem; ti, kteří ho nenáviděli, protože se nedokázali smířit s jeho úspěchem, jej nadále špinili a snažili se přesvědčit ostatní, že byl darebák a neúspěšný politik. O tom, že neměli pravdu, svědčí nejen to, že s ním vzhledem k jeho znalostem a zkušenostem konzultovala své kroky na poli mezinárodních vztahů většina jeho nástupců, ale i to, že se na jeho pohřbu sešli všichni žijící exprezidenti USA… Tolik jen na závěr a jako dovětek, který si Nixon coby protagonista našeho dnešního newsletteru zaslouží.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.