„Oranžové peklo“ jménem Roland Garros se blíží. Vyhraje letošní French Open konečně Američan(ka)?

Amerika ve varu 101

„Oranžové peklo“ jménem Roland Garros se blíží

Vyhraje letošní French Open konečně Američan(ka)?

Martin Kovář

Již od roku 1891 je to, s výjimkou dvou světových válek, stále stejné. Ať je chladné či teplé jaro, ať ekonomika strádá anebo se jí daří, ať je politická situace v zemi klidná či napjatá, celá Paříž se na přelomu května a června oblékne, s nadsázkou řečeno, do oranžové barvy, která jí mimořádně sluší, a vyrazí na tenis. Ani letos tomu nebude od 25. května do 8. června jinak. Ve městě nad Seinou se bude znovu nostalgicky vzpomínat na legendárního pilota z první světové války Rolanda Garrose, po němž se jmenuje tenisový areál ve čtvrti Auteuil, stejně jako na bývalé mužské vítěze i ženské vítězky turnaje. Pařížané i turisté budou fascinovaně sledovat napínavé mače i dechberoucí módní přehlídku na kurtech a v hledišti a popíjet přitom lehoučké šumivé šampaňské. Odborníci si budou klást spousty otázek včetně té, zda konečně, poprvé od roku 1999, nevyhraje mužskou dvouhru zástupce jedné z největších tenisových velmocí – USA.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 22. května 2025

Slavná tenisová historie v Paříži

Co všechno znamená tenis na Roland Garros pro Pařížany, pro Francouze a pro všechny tenisové nadšence? Začněme pohledem do historie. Vůbec poprvé se dnešní French Open hrálo v již zmíněném roce 1891 jako Championnat de France, a sice v Racing Clubu de France v Bouloňském (či Boulogneském) lesíku na západě Paříže. Turnaje se tehdy směli účastnit pouze borci, registrovaní ve francouzských tenisových klubech; ani tak ale nevyhrál Francouz, nýbrž Brit H. Briggs. Alespoň první ženskou vítězkou se o šest let později, v roce 1897, stala domácí Adine Massonová, která tu dominovala i v následujících dvou letech. Turnaj byl už tehdy oblíbený, jak úžasná budoucnost ho čeká, ale nikdo netušil.

První opravdu velká éra turnaje přišla ve dvacátých letech, kdy mužskou dvouhru vyhrávali (od roku 1922 až do roku 1932, s jedinou výjimkou) populární francouzští „tenisoví mušketýři“ Henri Cochet, Jean Borotra a René Lacoste, zatímco ženský „singl“ šestkrát ovládla jejich krajanka Suzanne Lenglenová. V roce 1928 byl nový areál, v němž se od té doby odehrála spousta nezapomenutelných tenisových bitev a v jehož hledišti se kromě sportovních příznivců scházely a scházejí též celebrity z celého světa, nazván po „leteckém esu“ z Velké války Rolandu Garrosovi. O proslulosti „mistrovství světa na antuce“ svědčí i to, že si ho nenechal ujít ani geniální detektiv Hercule Poirot, třebaže musel kvůli tomu v příběhu nazvaném „Smrt v oblacích“ podniknout cestu nenáviděným letadlem… 😊

Ani po druhé světové válce neztratil turnaj nic ze svého podmanivého kouzla, do jeho historie se navíc začali zapisovat i Češi. Pětkrát si tu zahrál finále Jaroslav Drobný, v prvních dvou případech s československým, v dalších třech (včetně dvou vítězství v letech 1951 a 1952) již s egyptským pasem. V tzv. open éře, kdy se grandslamových klání mohli účastnit i profesionálové, pak zvedli „pohár mušketýrů“ nad hlavu Jan Kodeš (1970 a 1971), který tu byl i ve finále čtyřhry (1976), a Ivan Lendl (1984, 1986 a 1987); své jediné finále zde naopak prohrál Petr Korda (1992). Mezi vítězky ženské dvouhry patřily Hana Mandlíková (1981), Martina Navrátilová (1982 a 1984), u jejíhož jména už nicméně vlála americká vlaječka, a Barbora Krejčíková (2021); poraženými, a tedy smutnými finalistkami byly Renáta Tomanová (1976), Lucie Šafářová (2015), Markéta Vondroušová (2019) a Karolína Muchová (2023).

Hvězdy tzv. open éry

French Open, jak se turnaj nazývá od začátku „open éry“ v roce 1968, přirozeně nejčastěji vyhrávaly největší hvězdy, které na tamní antuce stvrzovaly svou nadvládu nad tenisovým světem: dlouhovlasý dívčí idol ze Švédska Björn Borg (1974–1975 a 1978–1981), argentinský „tichý básník“ Guillermo Vilas či další Švéd Mats Wilander, dnes mimořádně oblíbený komentátor televizní stanice Eurosport (1982, 1985 a 1988), v posledních letech pak – hned čtrnáctkrát – španělský gladiátor Rafael „Rafa“ Nadal (2005–2008, 2010–2014 a 2017–2020 a 2022); v roce 2009 se na nejméně oblíbeném povrchu radoval i jeden z nejlepších hráčů celé tenisové historie Švýcar Roger Federer.

Nadalových čtrnáct vítězství zřejmě v budoucnu nikdo nepřekoná. Na jeho takřka neuvěřitelné dominanci, které neubírá na přesvědčivosti ani fakt, že mu pořadatelé, zejména v posledních letech, vycházeli vstříc i na antukové poměry velmi pomalým povrchem, bylo cosi téměř nadpozemského, podobně jako na bývalé Samprasově či Federerově nadvládě ve Wimbledonu nebo na způsobu, jakým oba grand slamy ve druhé polovině sedmdesátých let vyhrával již zmíněný Björn Borg; jenom na okraj – šesté vítězství tohoto charismatického Švéda na jaře 1981, kdy v pěti setech udolal mladičkého Ivana Lendla, bylo jeho posledním (jedenáctým) vyhraným grand slamem a také koncem jedné a začátkem druhé éry, v níž dominoval kromě Ivana Lendla i Američan John McEnroe, o kterém ještě bude řeč.

Američané (a Američanky) v Paříži

Stejně zajímavý jako seznam borců, kteří na dvorcích Rolanda Garrose triumfovali, je soupis těch, kteří to ve své kariéře nikdy nedokázali, třebaže byli (někteří i velmi dlouho) jasnými „světovými jedničkami“, například Švéd Stefan Edberg či Němec Boris Becker. Samostatnou kapitolou jsou „Američané v Paříži“. French Open je jednoznačně jejich nejméně oblíbený turnaj, na žádném jiném grand slamu (kromě French Open jsou to Australian Open, Wimbledon, US Open) se jim nedařilo tak málo jako v Paříži. Po druhé světové válce sice na pařížské antuce vyhráli Frank Parker (1948 a 1949), Budge Patty (1950) a Tony Trabert (1954 a 1955), potom si ale USA musely počkat na další triumf až do roku 1989, kdy se stal, myslím, nejsenzačnějším vítězem Michael Chang, který v památném osmifinále zlomil, ač na pokraji fyzického zhroucení, Ivana Lendla.

A potom už v Paříži vyhráli jen dva „kluci“ s pomyslnou hvězdnatou vlajkou s pruhy na tričku – Jim Courier v letech 1991 a 1992 a „božský“ Andre Agassi v roce 1999. Ani Jimmy Connors, ani John McEnroe (kterého v jeho jediném, památném finále v roce 1984 zničil v nervy drásajících pěti setech Ivan Lendl), ani Pete Sampras, všichni dlouholeté světové jedničky, v Paříži nikdy nevyhráli, Connors a Sampras se tu dokonce nikdy nedostali ani do finále. Mezi ženami na tom byli Američanky přece jen lépe – v roce 1969 zde vyhrála Nancy Richeová, v roce 1972 Billie Jean Kingová, v letech 1982 a 1984 již zmíněná Martina Navrátilová, roku 2001 Jennifer Capriatiová a v letech 2002, 2013 a 2015 Serena Williamsová. Nad všemi pak ční legendární Chris Evertová, který tu vyhrála hned sedmkrát (1974–1975, 1979–1980, 1983, a 1985–1986).

Jak to bude letos, není snadné předvídat. Mezi muži Američané velké šance nemají – jasnými favority jsou světová jednička Ital Jannik Sinner, obhájce loňského vítězství Španěl Carlos Alcaraz, případně Němec Alexander Zverev. USA sice aktuálně mají na žebříčku ATP světovou čtyřku (Taylor Fritz), jedenáctku (Tommy Paul) a dvanáctku (Ben Shelton), jejich triumf by ale byl naprostou senzací. Mezi ženami je pro USA situace mnohem lepší: Na vítězství si mohou dělat oprávněné naděje světová dvojka Coco Gauffová, trojka Jessica Pegulaová, sedmička Madison Keysová a možná i některé další; pokud by to některá z nich opravdu dokázala, žádná senzace by to na rozdíl od mužů nebyla. Tak si počkejme do 7., respektive do 8. června a pak si řekneme, zda se některému/některé z výše jmenovaných podařilo i na, zejména mezi muži, nejméně oblíbeném povrchu, uvést (nejen tenisovou) Ameriku „do varu“.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.