O jedné prezidentské milosti aneb jaké dopady bude mít „pardon“ Hunteru Bidenovi na budoucnost USA

Amerika ve varu 76

O jedné prezidentské milosti aneb jaké dopady bude mít
„pardon“ Hunteru Bidenovi na budoucnost USA

Martin Kovář

Před třemi dny došlo ve Spojených státech k tomu, co mnozí političtí komentátoři včetně mě očekávali. Dosluhující prezident, demokrat Joe Biden udělil svému synovi Hunterovi milost, která se vztahuje na všechny trestné činy, jež mohl spáchat od roku 2014, tedy za posledních jedenáct let, třebaže tvrdil, že tak nikdy neučiní. Nejde jen o porušení jeho slova, na to jsme, bohužel, nejen od amerických prezidentů div ne zvyklí (Nixon, Clinton, Trump, Biden a další), nýbrž, hlavně, o způsob, jakým Biden svůj krok odůvodnil. Právě to, nikoli milost sama, může mít, troufnu si říct, na budoucnost justice v USA i celých USA krajně neblahý dopad.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 5. prosince 2024

Starý prezident a jeho jediný syn

Na prvním místě bych rád řekl, že lidsky prezidenta Joea Bidena naprosto chápu a nejsem rozhodně sám. Chápu jej tím spíš, že jeho první žena Neilia a roční dcerka Naomi zemřely v roce 1972 při automobilové nehodě a starší syn Beau zemřel v roce 2015 na rakovinu. Zůstal mu tak jediný syn, již zmíněný Hunter, který stejně jako jeho starší bratr nehodu z roku 1972 navzdory zranění přežil, a dcera Ashley, kterou má Joe s druhou manželkou Jill. Vazba prezidenta na syna Huntera je logicky nesmírně silná, a jak jsem řekl, nevím o nikom, včetně Bidenových politických nepřátel, kdo by jej nechápal.

Milost a její odůvodnění

V tuto chvíli nicméně není nejpodstatnější, co všechno Hunter Biden (*1970) provedl či spáchal, jak chcete, zda šlo „jen“ o drogy a neoprávněné držení zbraně (za což mu i tak hrozilo, in extremis, pětadvacet let za mřížemi, které by samozřejmě nikdy nedostal – experti mluví, vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti, maximálně, v krajním případě, o ročním vězení), nebo o jeho „ruské“ či „ukrajinské“ kšefty a další možné delikty, a proto je dnes nebudu rozebírat, mimo jiné z tohoto důvodu, že je to téma minimálně na jeden samostatný, ne úplně krátký text.

Dnes mi jde o něco jiného, a sice o formulaci, kterou Joe Biden použil při informování o milosti pro svého syna. Posuďte ostatně sami: „Podepsal jsem milost pro syna Huntera. Ode dne, kdy jsem nastoupil do úřadu (prezidenta USA – M. K.). jsem říkal, že nebudu zasahovat do rozhodování ministerstva spravedlnosti. A slovo jsem dodržel, ačkoli jsme sledoval synovo selektivní a nespravedlivé stíhání… Každý soudný člověk, který se podívá na fakta Hunterova případu, nemůže dospět k jinému závěru, než je ten, že Hunter byl vybrán jen kvůli tomu, že je to můj syn… Jakkoli věřím v (americký – M. K.) soudní systém, politika tento proces nakazila a vedla k justičnímu omylu.“

To je, popravdě řečeno, hodně špatná formulace. Přitom – kdyby Joe Biden ve svém odůvodnění napsal, že je starý muž, jemuž zemřel jeden syn a jakkoli je mladší Hunter „zlobivý kluk“, nikdy by si neodpustil, kdyby nevyužil své ústavní prerogativy a neudělil mu milost, třebaže si vědom její problematičnosti, kdyby se za tuto svoji pochopitelnou slabost Američanům omluvil a kdyby řekl, že doufá v jejich odpuštění i v odpuštění Boha, mám za to, že by – byť by se ani tak nevyhnul kritice – udělal mnohem lépe. Slova o „justičním omylu“ a o tom, že Hunter byl „vybrán“ a odsouzen v „politickém procesu“, jsou strašlivá.

Veliké mlčení „velkých demokratů“

Na věci je zajímavé, byť nikoli překvapivé to, že zatímco média, opoziční politikové i někteří demokraté si k věci logicky řekli svoje a nebylo to pro Bidena nic pěkného, nevyjádřil se k milosti pro Huntera, nejen veřejně (třeba na tiskové konferenci), ale ani na sociálních sítích, jak mají jinak ve zvyku, nikdo z předních demokratů. „Amerika“ se zkrátka slov Baracka Obamy a jeho ženy Michelle, kteří jinak komentují a kritizují kde co (paní Obamová naposledy „zaujala“ vyjádřením na síti X, kde napsala, že „Trump stojí proti mně a proti mému manželovi, protože jsou úspěšní černí lidé [Black People]“, komentář nechávám na Vás) a kteří se stylizují do role šimíčkovských „morálních majáků“, nedočkala, nebo se mi to alespoň při nejlepší vůli nepodařilo na internetu dohledat. Totéž platí o manželech Clintonových či o paní Pelosiové (bývalá šéfka Sněmovny reprezentantů a jedna ze strůjkyň stranického puče proti Bidenovi z léta letošního roku), nebo i, mezi republikány, konkrétně o Liz Cheneyové, která nenechá na Trumpovi niť suchou, ať už řekne či udělá cokoli, byť je to mnohem méně kontroverzní než Bidenova milost pro syna Huntera. To je holt ten „dvojí metr“ v praxi…

Nejednou jsem četl, že Joe Biden svým jednáním poškodil Demokratickou stranu. Ale houby! Předně, Biden není „matce straně“ nic dlužen, naopak. V roce 2020 ji bez přehánění zachránil, když se navzdory věku pustil do boje s Donaldem Trumpem a vyhrál; žádný jiný demokrat by to podle průzkumů ani náhodou nedokázal. Po třech letech to pak byla právě Demokratická strana, konkrétně již zmíněné stranické špičky, které nedokázaly prezidenta přesvědčit, že je čas skončit (nedělám si žádné iluze o tom, jak těžké by to bylo, aby bylo jasno), podpořily jej včetně primárek a teprve po kolapsu v televizní debatě s Trumpem v červnu jej v červenci „zařízly jako kuře“. Tohle jim Biden nikdy nezapomene a jeho chování během kampaně a po Trumpově vítězství ve volbách to jasně dokazuje.

Otřesená Amerika i americká justice

Vraťme se ale k meritu věci. Milostí pro syna Huntera Joe Biden řádně otřásl nejen důvěrou mnoha Američanů přímo v prezidenta, ale i ve spravedlnost obecně (pusťte si, prosím, v této souvislosti, skvělé soudní drama „…a spravedlnost pro všechny“ […And Justice for All] režiséra Normana Jewisona s Alem Pacinem v hlavní roli z roku 1979). Představa, že jsou si před soudem v USA všichni lidé rovni, dostala Bidenovou vinou řádně „na frak“, podobně jako, třeba, když prezident Gerald Ford (v Bílém domě v letech 1974–1977) v roce 1974 omilostnil svého předchůdce Richarda Nixona (1969–1974) za podíl na aféře Watergate, nebo, abych byl aktuální, když po jeho znovuzvolení prezidentem skončila většina soudních případů Donalda Trumpa. Jeden jediný případ a důsledky vpravdě katastrofální, a hlavně dlouhodobé.

Trumpova reakce…

A ještě jedné poznámce se v souvislosti s milostí pro Huntera Bidena nelze vyhnout. Konkrétně jde o to, k čemu všemu s ohledem na ni dojde po 20. lednu 2025, kdy se do Bílého domu vrátí Donald Trump. Jakkoli o tom zatím můžeme jen spekulovat, některé náznaky, poměrně konkrétní, jsou zřejmé již teď. V první řadě se očekává, že Trump omilostní řadu lidí, odsouzených (v nejednom případě k několikaletému vězení) za útok na Kapitol z 6. ledna 2021, za který nese, minimálně v politické rovině, jistý díl odpovědnosti. Stejně tak se mluví o možném stíhání členů zvláštního výboru Sněmovny reprezentantů, který události ze 6. ledna 2021 vyšetřoval a který byl složen ze samých demokratů, jedinou republikánkou byla již uvedená Liz Cheneyová…

Nechci být cynický, ale jako bych budoucí Trumpovy milosti a další prezidentské akty už teď viděl před očima: „Stejně jako můj předchůdce, demokrat Joe Biden, i já soudím, že v tomto případě, jakkoli věřím ve spravedlnost a v americký soudní systém, politika tento proces nakazila a vedla k justičnímu omylu…“ Pokud se smějete, věřím, že je to smutný smích, protože k něčemu takovému v USA, bohužel, podle mě dříve či později po 20. lednu 2025 dojde. Jedna věc je, že by k tomu dost možná došlo i bez Bidenovy milosti pro syna (však Donalda Trumpa známe), jeho čin z tohoto týdne to ale Trumpovi hodně, opravdu hodně usnadnil…

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.