O jedné „marxistce“, sežraných domácích mazlíčcích, bezdětné influencerce a nenápadném výročí 9/11

Amerika ve varu 64

O jedné „marxistce“, sežraných domácích mazlíčcích, bezdětné influencerce a nenápadném výročí 9/11

Martin Kovář

Jeden z vrcholů letošní prezidentské kampaně v USA, televizní debata mezi republikánským kandidátem, bývalým prezidentem Donaldem Trumpem, a viceprezidentkou úřadující hlavy státu, „marxistkou“ (jak ji označil Trump) Kamalou Harrisovou, je za námi. Ve studiu televizní stanice ABC to jaksepatří vřelo a některé výroky, například ten Trumpův, že ve městě Springfield ve státě Ohio jedí imigranti z Haiti psy, kočky a další domácí mazlíčky, vejde nepochybně do dějin nejen těchto debat. Svým způsobem může být důležitá podpora, kterou Harrisové po debatě vyslovila vlivná zpěvačka, herečka a influencerka Taylor Swift(ová), jakkoli bych ji nepřeceňoval. Smutné je, že se přitom div nezapomnělo na výročí 11. září 2001, které v mnoha ohledech definovalo Ameriku 21. století; pro dnešní dobu je to ovšem příznačné.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 12. září 2024

Marxistka Kamala

Exprezident Donald Trump velmi dobře věděl, že by neměl na Harrisovou, se kterou si na rozdíl od Bidena před diskusí podal ruku, osobně útočit, že by se neměl nechat ničím vyprovokovat a že by se měl, pokud možno, držet ekonomických témat, ve kterých mohl útočit na problematické výsledky vlády Bidena a Harrisové. Zčásti se mu to dařilo, posluchači si budou pamatovat zejména to, že označil Harrisovou za „marxistku“. V zásadě byl Trump relativně, na své poměry, opakuji, na své poměry, což je důležitá poznámka, umírněný, jeho poradci odvedli, vzhledem k jeho povaze a vznětlivosti, skvělou práci. Harrisovou ale ani na ekonomických tématech tak říkajíc „neuvařil“, viceprezidentka byla vzhledem ke svým možnostem a schopnostem dobře připravená, a kdyby se vyvarovala bizarního smíchu, jímž začíná být proslulá, byl by celkový dojem z jejího vystoupení ještě lepší.

Sežraní domácí mazlíčci

Z téměř každé prezidentské debaty se některá část, věta, souvětí či sousloví stanou, přinejmenším mezi těmi, kdo se zajímají o politiku, legendárními. Z poslední diskuse to bezpochyby bude Trumpovo tvrzení, že imigranti z Haiti v ohijském městě Springfieldu kradou a poté jedí místním občanům psy, kočky a další domácí mazlíčky. Že se právě kolem této s prominutím pitomosti točila část prezidentské debaty, je skoro neuvěřitelné. Pro Trumpa a jeho tým to ale bylo příznačné, pro Harrisovou a její lidi jen směšné. Trumpovým stoupencům to ale podle všeho nevadí, stejně jako další exprezidentovy úlety, polopravdy a lži. Trump to ví, a proto má dojem, že si je může v klidu dovolit.

Jak to ve skutečnosti dopadlo

Jak debata ve skutečnosti, nikoli podle fanoušků dopadla? Jakkoli byl Trump po většinu diskuse v defenzívě – k jeho silnějším stránkám patřily ekonomika a imigrace do USA, žádné Waterloo, o kterém píší některá média v USA i někteří zjevně podjatí čeští novináři, se pro něj nekonalo. Racionálně debatu komentoval například amerikanista Tomáš Klvaňa, který na síti X napsal: „První, a dost možná jediná debata amerických prezidentských uchazečů, viceprezidentky Kamaly Harrisové a bývalého prezidenta Donalda Trumpa, nezná jasného vítěze. To je cennější pro demokratku.“ S tím se prakticky ztotožňuji, jakkoli myslím, že Harrisová měla lehce navrch. Totéž platí i o dalším Klvaňově hodnocení: „Harrisová se Trumpa snažila vyprovokovat k emotivním reakcím, aby ztratil sebekontrolu a řekl něco bizarního. To se jí moc nepovedlo, i když se několikrát dotkla jeho křehkého ega a viditelně ho rozzlobila. Trump se víceméně držel dobře zvolené taktiky kritizovat politiku vlády.“ Řečeno jinými slovy: Druhá (první byla ta Trumpa s Bidenem) a možná, co možná, nejspíš i poslední prezidentská debata o ničem nerozhodla, šance obou kandidátů zůstávají vyrovnané, a pokud jeden z nich neudělá nějakou nečekanou hrubou chybu, kterou nepůjde napravit, rozhodne se o vítězi až v prvních listopadových dnech a bude to mimořádně těsné.

Taylor Swift(ová) a její kočky

Nic na tomto tvrzení nemění ani skutečnost, že krátce po debatě Kamalu Harrisovou jednoznačně podpořila zpěvačka, textařka, herečka etc. Taylor (Alison) Swift(ová; *1989), nejvlivnější americká současná showbusinessová Star a influencerka par excellence. Ti, kteří píší, že jde o „zlomový okamžik kampaně“, ale podle mě dopad této podpory přeceňují: V USA totiž nebyl téměř nikdo, kdo by pochyboval o tom, koho Taylor Swift(ová) podpoří. Řečeno jinými slovy: Její podpora Harrisové byla vlastně známá již dávno a v preferencích se to už promítlo; další vysoký nárůst podle mě není pravděpodobný. Je tomu tak tím spíš, že u mnoha Američanů Swift(ová) oblíbená není, zejména u konzervativnějších vrstev, které nemohou přijít na chuť jejímu stylu chování, ani tomu, že vystupuje jako „bezdětná žena s kočkou“ (Childless Cat Lady), což je, jak správně napsal můj kamarád F., „narážka na J. D. Vance, který tímto způsobem před časem kriticky počastoval Kamalu Harrisovou…“

Donald Trump má své straně, pokud jde o influencery, rovněž mimořádně silného hráče, a sice jednoho z nejbohatších lidí planety a majitele sítě X Elona Muska. To, jak jej vnímá česká „twitterová úderka“, je naprosto nepodstatné, důležitý je jeho vliv v USA, a ten je značný.

Smutné jedenácté září 2024

V době do finále se ženoucího prezidentského dramatu v USA takřka úplně, byť ne docela, samozřejmě, to není možné, zapadla vzpomínka na tragické události z 11. září 2001, kdy teroristická organizace al-Káida zaútočila na newyorská Dvojčata a na Pentagon u Washingtonu D.C., což znamenalo konec jedné a začátek nové éry nejen amerických dějin, éry, ve které žijeme dodnes.

Já sám na tyto okamžiky nezapomenu nikdy, stejně jako nikdy nezapomenu na státnický projev prezidenta George Bushe mladšího (v úřadu v letech 2001–2009), jenž 20. září 2001 poprvé použil termín „válka proti terorismu“ (War on Terror), a na to, že na počátku října téhož roku Američané zahájili invazi do Afghánistánu, spadající do Operace Trvalá svoboda (Operation Enduring Freedom). Právě prezident Bush a viceprezident Richard „Dick“ Cheney stáli rovněž za prosazením zákona známého jako USA Patriot Act (Uniting and Strengthening America by Providing Appropriate Tools Required to Intercept and Obstruct Terrorism Act of 2001), jehož celý název je možné přeložit jako Zákon na/pro sjednocení a posílení Ameriky poskytnutím adekvátních nástrojů či prostředků, které jsou třeba k tomu, aby bylo možno bránit se efektivně před terorismem, respektive bojovat proti terorismu.

Američané, kteří Bushe a jeho kabinet po 11. září jednoznačně podporovali, si po schválení zákona museli zvyknout na – v mnoha ohledech – nový, složitější a méně příjemný způsob života. Bez ohledu na všechna negativa, která to pro ně s sebou neslo, ale zvolili Bushe mladšího prezidentem na podzim 2004 i podruhé, byť znovu velmi těsně. Bylo tomu tak proto, že válka, kterou prezident vedl od roku 2001 v Afghánistánu a od roku 2003 rovněž v Iráku proti tamnímu diktátorovi Saddámu Husajnovi, byla velmi nákladná, a navíc přinášela nejednoznačné výsledky. Tato situace pokračovala i za vlády demokrata Baracka Obamy (v úřadu v letech 2009–2017), se stejně problematickými (ne)úspěchy. Strůjce „jedenáctého září“ a „mozek“ teroristů z al-Káidy Usáma bin Ládin byl sice v květnu 2011 dopaden, zastřelen a vzápětí pohřben ve vodách Arabského moře v Indickém oceánu a „jeho“ al-Káida byla, fakticky vzato již předtím, téměř úplně paralyzována, reakce Washingtonu na propuknutí tzv. „arabského jara“ (Arab Spring; 2010/11–) a jeho další průběh ale výrazně přispěly k destabilizaci celé severní Afriky a Blízkého a Středního východu a, ve svých důsledcích, též k posílení tamních (staro)nových velkých hráčů – erdoğanovského Turecka a putinovského Ruska, což bylo a je všechno než – z washingtonského úhlu pohledu – žádoucí. Katastrofálním stažením Američanů z Afghánistánu v létě 2021, které si všichni pamatujeme, se kruh chyb a omylů, alespoň prozatím, smutně uzavřel.

Pomíjivost dějin včetně velkých, často vznešených úmyslů všech možných vlád a státníků i tragických okamžiků, to, jak rychle plyne čas, neilustruje nic lépe než smutná skutečnost, že třiadvacet let od útoku na World Trade Center a na Pentagon si kromě obyvatel New Yorku, politiků, rodin obětí a „několika“ dalších lidí, vzpomíná na teroristické útoky z 11. září 2001 se skutečnou, nefalšovanou empatií jen málokdo.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.