„Nový post-americký svět“: Existuje ještě neformální americké impérium?

Amerika ve varu 91

„Nový post-americký svět“

Existuje ještě neformální americké impérium?

Martin Kovář

Spojené státy americké musely za posledních sto let čelit hned několika velkým výzvám, které změnily zemi samotnou, její zahraniční politiku a, v úzké souvislosti s tím, i její postavení ve světě. Ve 20. století šlo především o první a druhou světovou válku, o velkou hospodářskou krizi, o korejskou a vietnamskou válku, jež byly součástí tzv. studené války, a poněkud paradoxně, o i důsledky jejich vítězství ve studené válce. V „našem“ 21. století pro USA bylo a dosud je událostí zásadního významu 11. září 2001, tj. útok teroristů z Al-Káidy na budovy newyorského Světového obchodního centra a Pentagonu ve virginském Arlingtonu poblíž Washingtonu. V současné době přichází hlavní výzva zevnitř, a sice od administrativy 47. prezidenta USA Donalda Trumpa.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 27. března 2025

Všechny ty vítězné války…

Hned na úvod je třeba říci, že vítězství nad Sovětským svazem ve studené válce (1945–1989/91) bylo pro Američany stejně důležité jako to, že vyhráli v obou světových válkách (1914/17–1918 a 1939/41–1945), možná že ještě důležitější. Konflikt, jež obě země nejednou přivedl až na pokraj jaderné apokalypsy (například v době války v Koreji či během tzv. karibské krize), totiž trval více než čtyři desetiletí a odehrával se, kromě (až na výjimky) přímé vojenské konfrontace, rovněž ve sféře politické, ekonomické, vědecké, kulturní a sportovní; ve svých nejvypjatějších fázích mohlo být jeho důsledkem, jak jsem již naznačil, bez jakéhokoli přehánění, zničení lidstva.

Když se na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století zhroutila vláda komunistů nejprve v zemích tzv. sovětského bloku (včetně tehdejšího Československa) a vzápětí i v samotném Sovětském svazu, zčásti v důsledku silného tlaku ze zahraničí, zejména ze Spojených států amerických, zčásti v důsledku faktického ekonomického krachu a naprosté ideologické vyprahlosti a diskreditace prakticky všech ideálů, na nichž byl tento režim, respektive systém postaven, vnímali to ve Washingtonu – zcela oprávněně – jako svůj velký triumf. „Říše zla“, jak Sovětský svaz označil americký prezident Ronald Reagan (1911-2004; v Bílém domě v letech 1981–1989), byla poražena a budoucnost se zdála být optimističtější jako snad nikdy v moderních dějinách.

Konec bipolárního světa a unipolární svět

Pád komunismu přinesl též konec tzv. bipolárního světa, místo něhož vznikl, respektive vznikal, jak alespoň tvrdili někteří odborníci, například Charles Krauthammer ve slavném článku „The Unipolar Moment“ (v časopise Foreign Affairs z konce roku 1990), tzv. „unipolární svět“, tj. svět, v němž měly jednoznačně dominovat Spojené státy, stejně jako hodnoty a ideály, na nichž „Amerika“ byla postavena, tj. svoboda, vláda práva a politická demokracie. Současně s úvahami o vzniku „unipolárního světa“ se zrodil rovněž termín „unipolární okamžik“, o němž se obecně předpokládalo, že přeroste v tzv. „unipolární éru“ – konec 20. a 21. století měly být zkrátka „americkým stoletím“.

Těmto představám odpovídalo i jednání Bushovy (1989–1993) a Clintonovy vlády (1993–2001) na mezinárodněpolitické scéně v devadesátých letech 20. století, ať už šlo o jejich angažmá na Blízkém a Středním východě (zejména tzv. první válka v Zálivu) anebo na Balkáně (vojenské angažmá NATO včetně USA v souvislosti s rozpadem někdejší Jugoslávie). Možnosti Washingtonu se tehdy jevily jako takřka neomezené, stejně jako jeho sebedůvěra, ambice a vize. Tato skutečnost do značné míry souvisela s tím, že jelcinovské Rusko, nástupce padlého SSSR, tehdy procházelo neobyčejně složitým obdobím politické a ekonomické transformace a že jeho vliv v mezinárodních vztazích výrazně poklesl (z čehož, mimo jiné, výrazně profitovaly středoevropské a východoevropské postkomunistické státy, jež právě v této době vykročily ke členství v NATO, včetně České republiky). Teze amerického politologa Francise Fukuyamy o „konci dějin“, tj. o konečném triumfu „demokratického liberálního kapitalismu“ (viz jeho článek „The End of History“ z roku 1990), byl pro tuto dobu více než příznačný.

Jedenácté září 2001…

Jedenácté září 2001 všechno změnilo. Teroristický útok na newyorská Dvojčata a na Pentagon (fakticky vzato na Washington) proměnil „Ameriku“ snad nejvíc od počátku 20. století. Především jí ale – po tzv. centrálních mocnostech (Německo a Rakousko-Uhersko) a jejich spojencích z let 1917–1918, po šintoistickém Japonsku, nacistickém Německu a fašistické Itálii a jejich spojencích z let 1941–1945 a po Sovětském svazu a jeho spojencích z časů studené války (1945/49–1989/91) – znovu „dal“ „velkého nepřítele“: radiální islamismus či islamistický džihádismus v čele s Al-Káidou Usámy bin Ládina.

Tento fakt je nesmírně důležitý; právě vůči tomuto nepříteli se USA v čele republikánským prezidentem Georgem Bushem mladším (*1946; v Bílém domě v letech 2001–2009) vymezily v tzv. „válce proti mezinárodnímu terorismu“ a v boji proti tzv. „ose zla“ („Axis of Evil“; původně Irák, Írán a Severní Korea, později též Kuba, Libye a Sýrie). Konkrétně šlo o války v Afghánistánu a v Iráku a o další operace proti „nepřátelům USA“ na celém světě, které Washington vedl, především zpočátku, se silnou podporou svých evropských spojenců v čele s Velkou Británií. O tom, jak důležité tažení proti terorismu pro americkou vládu i pro Američany obecně bylo, svědčí jednak obrovské množství vynaložených prostředků (pravděpodobně více než 1,5 bilionu dolarů), jednak skutečnost, že je mnozí z nich označovali za „třetí“ či „čtvrtou světovou válku“ (onou „třetí“ byla v tomto případě studená válka), nemluvě o tom, že – zejména v jeho úvodní fázi – vedlo ke sjednocení národa za „válečným prezidentem“ Bushem.

Výsledky tohoto tažení, ve kterém navzdory svým slibům o jeho ukončení pokračoval i Bushův nástupce, demokrat Barack Obama (*1961; v Bílém domě v letech 2009–2017), byly přinejmenším rozpačité. Zatímco z vojenského hlediska Američané ve většině ohledů (alespoň dočasně) uspěli, jejich následný plán, tj. pokus změnit blízkovýchodní a středovýchodní státy v politické demokracie, jež by nebyly základnou islamistických teroristů, takřka úplně selhal. Na této skutečnosti zatím nic nezměnila ani první administrativa republikána Donalda Trumpa (*1946, v Bílém domě v letech 2017–2021), ani vláda jeho nástupce, demokrata Joea Bidena (*1942; v Bílém domě v letech 2021–2025).

…a multipolární svět

Svět přirozeně sledoval a stále sleduje počínání Američanů nejen na Blízkém a Středním východě, ale i jejich vztahy s Čínou, se Severní Koreu, s Ruskem i s evropskými státy (s Evropskou unií) s nesmírnou, až úzkostlivou pozorností. Již zmíněné nepříliš uspokojivé výsledky na poli zahraniční politiky v posledních více než dvaceti letech – Bushovy války proti mezinárodnímu terorismu, ke kterým se na konci první dekády 21. století přidala ještě hluboká hospodářská krize (podle některých ekonomů a politologů k ní z nemalé části přispěly právě neomluvitelně vysoké výdaje na tyto války), ještě problematičtější počínání Baracka Obamy v souvislosti s tzv. Arabským jarem (Egypt, Libye, Sýrie atd.) a vůči Rusku (faktické akceptování Putinova záboru Krymu) a jistá, byť nikoli fatální nekoncepčnost Donalda Trumpa a Joe Bidena – nemohly nevést k závěru, že americká dominance ve světě není taková jako ve 20. století, ani v jeho devadesátých letech, a že mluvit v souvislosti s 21. stoletím o „unipolární éře“ (by) bylo poněkud nadsazené.

Současná doba je proto nejčastěji označována jako tzv. „multipolární éra“. Obhájci tohoto pojmu tvrdí, že místo někdejších dvou „pólů“ v čase studené války (USA a SSSR), respektive jednoho „pólu“ po jejím skončení (USA) je jich dnes ve světě více, byť nejsou všechny politicky, ekonomicky a vojensky stejně silné: Spojené státy, Čína, Indie, Rusko, v budoucnu možná Brazílie, Mexiko i další země, uvidíme…

Nejistá budoucnost: Jaká bude role USA v „novém světě“

V souvislosti se změnami, jež přišly s nástupem druhé Trumpovy vlády, si nejen odborníci na mezinárodní vztahy kladou otázku, jak to s americkou silou a s postavením USA ve světě bude dál. Ti, kteří se domnívali, že si Donald Trump bude na poli zahraniční politiky počínat podobně jako v letech 2017–2021 (G. John Ikenberry, Philip Gordon, Robert Mickey, Steven Levitsky, Lucan Ahmad Way či Elliott Abrams, který dokonce v prestižním časopise Foreign Affairs označil Trumpa za „tradicionalistu“ a jeho zahraniční politiku za „překvapivě standardní“), se zjevně mýlili, všechno je jinak.

„Trump 2.0“ se zjevně rozhodl „nenechat v americké zahraniční politice kámen na kameni“ a vytvořit „nový svět“, ve kterém budou hrát USA dominantní roli, zcela v duchu svého hesla „Amerika na prvním místě“ (America First). Jenž – ať už to myslel a myslí jakkoli, výsledky jsou, alespoň prozatím, jemně řečeno, nepříliš uspokojivé. Podívejme se na to popořádku.

Oslabování tradičního spojenectví…

Za prvé, od ledna do března 2025 došlo z vůle Donalda Trumpa k vážnému narušení vztahů mezi USA a jejich nejbližšími spojenci – s Kanadou, s Dánskem a s členskými státy NATO obecně. Jakkoli rozumím touze Američanů posílit svoji bezpečnost například v Grónsku, způsob, jakým Trumpova administrativa komunikuje s dánskou vládou, je přinejmenším nešťastný. Stejně tak rozumím viceprezidentu J. D. Vanceovi, když říká, že už má „plné zuby toho, aby USA pořád zachraňovaly Evropu“. Dalo se to čekat, já sám jsem několikrát napsal o tom, že nástup politika, který nebude pociťovat vůči Evropě žádný sentiment, je jen otázkou času, a už je to tady.

Za druhé, Američané toho udělali v uplynulém století pro Evropy jako nikdo jiný (díky za to!) a nyní jim došla trpělivost, mimo jiné proto, že jsme k jejich úsilí, popravdě řečeno, příliš nepřispívali. Evropa je bez USA osmdesát let po druhé světové válce prakticky bezbranná, roztříštěná a neschopná domluvit se ani na tak elementární věci, jako je společná bezpečnostní politika. Místo toho posiluje, v té podobě, v jaké je, nesmysl jménem Green Deal a posílá spoustu peněz režimům v Jihoafrické republice nebo v Sýrii, které nemají s demokracií nic společného, v marné víře, že se to Evropě vyplatí. Nevyplatí, jsou to vyhozené peníze, které mohly jít na obranu a spoustu smysluplnějších věcí. Američané počínaní EU vidí a z pohledu jejich dnešní „transakční diplomacie“ (má dáti – dal) je vnímají jako vysloveně komické.

…a noví spojenci nikde

Za třetí, Trumpovo zjevné nadbíhání Rusku ve snaze dosáhnout míru na Ukrajině prozatím kromě ponížení Ukrajiny, konkrétně jejího prezidenta (jaký na tom měl sám podíl, je v zásadě irelevantní), nepřineslo, věcně vzato, žádný výsledek. Vladimir Putin americkému prezidentovi nic závazného neslíbil, válka pokračuje dál a její konec je v nedohlednu. Evropané sice o pomoci Ukrajině hodně mluví, když ale přišla šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová s konkrétním projektem, skončilo to bez nadsázky fiaskem. Pokud se Donald Trump domnívá, že nepodaří-li se mu přimět Putina přímo k míru na Ukrajině, pak se mu alespoň podaří získat jej na svou stranu v možném střetu s Čínou, mám za to, že se mýlí, a nejsem zdaleka jediný.

Konec amerického „neformálního impéria“

Na závěr: Existovalo-li v minulosti cosi jako americké „neformální impérium“ (názory na to se silně různí), v současné době je – viděno mýma očima – v troskách. Donald Trump od sebe tradiční spojence odhání, ale nové si nezískává, a pokud se domnívá, že ano, hrubě se mýlí. Ledový klid, s nímž počínání jeho administrativy sledují soudruzi z Pekingu, je zlověstný. Tím nechci říct, že v dohledné době plánují, kupříkladu, invazi na Tchaj-wan, jak jsem nejednou četl, ale že pečlivě analyzují chaotické kroky Bílého domu a nespěchají s odpovědí na ně, protože nemají kam spěchat. Bude-li si totiž Trump počínat na poli diplomacie tak jako dosud, mohou z toho vytěžit víc, než se jim ještě v době jeho prvního prezidentství zdálo. Amerika bez spojenců je jejich vysněný sen.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.