„Neznámý“ Bob Dylan na filmovém plátně aneb Kde se vzala americká „kultovní šedesátá léta“

Amerika ve varu 84

„Neznámý“ Bob Dylan na filmovém plátně
aneb
Kde se vzala americká „kultovní šedesátá léta“

Martin Kovář

Minulý víkend jsem v pražském Kině Pilotů viděl film „Bob Dylan: Úplně neznámý“ (A Complete Unknown) režiséra Jamese Mangolda s Timothéem Chalametem v hlavní roli legendy světového folku Boba Dylana. Přiznám se, že jsem dlouho neodcházel z biografu tak nadšený. Mangoldovi se podařilo zachytit atmosféru raných šedesátých let v USA tak přesvědčivě, podmanivě a autenticky, že to plnému kinu včetně mě doslova „vzalo dech“. Jak napsal na síti X režisér Jan Hřebejk, „byl jsem šťastnej a dojatej a moc se všem obdivuju. Těm, o kterých film vyprávěl především a jeho tvůrcům rovněž. Oběma bych dal Oskara.“ Pojďme se proto v dnešním newsletteru podívat na to, z jakých kořenů americké „šedesátky“, v nichž se film odehrává, vyrostly a kdo stál na jejich začátku.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 6. února 2025

Počátky beat generation

O tom, jak dlouhá, svízelná a pro většinovou společnost sotva postřehnutelná byla ve Spojených státech amerických cesta, jež vedla od konzervativních padesátých let, která podle většiny historiků začala s příchodem Eisenhowera do Washingtonu a s koncem korejské války (1953), k v mnoha ohledech „revolučním“ šedesátým létům, snad nejlépe vypovídá příběh jednoho z jejich duchovních otců – Jacka Kerouaka. Tento nejproslulejší americký beatnik (1922–1969), pocházející z massachusettského Lowellu, totiž začal psát svoji neznámější, doslova kultovní knihu (ne)jedné generace s názvem „Na cestě“ (On the Road) již na jaře 1951, tedy ještě dlouho před nástupem výše zmíněných republikánů k moci, a sice za vlády demokrata Harryho S. Trumana (1945–1953). Skutečnost, že knížka vyšla až roku 1957, byla pro padesátá léta příznačná a důvody k tomu byly jak osobní, tak společenské.

Snad ještě zajímavější osobností než autor knihy „Na cestě“ byl muž, který jejího autora inspiroval, stejně jako další představitele beatnické generace, třebaže jeho jméno není širší veřejnosti tolik známé. Neal Leon Cassady (1926–1968) se narodil v Salt Lake City v Utahu, mimořádně drsné dětství s otcem alkoholikem ale prožil v coloradském Denveru, včetně několika let v různých „polepšovnách“ a jiných zařízeních pro dětské/mladistvé delikventy. Už jako čtrnáctiletý byl poprvé a potom ještě několikrát souzen za krádeže i za držení drog. Před pádem na dno Cassadyho zachránil známý coloradský kantor Justin W. Brierly (1905–1985), jenž stál později coby člen výboru Komise pro přidělování stipendií Břečťanové ligy (Ivy League Scholarship Board) za jeho přijetím na prestižní newyorskou Columbia University.

Vstup na „Kolumbii“, nacházející se na magickém místě, při severozápadním konci Central Parku a jižně od Harlemu, byl pro Cassadyho (a pro celou „partu“ známou jako „beatnická generace“; beat generation) osudový. Právě tady se potkal s již zmíněným, už rovněž trestaným Jackem Kerouakem, s jeho první ženou Edie Parkerovou (1922–1993), autorkou slavných pamětí s názvem You’ll Be Okay, s geniálním básníkem Allenem Ginsbergem (1926–1997), budoucím věhlasným archeologem Haldonem Chasem (jenž patřil také mezi Brierlyho „protégé“), s budoucím novinářem a dlouholetým editorem United Press International Lucienem Carrem (1925–2005) a s dalšími osobnostmi, které v řadě ohledů intelektuálně a duchovně (což nutně nemusí být totéž) utvářely následující dekádu – šedesátá léta.

Konkrétně Kerouaka ovlivnil Cassady do té míry, že jej učinil hlavní postavou své životní knihy „Na cestě“ (její ústřední figura Dean Moriarty je psaná právě podle něj). Podle některých literárních historiků a znalců beatnické generace tomu tak bylo proto, že mu svým způsobem nahrazoval bratra Geralda, jenž zemřel v dětství. Ve skutečnosti bylo hlavním důvodem spíše Cassadyho pověstné charisma – kromě „Na cestě“ se totiž pod různými jmény a v různých podobách objevil i v dalších Kerouakových textech (mimo jiné v „Dharmových tulácích“ [The Dharma Bums; 1958], ve „Vizi Codyho“ [Visions of Cody; 1960] atd.) a v knihách ostatních beatniků. Jako příklad lze uvést Ginsbergovu sbírku „Kvílení“ (Howl and Other Poems; 1956), za jejíž vydání byl, jen tak okraj a pro ilustraci atmosféry padesátých let, Lawrence Ferlinghetti (1919–2021) obviněn v San Francisku z publikování obscénností a vzat do vězení (následný proces vyhrál a byl osvobozen), „Kyselinovej test“ (The Electric Kool-Aid Acid Test; 1968) Thomase Kennerlyho „Toma“ Wolfea (1930–2018) či „Žoldáky“ (Dog Soldiers; 1974) Roberta Stonea (1937–2015) a tak bych mohl pokračovat dál.

Co chci tímto stručným a neúplným výčtem jmen, knížek a časových sousledností říct? Nic než to, že na šedesátá léta bylo silně „zaděláno“ již v předchozích desetiletích, která se od nich dramaticky lišila. Takřka všechny, opakuji, všechny „kořeny“ The Sixties zkrátka sahají hluboko do „čtyřicítek“ a „padesátek“.

Zrození rock and rollu…

Také rock and roll, spojený bytostně s The Sixties, se zrodil v Eisenhowerově konzervativní éře. Rock and roll byl na svém počátku, jak se to alespoň píše v encyklopediích, svérázným, unikátním „průnikem“ rhythm and blues (R&B), což byla primárně, byť nikoli výhradně černošská muzika, anebo muzika, chcete-li, Afroameričanů, spojující v sobě mimořádně přitažlivým způsobem inspirace z jazzu, gospelu a blues a využívající coby nástroje hlavně baskytaru, bicí a klávesové nástroje a také „saxík“, a country (and western) music, což byla, pro změnu muzika bílých Američanů, mající původ již v 18. století, postavená zejména na souzvuku akustické a basové kytary, banja, houslí, kontrabasu a dalších nástrojů.

Za autora první rock and rollové skladby (píšu to, třebaže vím, jak jsou podobná „pořadí“ ošidná) a „otce“ tohoto hudebního žánru je vesměs považován michiganský rodák William John Clifton „Bill“ Halley, Jr. (1925–1981). Konkrétně jde o písničku Rock Around the Clock z roku 1954, kterou nazpíval s kapelou Bill Halley & His Comets, fungující od roku 1952 až do Halleyho smrti. Skladba přitom Američany zpočátku příliš nenadchla (větší úspěch měl dokonce druhý singl se skladbou Shake, Rattle and Roll) a teprve její druhé vydání o rok později bylo americký i celosvětový „sukses“. Refrén z dalšího Halleyho hitu s názvem Rock A-Beatin’ Boogie, jenž zněl „rock everybody, roll everybody“, dal pak novému, dynamickému stylu, který následně ovládl hudební scény na celém světě, název. K Rock Around the Clock se sluší uvést, alespoň ve stručnosti, ještě jednu poznámku, a sice to, že se právě tato písnička stala ústřední melodií slavného filmu „Džungle před tabulí“ (Blackboard Jungle), kterou v roce 1955 natočil režisér Richard Brooks podle knížky Evana Huntera (vlastním jménem Salvatore Lombino; 1926–2005), jehož čeští čtenáři dobře znají coby detektivkáře Eda McBaina, autora příběhů o zločinu či o policajtech z 87. revíru fiktivního amerického velkoměsta Isola (NYC).

Vraťme se ale ještě k Billu Halleymu. O jeho významu a vlivu svědčí také to, že byl vůbec prvním muzikantem, který v srpnu 1957 pronikl do legendární The Ed Sullivan Show (zpočátku zvaná Toast of the Town), populární televizní estrády, kterou stanice CBS (Columbia Broadcasting System se sídlem v New Yorku a s hlavními studii tamtéž a v Los Angeles) vysílala od června 1948 do června 1971, kdy ji nahradila CBS Sunday Night Movie. Sám Edward Vincent „Ed“ Sullivan (1901–1974), původem Ir z Harlemu, který ve své show, natáčené v Ed Sullivan Theatre na Broadwayi, přivítal snad všechny hvězdy show businessu včetně The Beatles či The Doors, přispěl k rozšíření a popularitě rock and rollu jako málokdo jiný.

Ve druhé polovině padesátých let začala popularita Halleye a jeho skupiny pozvolna vadnout, což bylo dáno jednak jejich menší inovativností, jednak, to primárně, nástupem nových, neokoukaných hvězd, mezi které patřili kupříkladu Jerry Lee Lewis (1935-2022), další z průkopníků nového hudebního stylu, anebo Richard Wayne Penniman (1932–2020), známý jako Little Richard a označovaný za klíčovou osobnost v přerodu R&B v rock and roll a za hudebníka, který zásadně ovlivnil takové stars, jako byli John Lennon, Paul McCartney, Mick Jagger, Jimi Hendrix, David Bowie a samozřejmě Elvis Presley.

À propos, Elvis Presley! Také tato superhvězda, vůbec nejvýznamnější postava amerického a světového rock and rollu, muž známý jednoduše jako „Král“ (The King; 1935–1977), začala svoji zázračnou kariéru již v padesátých letech. Třebaže tomu v době chudého, poměrně strastiplného dětství nic nenasvědčovalo, upoutal „kluk se zájmem o muziku“ hudebního bosse Samuela Cornelia „Sama“ Phillipse, majitele hudební firmy Memphis Recording Service a studia Sun Record, když u něj v létě 1953 zpíval balady My Happiness a That’s When Your Heartaches Begin. O necelý rok později Elvis u Phillipse natočil skladbu That’s All Right, Mamma, kterou předtím proslavil Arthur William „Big Boy“ Crudup (1905–1974), černošská „hvězda z delty“ řeky Mississippi, a vzápětí bylo jasné, o jak mimořádně talentovaného „hocha“ jde.

Když už jsem zdůraznil roli Billa Halleye při „vzniku“ rock and rollu, je třeba říci, že o Samu Phillipsovi platí totéž. Milovníci počátků tohoto žánrů si jistě vzpomenou na legendární Million Dollar Quartet, ad hoc vzniklou hudební formaci, která se sešla čirou náhodou, na konci roku 1956, v jeho studiu a kterou tvořili již zmínění Jerry Lee Lewis, Elvis Presley, Carl Perkins (1932–1998) a Johnny Cash (1932–2003). Jejich Jam Session ze 4. prosince 1956 je dodnes pokládaná za světový unikát a za ukázku Phillipsovy schopnosti spojit lidi, kteří by se jinak na jednom pódiu nejspíš nikdy nepotkali.

Pokud jde o Elvise, na konci padesátých let už byl skutečnou hvězdou. Kromě nespočtu hitů tomu tak bylo i díky vystoupení v již zmíněné The Ed Sullivan Show a v dalších televizních pořadech i v jeho prvních filmech Love Me Tender (1955), Jailhouse Rock (1957) a King Creole (1958). Obrovský podíl na Elvisově úspěchu měla i vynikající práce jeho manažera Thomase Andrewa „Toma“ Parkera (1909–1997), známého také jako „plukovník Parker“. Jak se shodují odborníci, byl to právě Parker, který dovedně, zcela novátorsky, vybudoval „Elvisův kult“, zajistil mu fantastické příjmy (sám si účtoval 25 % z Elvisem vydělaných peněz), skvělý kontrakt s firmou RCA Records, a navíc „inscenoval“ i jeho svatbu s Priscillou Ann Wagnerovou, kterou Elvis poznal jako čtrnáctiletou dívenku během vojenské služby ve Spolkové republice Německo (1958–1960). Jenom na okraj, nedávný filmový hit „Elvis“ (Elvis; 2022) režiséra Baze Luhrmanna, v němž hraje Elvise Austin Butler a „plukovníka Parkera“ Tom Hanks, rozhodně stojí za vidění.

…a folku

Folk je další žánr, neodmyslitelně spjatý s americkými „šedesátkami“. Také jeho historie sahá do předchozích desetiletí. Za „průkopníka“ žánru, jenž se vyvinul z tradiční „lidové muziky“, je pokládán Woodrow Wilson „Woody“ Guthrie (1912–1967), jehož písničky se sociální a tuláckou tématikou, stejně jako témata z každodenního života „obyčejných Američanů“, nemluvě o politických (silně levicových) protestsonzích, inspiroval hned několik generací amerických hudebníků včetně Boba Dylana. Kromě „zatraceného, nenapravitelného levičáka“ Guthrieho (jak jej viděl konzervativní establishment) jsou s počátky folku ve čtyřicátých a padesátých letech neodmyslitelně spojeni také zpěvák a levicový politický aktivista Pete Seeger (1919–2014; jeho písničku „Řekni, kde ty kytky jsou“ [Where Have All the Flowers Gone] známe úplně všichni), muzikolog a folklorista Alan Lomax (1915–2002) a další „folkař“ Lead Belly (Leadbelly; 1888–1949), kteří se s Guthriem poprvé setkali v roce 1940 a zanedlouho začali společně vystupovat na podporu nezaměstnaných dělníků; mimochodem, právě z té doby pochází Guthrieho legendární debutové album Dust Bowl Ballads, natočené v camdenském studiu (v New Jersey) společnosti Victor Records.

Bob Dylan (vlastním jménem Robert Allen Zimmerman; *1941) se narodil a vyrostl v židovské rodině ve státě Minnesota, západně od Hořejšího jezera. Od roku 1959 studoval na univerzitě v Minneapolis a současně začal vystupovat v klubu Ten O᾿Clock Scholar, už jako Bob Dylan, ovlivněný, jak později mnohokrát řekl, velšským básníkem Dylanem Thomasem (1914–1953). Roku 1961 se Bob přestěhoval do New Yorku, seznámil se s Woodym Guthriem, jehož pokládal za svůj nedostižný vzor, a začal hrát v Greenvich Village, velké úspěchy ale zpočátku neměl. Doslova osudové bylo Dylanovo setkání s producentem Albertem Grossmanem (1926–1986), jenž se na pro něj klíčových deset let stal – jak se píše ve všech encyklopediích i monografiích – podobnou osobností jako plukovník Parker pro Elvise Presleyho (viz výše). Po umělecké i lidské stránce bylo pro Dylana zásadní setkání s Joan Baezovou (*1941), která „pomohla na svět“ řadě jeho později slavných písniček a stala se na několik let i jeho milenkou a partnerkou. Mimochodem, právě tento vztah je jednou z pomyslných „os“, kolem níž se točí Mangoldův film.

Fenomén jménem „nový Hollywood“

Americká šedesátá léta, to ale nebyla jen literatura a muzika; stejně důležitým fenoménem této pozoruhodné dekády byl i film, konkrétně tzv. „nový Hollywood“ (New Hollywood), nazývaný někdy též „post-klasický Hollywood“. Také on měl počátky v konzervativních padesátých letech. Realismus „nového Hollywoodu“ (či americké „nové vlny“, jak se občas píše), byl v dílech předních režisérů, nejnápaditějších scénáristů a nejoblíbenějších herců tohoto „hnutí“ patrný již hluboko před rokem 1960 (jen na okraj a mimochodem, v případě tzv. „nové vlny“ českého/československého filmu či v případě francouzské „nové vlny“ tomu bylo podobně).

Jako příklad lze uvést režiséra jednoho z nejpříznačnějších filmů celého „nového Hollywoodu“, netradičně pojaté gangsterky „Bonnie a Clyde“ (Bonnie and Clyde; 1967), Arthura Hillera Penna (1922–2010), jenž natočil svůj první film The Left Handed Gun, western s mladým Paulem Newmanem a Billym the Kid(em), již v roce 1958. Také představitel Clydea Barrowa a zároveň producent filmu Warren Beatty (celým jménem Henry Warren Beatty; *1937), začal hereckou kariéru už ve druhé polovině padesátých let, kdy se objevil v oblíbených televizních show Studio One (1957), Kraft Television Theatre (1957) a Playhouse 90 (1959). Způsob, jakým se jako herec prezentoval na Broadwayi v divadelní hře Williama Ingeho (1913–1973) A Loss of Roses z roku 1959, mu zajistila nominaci na tzv. Tony Award (Antoinette Perry Award for Excellence in Broadway Theatre) za nejlepší mužský výkon v charakterní roli i nominaci na podobně prestižní Theatre World Award (pro herce a herečky v NYC, na Broadwayi i mimo ni). Famózní výkon ve filmovém dramatu „Třpyt v trávě“ (Splendor in the Grass; 1961), kterým jako režisér debutoval geniální Elia Kazan (rodným jménem Elias Kazanjoglou; 1909–2003), pak Beattyho, jehož partnerkou byla mladičká Natalie Woodová (1938–1981), známá zejména z muzikálu „West Side Story“ (West Side Story) Roberta Wiseho, Jeroma Robbinse a Leonarda Bernsteina z roku 1961, doslova „katapultoval“ mezi filmové superhvězdy nového desetiletí, jež přitom – v tom slova smyslu, co pro americkou a světovou kinematografii znamenalo – vlastně ještě ani nezačalo.

Totéž platí o mnoha dalších hvězdách amerických „šedesátek“ a „sedmdesátek“. Také John Cassavetes (1929–1989) natočil svůj první film, nezávislé drama o životě tří černošských sourozenců na Manhattanu v době počátků beat generation s názvem „Stíny“ (Shadows), již v roce 1957 (se vším všudy jej, po mnoha peripetiích, avšak s pečlivostí sobě vlastní, dokončil „až“ roku 1959). Dennis Hopper (1936–2010), skvělý fotograf, herec a režisér legendární „Bezstarostné jízdy“ (Easy Rider) z roku 1969, debutoval ve filmu dokonce již v polovině padesátých let, a sice po boku Jamese Deana (1931–1955), jehož nesmírně obdivoval, v „Rebelovi bez příčiny“ (Rebel Without a Cause; 1955) a tak bych mohl pokračovat dál a dál, ke všem těm skvělým režisérům, jako byli, kromě výše uvedených, též Hal Ashby, John Boorman, Francis Ford Coppola, Brian De Palma, Bob Fosse, William Friedkin, Norman Jewison, George Lucas, Sidney Lumet, Robert Mulligan, Mike Nichols, Alan J. Pakula, Sydney Pollack, Martin Scorsese, největší z nich Steven Spielberg (*1946) a mnozí další, kteří vesměs začínali svoji kariéru právě tehdy.

A na závěr: Běžte na toho Dylana!

Na závěr už jen jednu stručnou poznámku. Ať už jste fandové folku a Boba Dylana nebo ne, na film Jamese Mangolda do kina určitě vyrazte. Když pro nic jiného, tak proto, abyste „na vlastní oči“ viděli jeden z nejúchvatnějších hereckých výkonů nejen posledních let. Již v úvodu newsletteru zmíněný Timothée Hal Chalamet (*1995), jehož si mnozí pamatujeme z „Deštivého dne v New Yorku“ (2019) Woodyho Allena (jak se Chalamet k Allenovi v době, kdy byl falešně nařčen ze zneužití dcery, zachoval, je jiná věc, jež s jeho hereckým talentem nesouvisí), ze snímku „Wonka“ (2023) Paula Kinga či z „Duny“ (2021) a „Duny: druhá část“ (2024) Denise Villeneuva, je – nejen po mém soudu – nejtalentovanější herec své generace. Způsob, jakým ve filmu o Dylanovi sám zpívá a hraje na kytaru a na foukací harmoniku, dokazuje, že jsem v předchozí větě ani trochu nepřeháněl. Fakt na to běžte, stojí to za to.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.