New York a Manhattan ve filmech a pamětech Woodyho Allena

Amerika ve varu 58

New York a Manhattan
ve filmech a pamětech Woodyho Allena

Martin Kovář

Poprvé a zatím naposledy jsem v newsletteru Amerika ve varu psal o Woodym Allenovi letos na začátku května v souvislosti s jeho posledním filmem Zásah štěstím (Coup de chance; 2023), ve kterém ukázal, že navzdory pokročilému věku (Woody je ročník 1935) stále umí vyprávět vtipné příběhy a zaujmout diváka více než většina jeho režisérských kolegů. V posledním podcastu Nový svět, který jsme natočili včera a který si budete moci poslechnout někdy na konci léta, jsme si povídali o New Yorku, zejména o Manhattanu, a v té souvislosti nemohlo nedojít také na Woodyho Allena, který nejenom svým slavným filmem Manhattan (Manhattan; 1979), ale i mnoha dalšími vzdal milovanému městu takový hold jako žádný jiný filmař na světě.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 1. srpna 2024

Woody Allen a NYC

Je-li Woody Allen nejslavnější žijící Newyorčan vůbec, si netroufnu posuzovat, jedním z nejslavnějších je ale docela určitě. Jak jsem naznačil již v perexu, Woodyho filmy o NYC jsou jakýmsi mnohonásobným portrétem tohoto úžasného města, počínaje Annie Hallovou (1977), přes již zmíněný Manhattan (1979), Dannyho Rose z Broadwaye (1984), Zlaté časy rádia (1987), Zločiny a poklesky (1989), Manžele a manželky (1992), Tajemnou vraždu na Manhattanu (1993), Výstřely na / Kulky nad Broadwayi/í (1994), Všichni říkají: Miluji tě (1996), Darebáčci (2000) až po Deštivý den v New Yorku (2019). Ze všech těchto snímků i z některých dalších je doslova fyzicky cítit tolik lásky k rodnému městu (Woody se nicméně nenarodil na Manhattanu, nýbrž v Bronxu), že si skoro říkáte, je-li to vůbec možné.

Kdybych měl doporučit tři Allenovy filmy o NYC, které byste si neměli nechat za žádnou cenu ujít, byly by to zaručeně Manhattan, protože to je esence NYC, za druhé Zlaté časy rádia, sentimentální, zábavnou a přitom vážnou vzpomínku na dětství v tomto městě, náladou podobnou Amarcordu (Amarcord; 1973) Federika Felliniho (1920–1993), a konečně Výstřely / Kulky nad Broadwayi/í, což je pro změnu báječné retro zasazené do „zlatých dvacátých let“ (či „let, která řvala“; Roaring Twenties), kdy se stal NYC definitivně „hlavním městem světa“, což je postavení, které si drží dodnes. Pusťte si je a nebudete litovat, a pokud jste v NYC ještě nebyli, určitě Vás to povzbudí k tomu, abyste do města, „které nikdy nespí“, vyrazili.

Těžké časy Woodyho Allena

Vzhledem k tomu, jaké umělecké dílo má za sebou, a k tomu, že mu přinejmenším dvě desetiletí (od konce sedmdesátých do poloviny devadesátých let) „ležela Amerika u nohou“ (právě tehdy byl označován za „největšího vypravěče filmové Ameriky“), i s ohledem na to, jak pohnuté byly jeho soukromé osudy (neprokázané nařčení ze zneužívání vlastní dcery; viz dále), není divu, že se s velkým napětím čekalo na paměti, které Woody Allen nakonec vydal názvem Apropos of Nothing (česky „Mimochodem. Autobiografie“; Argo 2021). Když rozsáhlá knížka v roce 2020 konečně vyšla, ukázalo se, že je, nepřekvapivě, nejen skvěle napsaná, ale i velmi smutná. Allenova situace byla právě tehdy hodně složitá; doba totiž přála, v USA zejména, hnutím jako #MeToo či Black Lives Matter víc, než bylo zdrávo, takže se obviněním všeho druhu stěží bránili i ti, kteří byli – alespoň či nejen podle práva – nevinní.

O tom, v jakém postavení se Woody Allen ve Spojených státech nacházel, svědčil nejen fakt, že se tam jeho film „Deštivý den v New Yorku“ (viz výše) prakticky nehrál, ale i to, že nakladatelství Hachette, jež mělo jeho memoáry původně vydat, v obavách z reakce aktivistek a aktivistů (nejen) z hnutí #MeToo nakonec couvlo, a knížka posléze vyšla u konkurenčního Arcade. V Evropě si Allen naštěstí stál a stále stojí výrazně lépe. Většina filmových distributorů i nakladatelství ctila presumpci neviny, a proto se zde jeho filmy s úspěchem promítaly a promítají; i knížka jeho vzpomínek tady vyšla víceméně bez problémů.

Když Woody Allen vzpomíná…

Když Woody Allen své memoáry napsal, bylo mu pětaosmdesát let, takže měl věru na co vzpomínat. Jeho knížku lze číst mnoha způsoby. Jednak jako sentimentální (omlouvám se za opakované použití toho slova, ale jaké jiné zvolit) ohlédnutí za vlastním dětstvím v Brooklynu, za neúspěšným univerzitním studiem („měl jsem po krk Keatse a Shelleyho a to, že pravda je krása a krása je pravda, jsem jim nežral“), za roky, které prožil na milovaném Manhattanu, a vůbec za dávno zašlými „časy nevinnosti“, za jeho začátky na jevištích hotelů, divadýlek a divadel, v nejrůznějších revue a varieté i, posléze, ve filmu. Intelektuální a umělecký svět na Broadwayi a v jejím okolí a vůbec celý NYC šedesátých a sedmdesátých let v Allenově knížce doslova ožily, jeho vyprávění je fascinujícím kaleidoskopem jmen, mikroportrétů stovek lidí ze showbusinessu, kratších i delších příběhů, nesčetných zdánlivě nelogických vsuvek a flashbacků, což je mimořádně atraktivní četba především pro „insidery“, tj. pro ty, kteří se o americkou kulturu té doby zajímají, ale nejen pro ně.

Neméně poutavé jsou i ty pasáže knihy, ve kterých „Woody“, jak mu jeho ctitelé důvěrně říkají, psal o své práci, o svých zpočátku trpkých zkušenostech u filmu („nezapomeňte, že na hollywoodském žebříčku je scénárista jednu příčku pod svačinářem…“), o svých pozdějších úspěších i o sebedůvěře v sebe samotného („vůbec mě nezajímá názor jiných lidí na moji práci, ani jejich analýzy…“). V Allenových pamětech se jasně ukázalo, že na první pohled legrační komik a potrhlý intelektuál je ve skutečnosti workoholik, že za většinou zdánlivě snadno získaných triumfů včetně Oscarů je obrovská sebekázeň a každodenní tvrdá práce. Rady, „lekce“ a wisecracky, které čtenářům uděluje, respektive které jim sděluje, jsou vesměs vtipné, chytré, někdy záměrně provokativní, občas tak říkajíc „k nezaplacení“, ať už se týkají profesních či osobních záležitostí („peklo je vkus těch druhých“;), stejně jako doporučení, co číst („Ernest Hemingway byl můj hrdina od chvíle, kdy jsem začal číst krásnou literaturu“), jakou muziku poslouchat (Sidney Bechet a vůbec jazz jako takový) a, přirozeně, na hry jakých dramatiků chodit („Všichni moji synové“ Arthura Millera a, hlavně, „Tramvaj do stanice Touha“ Tennesseeho Williamse) a na filmy jakých režisérů se dívat (Federico Fellini, Ingmar Bergman, Michelangelo Antonioni, François Truffaut a mnozí další), chcete-li z toho mít opravdové potěšení.

…a je vděčný lidem, s nimiž spolupracoval

Allenovy vzpomínky jsou také plné vděčnosti vůči spolupracovníkům včetně těch hereček a herců, kteří se později v souvislosti s obviněním, o němž jsem již psal, omlouvali za to, že hráli v jeho filmech; ani jim v drtivé většině neupírá jejich velikost, byť si přirozeně váží hlavně těch, kteří při něm stáli a stojí i v těžkých časech (Alan Alda, Pedro Almodóvar, Alec Baldwin, Catherine Deneuveová, Isabelle Huppertová, Diane Keatonová aj.). O několika lidech tvrdí, že nebýt jich, nikdy by jeho filmy nebyly tak dobré a neměly takový úspěch, jaký měly, ať už jde o producenty, kameramany či střihače, například Ralpha Rosenbluma („který sice přestříhal jen asi dvacet procent filmu, ale právě v nich spočíval celý rozdíl mezi filmem, který nefungoval a fungoval…“).

Obvinění, které Allena mohlo, ale – naštěstí – nedokázalo zničit

Výše zmíněné obvinění, s nímž vůči Woodymu Allenovi vyrukovala jeho dlouholetá životní partnerka a herečka, která – nutno říct, že skvěle – ztvárnila hlavní ženské role v desítce jeho filmů, Mia Farrowová, a sice že v dětství zneužíval adoptovanou dceru Dylan, bylo o to nebezpečnější a pro média „chytlavější“, že režisér krátce předtím začal žít s jinou, dávnou dospělou adoptovanou dcerou Farrowové, s Korejkou Soon-Yi (která je dnes již více než pětadvacet let jeho manželkou). Mela, jež se nejen v NYC strhla, odpovídala proslulosti obou umělců i závažnosti obvinění. Amerika na podobné záležitosti vždy byla a dodnes je nesmírně citlivá a stejně tak vždycky stála, přinejmenším mentálně, na straně skutečných i zdánlivých obětí. Skutečnost, že Allen nebyl soudcem po rok a půl trvajícím pečlivém vyšetřování (jež si vyžádalo, mimo jiné, znalecké posudky z prestižních psychologických a psychiatrických pracovišť) ani obviněn, natož obžalován, souzen a odsouzen, má, řekl bych, obrovskou výpovědní hodnotu. Tato hodnota je alespoň pro mě mnohem větší, než jakou mělo obvinění samotné i jeho opakování v souvislosti s kampaní #MeToo, v níž se režisérovo jméno „svezlo“ s některými opravdovými, tj. usvědčenými viníky, jakým byl kupříkladu filmový producent Harvey Weinstein.

Woody Allen si samozřejmě velmi dobře uvědomoval, jaký vliv a jakou moc měli v tehdejších Spojených státech aktivisté z #MeToo, ať už díky médiím i díky celospolečenské atmosféře. Stejně dobře věděl, že svoji „mediální válku“ nemůže nikdy úplně vyhrát a že jeho jméno bude s obviněním ze sexuálního zneužívání spojené už navždy. I proto je závěrečná část jeho memoárů tak smutná. Již zmíněný fakt, že nikdy nebyl za nic odsouzen, nicméně mluví v jeho prospěch, stejně jako podpora některých členů rodiny Mii Farrowové (syn Moses) a přátel. Ze všeho nejdůležitější pro něj ale zjevně byla a je možnost pracovat, tvořit, psát („jsem hlavně autor a všechno ostatní až potom“, říká na konci memoárů). A nebyl by to Woody Allen, kdyby i na svém současném údělu nenašel „to dobré“, posuďte ostatně sami: „Navzdory vší špíně a hrozné pověsti být vyvrhelem má něco do sebe. Například Vás pořád nikdo nežádá, abyste diskutovali v nějakém panelu, napsali pochvalu na obálku knihy, zachraňovali velryby nebo mluvili na promoci…“

Ze všech výše uvedených důvodů a také proto, že jde o jiné, tenkrát literární vyznání lásky New Yorku, jsou paměti Woodyho Allena strhující výpovědí o americkém uměleckém světě i o Americe jako takové (nejen o té, která už dávno odešla do dějin, ale i o té dnešní, rozbité a rozdělené nervózní společnosti, o tom, jaká doopravdy je, což není úplně optimistické a povzbuzující čtení). Jakkoli se sám Allen málem stal „obětí doby“ (až do propuknutí kampaně #MeToo byly jeho obvinění a skandál s ním spojený z devadesátých let minulého století poněkud pozapomenuté), vyplývá z jeho pamětí, zřejmě upřímně, že všemu navzdory prožil a prožívá šťastný, plodný život po boku lidí, které měl a má rád. Já osobně mu to jako jeho celoživotní fanoušek a obdivovatel z celého srdce přeju.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.