Nejvyšší soud státu Colorado versus Donald Trump

Amerika ve varu 27

Nejvyšší soud státu Colorado versus Donald Trump

Může pokus o zásah do primárek bývalému prezidentovi uškodit, anebo ne?

Martin Kovář

Před několika dny vyvolalo pozornost rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Colorado, jenž v poměru 4:3 rozhodl o tom, že se Donald Trump v tomto státě, v němž je pro listopadové volby v roce 2024 (jichž se verdikt prozatím netýká) „k mání“ devět volitelů, nesmí účastnit republikánských primárek, neboť se údajně podílel na spiknutí proti státu, konkrétně na pokusu o politický převrat (útok zfanatizovaného davu na Kapitol) 6. ledna 2021. Pro rozsudek se vyslovili čtyři demokraté proti třem republikánům; výsledek je tedy velmi těsný, a navíc jej může zvrátit Nejvyšší soud USA, na který se Trumpovi právníci již obrátili anebo se na něj v nejbližších dnech obrátí. Co z toho pro Trumpa plyne?

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 21. prosince 2023

Je Trump opravdu nezastavitelný?

První otázka, již výše zmíněný rozsudek vyvolal, zní, zda může být prvním krokem, který by mohl zastavit Donalda Trumpa na cestě do Bílého domu, po níž doposud kráčí s překvapivým náskokem proti současné hlavě státu Joeovi Bidenovi. V politice samozřejmě není nikdy nic jisté. Že by ale coloradský Nejvyšší soud Trumpa zastavil či alespoň připozastavil, není pravděpodobné. Jednak, jak jsem již naznačil, jeho rozhodnutí může zvrátit Nejvyšší soud USA, čemuž se budu věnovat za okamžik, jednak – to, jak se situace vyvíjí a jak na ni reaguje sám Trump a jeho volební štáb (včetně šéfa jeho „mozkového trustu“, mimořádně inteligentního a vlivného zetě Jareda Kushnera, jehož knihu „Breaking History. A White House Memoir“ doporučuji k přečtení), bývalému prezidentovi spíše nahrává. Alespoň prozatím.

Nezapomeňme, prosím, že za Trumpovým překvapivým volebním vítězstvím z listopadu 2016 proti Hillary Clintonové stálo mimo jiné to, že jej nemalá část jeho elektorátu vnímala jako svéráznou, nicméně přesto „revoltu proti zlému establishmentu“. Přitažlivost tohoto sloganu ztratila s lety v Bílém domě na přitažlivosti i na relevantnosti (prezident jaksi z povahy věci nemůže být anti-establishment), což platilo až do začátku soudních procesů, které jsou proti Trumpovi vedeny, respektive které teprve začnou. Trump sám i jeho lidé vsadili, myslím, že správně, na podobnou strategii a taktiku jako před sedmi lety – jenom s tou změnou, že nyní exprezidenta místo coby bojovníka proti establishmentu líčí jako oběť politické pomsty establishmentu, což ovšem není totéž. Případy, jako je ten coloradský, jim dávají – pro nemalou část voličů, přirozeně ne pro všechny – „dostatek nábojů“, aby tuto hru mohli efektivně hrát.

Je Nejvyšší soud USA Trumpovou „baštou“?

A nyní již k dalšímu prozatím nepřímému aktérovi „coloradské partie“. Nejvyšší soud USA (Supreme Court of the United States; SCOTUS) má, jak známo, devět členů, jmenovaných prezidentem, přesněji řečeno prezidenty, a sice na doživotí, což jim dává obrovskou sílu a faktickou ochranu před jakýmkoli politickým tlakem. V americké politice, rozdělené na dvě mimořádně znepřátelené strany („bojová linie“ je velmi, velmi ostrá) hraje SCOTUS stále významnější roli, a na jeho složení tedy mimořádně záleží. Připomeňme si proto ještě jednou, jaké je jeho aktuální složení.

Soudců, označovaných za konzervativce, je v současné době šest, liberálové pouze tři. Ještě než si zopakujeme konkrétní jména, je třeba jednoznačně říct, že konzervativní soudci, jmenovaní po nezbytném souhlasu v Kongresu – otcem a synem Bushovými a Donaldem Trumpem, jsou všichni vynikající, renomovaní právníci. Jde o Johna Robertse (*1955, soudcem od roku 2003, od 2005 předseda soudu), Clarence Thomase (*1948, od roku 1991), Samuela Alita (*1950, od roku 2006), Neila Gorsuche (*1967, od roku 2017), Bretta Kavanaugha (*1965, od roku 2018) a Amy Coney(ovou) Barrett(ová) (*1972, od roku 2020). Trojici neméně „hvězdných“ liberálů pak tvoří Elena Kagan(ová) (*1960, od roku 2010) a Sonia Sotomayor(ová) (*1954, od roku 2009), jmenované Billem Clintonem, respektive Barackem Obamou a, jako zatím poslední, Ketanji Brown(ová) Jackson(ová) (*1970, od roku 2022), jmenovaná Joem Bidenem.

Rozložení sil je tedy již na první pohled zcela jasné, třebaže předseda Brown vždy nehlasuje se svými konzervativními kolegy a místo toho se v „méně důležitých kauzách“ připojuje k liberálům. Bezpečnou většinu ale konzervativci mají ve SCOTUSu i tak, tři z pěti nutných hlasů navíc tvoří nominanti bývalého prezidenta Trumpa – Gorsuch, Kavanaugh a Coney(ová) Barrett(ová). Když jsem už před časem napsal, že možnost obsadit Nejvyšší soud USA je a dlouho bude nejtrvalejším a nejvýznamnějším výsledkem Trumpova čtyřletého vládnutí v Bílém domě (2017–2021), měl jsem pravdu.

Jak bude rozhodování soudců o „coloradské kauze“ vypadat, s jistotou nevím, přišlo by mi nicméně překvapivé, kdyby je potvrdili. Důvod pro revizi rozhodnutí přitom nevidím v tom, že jsou to konzervativci (někdy označovaní přímo za „trumpovce“), ale proto, že ke coloradskému rozhodnutí není podle mého soudu žádné oprávnění. Donald Trump nebyl z podněcování ke vzpouře usvědčen (a možná ani nebude) a zasáhnout bez takového rozsudku do voleb pokládám nejen já za velmi problematické. To už totiž není věc práva, nýbrž aktivistické zasahování do politiky, a to je možná ještě nebezpečnější než útok zdivočelé lůzy na Kapitol v lednu 2021.

Pro Trumpa mluví stále silněji i „faktor Biden“

Když už zase po čase píšu o aktuální americké domácí politice, je třeba říci, že pro Donalda Trumpa, případně pro jakéhokoli jiného republikánského prezidentského kandidáta (pokud by Trump nakonec nemohl kandidovat) stále silněji mluví ještě jeden faktor, a sice „faktor Biden“. Nejen s ohledem na aktuální průzkumy veřejného mínění (jež nejsou ničím víc než jen průzkumy, a víme, jak to s nimi bylo, je a bude), ale i pro stále zjevnější důkazy o tom, že Biden je dávno, řečeno sportovní terminologií, „za zenitem formy“, do které se již nemůže nikdy vrátit.

Jakkoli mám k prezidentovi, i vzhledem k jeho postoji k evropským spojencům z NATO, k ruské agresi na Ukrajině i ke střetu na Blízkém východě, stejně jako k jeho jednání vůči Číně a Tchaj-wanu, respekt, o kterém jsem tu ostatně psal, je evidentní, jak jej „prezidentování“ zmáhá, že na ně fyzicky a, nerad to říkám, i mentálně přestává stačit. Takový člověk by neměl stát v čele žádné země, natož stále ještě první světové velmoci. Skutečnost, že jej – jak mi řekli – nehodlají volit ani někteří moji kamarádi z USA, kteří jsou jinak přesvědčenými demokraty, má nemalou výpovědní hodnotu. „Nebudu ho volit, ani kdyby nás to mělo stát Bílý dům, ta strana musí přijít brutální očistou. Čas Clintonových, Obamů a Bidenů je pryč a musí přijít noví lidé. I, opakuji, za cenu porážky,“ napsala mi kamarádka – lékařka, shodou okolností z Colorada.

Z výše uvedených důvodů mám za to, že v brzké době tlak na Bidena, aby již nekandidoval, zevnitř strany poroste. Jak bude nakonec silný, je otázka, stejně jako to, zda může prezidenta položit a kdo z demokratů by případně primárky mohl „urvat“ pro sebe. Pokud jde o Trumpa, tomu Biden jako soupeř maximálně vyhovuje, protože jakkoli není o mnoho mladší, ve srovnání s ním vypadá, málo platné, vitálně, energicky a jako lídr, prostě jako prezident. Neříkám, jaký prezident, aby bylo jasno, ale jako prezident.

Tak uvidíme, k tématu se samozřejmě zase brzy vrátíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.