Nejvyšší soud, pilíř americké demokracie Několik poznámek k Johnu Jayovi a „jeho“ smlouvě (1794)

Amerika ve varu 74

Nejvyšší soud, pilíř americké demokracie

Několik poznámek k Johnu Jayovi a „jeho“ smlouvě (1794)

Martin Kovář

Nejvyšší soud Spojených států (Supreme Court of the United States; SCOTUS) patří společně s prezidentem a oběma komorami Kongresu (Senát a Sněmovna reprezentantů) k základním pilířům americké demokracie. Na jeho složení (členy navrhuje prezident a schvaluje Senát) velmi záleží, neboť může v řadě případů korigovat vládní politiku (nejen) na federální úrovni, a spolurozhodovat tak o politickém dění v zemi a o jejím směřování do budoucna. Podívejme se dnes proto nejen na jeho současné členy, ale i na prvního předsedu, Johna Jaye, a to tím spíš, že na včerejšek připadlo výročí jedné důležité smlouvy nazvané jeho jménem.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 21. listopadu 2024

Nejvyšší soud USA dnes

Současný Nejvyšší soud USA je jasně v rukou konzervativců. Je jich celkem šest z devíti a byli jmenováni, po již zmíněném nezbytném souhlasu v Kongresu, otcem (1989–1993) a synem (2001–2009) Bushovými a Donaldem Trumpem (2017–2021). Ve všech případech se jedná o vynikající renomované právníky, jakkoli se o jejich schválení či neschválení do funkce vedly v některých případech tvrdé bitvy. Předsedou soudu je John Roberts (*1955), jmenovaný v roce 2003 (v čele soudu od roku 2005). Dalšími konzervativci ve SCOTUSu jsou Clarence Thomas (*1948, od roku 1991), Samuel Alito (*1950, od roku 2006), Neil Gorsuch (*1967, od roku 2017), Brett Kavanaugh (*1965, od roku 2018) a Amy Coneyová Barrettová (*1972, od roku 2020). Trojici liberálních soudců tvoří Elena Kaganová (*1960, od roku 2010) a Sonia Sotomayorová (*1954, od roku 2009), jmenované Billem Clintonem, respektive Barackem Obamou a, jako zatím poslední, Ketanji Brownová Jacksonová (*1970, od roku 2022), jmenovaná Joem Bidenem.

Rozložení sil je, jak jsem již řekl, na první pohled jasné, třebaže předseda Brown vždy nehlasuje se svými konzervativními kolegy a v některých „méně důležitých kauzách“ se občas připojí k liberálům. Konzervativní většina pěti hlasů je zcela bezpečná, tři z pěti nutných hlasů navíc tvoří nominanti prezidenta Trumpa – Gorsuch, Kavanaugh a Coneyová Barrettová. Poslední rozsudky SCOTUSu pak jasně ukázaly, že Americe sice od ledna 2021 formálně vládne demokrat Joe Biden, v Nejvyšším soudu ale našel velmi nepříjemnou „trumpovskou Nemesis“. Nyní se Donald Trump do Bílého domu po triumfu v prezidentských volbách vrátí, a pokud by se mu naskytla v následujících čtyřech letech příležitost, nepochybně by poměr konzervativců a liberálů ve SCOTUSu dále změnil ve prospěch prvně jmenovaných. Jeho nominanti jsou navíc mladí, takže tak ovlivnil a možná ještě ovlivní USA na desetiletí dopředu. Dnešní newsletter ale nebude o současném Nejvyšším soudu, nýbrž, jak jsem již uvedl, o jeho prvním šéfovi Johnu Jayovi a o smlouvě, které je již 230 let spojena s jeho jménem.

John Jay, první předseda Nejvyššího soudu USA

John Jay (1745–1829) se narodil v New Yorku v prosinci 1745, tedy v časech, kdy Spojené státy americké ještě neexistovaly a kdy jen málokomu, pokud vůbec někomu z tamních osadníků přišlo na mysl, že by k jejich ustavení mohlo dojít. Jayův otec, jehož předkové patřili k francouzským hugenotům, kteří utíkali ze země před perzekucí katolického krále Ludvíka XIV. ve druhé polovině 17. století, se narodil již v Americe, stejně jako jeho syn v NYC, a patřil k úspěšným, bohatým obchodníkům; Johna matka byla pro změnu nizozemského původu. Rodinná tradice a bohatství Johnovi logicky umožnily vystudovat elitní školy a zahájit právnickou kariéru, což předurčilo jeho budoucí osud.

Jayova právnická a politická kariéra byla hodně rychlá a strmá. Krátce po ukončení studií se připojil k newyorskému korespondenčnímu výboru (skupiny „amerických“ patriotů, jež se vymezovaly vůči opatřením a zákonům mateřské země, které chápaly jako diskriminační), z něhož a z podobných výborů v dalších městech pozvolna rostla revolta, která v polovině sedmdesátých let vyústila ve válku amerických osad za nezávislost (tzv. americká revoluce). John Jay byl zvolen členem prvního i druhého kontinentálního kongresu, který zasedal ve Filadelfii, intelektuálním centru tehdejší „Ameriky“. O renomé sotva třicetiletého právníka svědčí to, že druhému kongresu předsedal, o šíři jeho zájmů a schopností pak to, že působil nejen jako právník, ale po vyhlášení suverénních USA a během války s Brity (1775–1781/83), i jako úspěšný diplomat. Poprvé tomu tak bylo v letech 1779–1782 ve Španělsku, jehož vládu se Jayovi podařilo přesvědčit o smysluplnosti podpory mladé republiky za oceánem proti Británii. Jay působil i při pařížských mírových jednáních mezi USA a Británií, jejichž výsledkem bylo uznání suverenity USA Londýnem.

Hlavním působištěm mimořádně talentovaného a pracovitého Johna Jaye byly USA samotné. Po vzniku státu zastával nejprve funkci ministra zahraničních věcí (od července do září 1789) a poté ministra vnitra (od září 1789 do března 1790). Nesporným vrcholem Jayovy kariéry bylo jeho působení v čele nově ustanoveného Nejvyššího soudu USA, jehož vysoce respektovaným předsedou byl od října 1790 do června 1795. Jeho brilantní intelekt, racionální jednání a důstojné vystupování mu zajistily úctu, jaké se dostalo jen nemnoha jeho nástupcům. Tím ovšem politická kariéra Johna Jaye neskončila. Od července 1795, tedy krátce poté, co opustil Nejvyšší soud, do června 1801 byl druhým guvernérem státu New York (prvním byl George Clinton v letech 1777–1795 a potom znovu v letech 1801–1804; v letech 1805–1812 čtvrtý viceprezident USA za vlády Thomase Jeffersona a Jamese Madisona). O tom, jak velké renomé si John Jay na Nejvyšším soudu získal, vypovídá i to, že jej Senát za vlády prezidenta Johna Adamse (1797–1801) znovu schválil do funkce šéfa Nejvyššího soudu. Jay na funkci nereflektoval a stáhl se do soukromí na své rozsáhlé farmě ve státě New York.

Třebaže John Jay patřil mezi nejvýznamnější „otce zakladatele“ Spojených států (Founding Fathers of the USA; celkem sedm mužů – George Washington, Thomas Jefferson, John Adams, Benjamin Franklin, Alexander Hamilton, John Jay a James Madison). Mimo jiné i mezi autory proslulých Listů federalistů (The Federalist Papers; 1787–1788; hlavními autory byli Alexander Hamilton a James Madison), nikdy se neucházel, pro většinu současníků i historiků, poněkud překvapivě, o úřad prezidenta USA. Jeho role a význam pro vznik „velké demokracie za Velkou louží“ je nicméně i tak nedocenitelný.

Jayova smlouva

Se jménem prvního předsedy Nejvyššího soudu je spojena i tzv. Jayova smlouva, jež byla podepsána před 230 lety, 19. listopadu 1794, a jejímž cílem z americké strany bylo vyhnout se obchodní a možná skutečné válce s Británií. Velká Británie se ve smlouvě, o níž Jay jako zvláštní vyslanec USA (aniž by rezignoval na funkci předsedy Nejvyššího soudu) jednal v Londýně, zavázala, že vyklidí pevnosti a území na severozápadě USA (v oblasti Velkých jezer), uhradí škody za plavidla, zkonfiskovaná Američanům v letech 1793–1794 a umožní, alespoň částečně, americkým obchodníkům vstup do Britské Západní Indie. Spojené státy na oplátku přislíbily, na prvním místě, zaplatit své dluhy vůči Velké Británii.

Na obou stranách, zejména v USA, se proti smlouvě vymezila opozice. Jednou z hlavních výtek, především na jihu Spojených států, bylo, že se Jayovi nepodařilo získat od Britů kompenzace za uprchlé otroky, které Britové odvezli z Ameriky. Za smlouvu se ale se svojí veškerou autoritou postavil prezident George Washington, a proto se ji nakonec na jaře 1795 podařilo v Senátu potřebným dvoutřetinovým poměrem (20:10 hlasům) schválit. Na Johna Jaye nicméně padla část zloby nespokojenců, kteří pálili jeho obrazy a útočili na něj všemožným způsobem s cílem poškodit jeho veřejnou pověst. Jay nesl tuto skutečnost navzdory tomu, že pro něj útoky byly poměrně nebezpečné, stoicky a jeho renomé nebylo ve finále nijak dramaticky ohroženo. I proto dodnes zůstává jedním z „titánů“ z raných časů suverénní Ameriky.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.