Nejenom o „Kukačce“… Několik poznámek k životním výročím Miloše Formana a Jacka Nicholsona

Amerika ve varu 95

Nejenom o „Kukačce“…

Několik poznámek k životním výročím
Miloše Formana a Jacka Nicholsona

Martin Kovář

Nevím proč, ale právě letos v dubnu jsem si více než kdykoli jindy uvědomil, že je to měsíc životních výročí dvou mužů, kteří uměli uvést Ameriku „do varu“ jako málokdo. Dne 13. dubna 2018, tedy před sedmi lety, zemřel největší český filmový režisér Miloš Forman a dne 22. dubna 1937 se narodil herec Jack Nicholson. Dva muži, kteří se sešli při natáčení dnes už legendárního filmu „Přelet nad kukaččím hnízdem“ (One Flew Over the Cuckoo’s Nest; 1975), jenž po devíti nominacích získal pět Oscarů (nejlepší film – producenti Saul Zaentz a Michael Douglas, nejlepší režie – Miloš Forman, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli – Jack Nicholson, nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli – Louise Fletcherová a nejlepší adaptovaný scénář – Laurence Hauben a Bo Goldman). Tak se na obě dvě hollywoodské stars pojďme podívat podrobněji.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 24. dubna 2025

Největší ze všech „kluků a holek“ české filmové „nové vlny“

Zatímco většina příslušníků tzv. české filmové „nové vlny“ byla z velké části především českými filmaři, a to bez ohledu na jejich úspěchy v zahraniční (viz například Oscar za „Ostře sledované vlaky“ Jiřího Menzela), Miloš Forman (vlastním jménem Jan Tomáš Forman; 1932–2018), byl bez jakéhokoli přehánění režisérem světovým a jediným Čechem, který udělal opravdu velkou kariéru v nejkompetitivnějším filmovém prostředí na světě, tj. v americkém Hollywoodu, což mu dává zaslouženě „punc nesmrtelnosti“.

Zajímavé je, že Forman nepocházel z intelektuálního a už vůbec ne filmového prostředí. Narodil se v Čáslavi a k filmu se dostal až po četných peripetiích. Jeho dětství a mládí výrazně ovlivnily úmrtí rodičů v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau za druhé světové války a pobyt na internátní Středočeské koleji krále Jiřího v Poděbradech (mimochodem, společně s Václavem Havlem a bratry Mašínovými); teprve potom následovalo studium na v té době stále slavnější pražské FAMU.

Ve filmu Miloš Forman debutoval na počátku šedesátých let, na dlouhou dobu nejsvobodnější dekády v zemi, nejen pokud jde o uměleckou tvorbu; v tomto ohledu měl mimořádné štěstí, srovnatelné s tím, že mu Bůh nadělil vskutku neobyčejný talent. To ostatně prokázala již jeho filmová prvotina – snímek „Konkurs“ z roku 1963. Formanovy pseudo-dokumentární filmové povídky o zkoušce vesnické kapely a o konkurzu na místo zpěvačky v divadle Semafor nadchl především díky do té doby nevídané práci s neherci a díky ironickému humoru, jenž působil ve srovnání s většinou děl dobové kinematografie jako zjevení.

A potom už to šlo ráz na ráz. V následujících pěti letech natočil Forman tři snímky – „Černého Petra“ (1963), „Lásky jedné plavovlásky“ (1965) a „Hoří, má panenko“ (1967) – díky nimž se stal hvězdou českého filmu, stejně jako herec Vladimír Pucholt a někteří neherci, s nimiž pracoval podobně jako ve svém debutu. Zdánlivá lehkost, s jakou diváky rozesmával a dojímal při „banálních scénách z každodenního života“, vtip a již zmíněná ironie – to všechno Formanovi přineslo četné ceny a zároveň mu otevřelo cestu do velkého filmového světa.

Miloš Forman již od počátku své kariéry – na rozdíl od většinu současníků – věděl, že skutečný, opakuji skutečný úspěch ve filmu znamenají „Amerika“ a hlavně Hollywood, a proto šel za svým cílem hlava nehlava. Jeho první americký snímek Taking Off (česky „Odcházím“; 1971), brilantně natočená story o rodičích, jež opustily jejich děti, na sklonku éry hippies, sice ocenili kritikové, u diváků, na nichž Formanovi vždy hodně záleželo, ale příliš neuspěl. Forman se z toho poučil („Když v baru nerozumím dvěma třetinám toho, co mi říká kluk, sedící na stoličce vedle mě, nemůžu tady točit autorské filmy.“) a od té doby sázel vesměs na adaptace již „prověřených“ literárních děl či na zpracování životních osudů lidí, které Američané dobře znali, a mohli proto jim i jemu rozumět.

Zatímco většina hvězd české „nové vlny“ trpěla v sedmdesátých letech pod vládou „bolševických pohůnků Moskvy“ a musela se nedůstojně ponižovat, aby mohla vůbec něco natočit, Miloš Forman se v Americe dotýkal „filmového nebe“. Již zmíněný „Přelet nad kukaččím hnízdem“, natočený podle románu Kena Keseyho s Jackem Nicholsonem v hlavní roli, mu zajistil jednak Oscara za nejlepší režii roku, jednak celosvětovou slávu a možnosti, o jakých se mu navzdory jeho sebevědomí a ambicím nikdy nesnilo. O necelé desetiletí později Forman svůj obrovský úspěch dokonce překonal, když dokázal na filmové plátno kongeniálně převést divadelní hru Petera Shaffera „Amadeus“ (Amadeus; 1984). Nikdy předtím a nikdy potom nebyl tak obdivovaný a tak žádaný, ale i tak nenáviděný (neboť čím větší úspěch, tím větší zášť a zloba, zejména ze strany těch lidí, kteří nikdy nedokázali ani zlomek toho, co on, a kteří navíc stáli světonázorově zcela jinde než on) jako tehdy.

Mnohokrát jsem si říkal, na co asi myslel český kluk z Čáslavi, který jako malý brečel, zdrcený svým smutkem a svou samotou, do polštáře na internátu v Poděbradech, český kluk z Čáslavi, jehož první pražský „byt“, ve kterém žil se svou první ženou, herečkou Janou Brejchovou, byl tak maličký, že se v něm sotva stačili vyhnout jeden druhému, když už podruhé v životě přebíral na pódiu zlatou sošku pro nejlepšího filmového režiséra roku, sošku, kterých jím natočený snímek získal osm (včetně ceny za nejlepší film), a když se chystal pronést svoji děkovnou řeč. O tom, jaké to jít za svým snem? O tom, že svoboda obecně a tvůrčí svoboda jsou nade všechno? O tom, že nelze svobodně tvořit v zemi, která není sama o sobě svobodná? O Americe, kterou tolik miloval? O rodném Československu, znormalizovaném moskevskými posluhy a o magické Praze, kde „Amadea“ navzdory skřípění zubů komunistických pohlavárů s pomocí přátel, jako byli například kameraman Miroslav Ondříček či kostýmní výtvarník a scénograf Theodor Pištěk, natočil? Těžko říct, děkovné řeči bývají krátké a jen málokdy jsou o tom, co se děkujícím honí v tu chvíli hlavou.

V devadesátých letech slavil Miloš Forman úspěchy s dalšími dvěma filmy, jež byly primárně právě o výše zmíněné svobodě, zejména první z nich, „Lid versus Larry Flynt“ (The People vs. Larry Flynt; 1996), natočený na motivy životních osudů zakladatele pornografického magazínu Hustler, zatímco druhý – „Muž na Měsíci“ (Man on the Moon; 1999), pojednávající o komikovi Andym Kaufmanovi – akcentoval i jiná důležitá témata. Bylo jen dobře, že Formanův poslední film (nepočítáme-li „Dobře placenou procházku“ z roku 2009, záznam z představení jazzové buffopery Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v Národním divadle v Praze) – „Goyovy přízraky“ (Goya’s Ghosts; 2006) – nebyl smutnou „rozlučkou“ kdysi velkého režiséra, jako se to stalo nejednomu z jeho kolegů. Film z dramatických dějin Španělska na přelomu 18. a 19. století o slastech a strastech umělecké tvorby, o lásce a o ničivé síle inkvizice, sice nedosáhl kvalit Formanových vrcholných děl, vzkaz, jejž vyslal do světa, měl však srovnatelnou přesvědčivost; stárnoucí režisérský velikán mohl být v zásadě spokojen.

Když se dnes za životním dílem Miloše Formana ohlédneme, nemůžeme než nežasnout nejen nad jeho talentem, jakkoli byl vpravdě olbřímí, ale i nad způsobem, jakým se rval s osudem, jak se ničemu a nikomu nepoddal a zůstal, nebo se alespoň snažil zůstat věrný sám sobě. Právě proto jsou jeho filmy tak skvělé a právě proto je milují jak v Čechách, tak ve světě.

Jack. Prostě Jack…

Vypočítávat, jak moc hvězdným hercem Jack Nicholson (*1937) je, by věru nemělo velký smysl. Tři Oscary a sedm Zlatých glóbů, nemluvě o spoustě dalších nominací, mluví za všechno. Otázka, na kterou bych se chtěl dnes zaměřit, nicméně zní, zda by Formanova „Kukačka“ byla stejně dobrá, kdyby se pro hlavní roli nepodařilo získat právě Jacka Nicholsona.

Nicholsonovo angažmá přitom bylo vlastně docela překvapivé, téměř senzační. Zatímco Forman byl v Americe nic než „nadaný začátečník z komunistické východní Evropy“, jehož první americký film úplně neuspěl, Jack Nicholson už byl hvězdou, jež měla po úspěchu ve snímcích „Jízda v bouři“ (Ride in the Whirlwind; 1966), „Bezstarostná jízda“ (Easy Rider; 1969), a hlavně „Čínská čtvrť“ (1975; geniální americká „drsná škola“ režiséra Romana Polańského), nakročeno úplně nejvýš. Třebaže pro roli Randlea McMurphyho byli zvažováni i jiní herci, někteří ještě před Nicholsonem – Marlon Brando, James Caan, Kirk Douglas či nedávno zesnulý Gene Hackman – nakonec padla volba právě na „Jacka“ a byla to „trefa do černého“. Kromě skvělého scénáře, brilantní režie a už zmíněné Louisy Fletcherové v roli „velké sestry“ to byl právě oslnivý výkon Jacka Nicholsona, který udělal z „Kukačky“ jeden z nejlepších filmů sedmdesátých let, a že to byla dekáda „napěchovaná“ velkými „peckami“ snad jako žádná jiná.

Forman a Nicholson si oproti některým předpokladům – nejen na „place“ – výtečně rozuměli; geniální a pro natáčení ne úplně snadno režírovatelný Nicholson instinktivně pochopil, s jak velikým talentem a s jak velkou autoritou má tu čest, takže nedělal nejmenší potíže a výsledek podle toho vypadal. Občas si postesknu, jak velká škoda byla a je, že už se Forman s Nicholsonem před kamerou a na plátně nikdy nesešli, prostě jim to nebylo dáno. Jejich jediná spolupráce ale stála jaksepatří za to. Tak si dnes, u příležitosti jejich dubnových výročí, „Kukačku“ pusťte, i když jste ji, předpokládám, všichni viděli. Učiníte-li tak, čeká Vás prima večer.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.