Ne válce ve Vietnamu! Pětapadesát let od největšího protiválečného protestu v USA

Amerika ve varu 75

Ne válce ve Vietnamu!

Pětapadesát let od největšího
protiválečného protestu v USA

Martin Kovář

Před necelými dvěma týdny si Američané připomněli jedno z největších protestních shromáždění proti válce ve Vietnamu. Tři čtvrtě roku po nástupu republikánského prezidenta Richarda M. Nixona do Bílého domu, 15. listopadu 1969, se na washingtonské The National Mall sešlo na tři čtvrtě miliónu lidí (podobné mítinky se konaly i v dalších amerických městech, například v San Francisku se ho účastnilo čtvrt miliónu občanů), kteří pokojně protestovali proti pokračování války. V zásadě nešlo o to, zda a proč se ve svém názoru, že válka musí být zastavena, mýlili, stejně jako v názoru na to, kdo je za ni primárně odpovědný, nýbrž o to, že šlo o jedno z největších vyjádření veřejné nespokojenosti v celých dějinách USA. V této souvislosti je třeba si připomenout, v jakém stavu se tehdy, na konci roku 1969, vietnamská válka nacházela a jakou měla před sebou budoucnost.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 28. listopadu 2024

Richard Nixon a pokus o „restart ochromené země“

Předcházející rok 1968 znamenal pro USA i pro vietnamskou válku, jejíž „horká fáze“ trvala od roku 1964, pomyslný „bod zlomu“. Výraznou změnu přinesl již nový šéf Bílého domu. Richard M. Nixon byl na rozdíl od svého vyčerpaného a demoralizovaného předchůdce Lyndona Johnsona odhodlán „indočínský problém“ skutečně řešit, zejména tzv. „vietnamizací války“, kterou ale chápal jinak než Johnson, tj. jako důstojný odchod za podmínek, které by umožnily bezpečnou existenci jihovietnamského státu. Smutným faktem je, že třebaže to do počátku roku 1973 alespoň na papíře (pařížské dohody; viz dále), a pokud šlo o odchod amerických jednotek ze země i fakticky, dokázal, aféra Watergate mu politicky „zlomila vaz“ a následně vedla i k fatálnímu oslabení USA ve světě.

Richard Milhous Nixon (1913–1994; v úřadu v letech 1969–1974, detailně jsem o jeho kariéře psal zde) si v době vrcholících protestů vůči válce ve Vietnamu velmi dobře uvědomoval, že radikálové, kteří byli ve snaze „zapálit Ameriku“ a vyvolat „permanentní chaos a revoluci“ velmi blízko úspěchu, stále více znechucují početnou střední vrstvu i velkou část working classes a že „návrat k normálu“ je na dosah, včetně možnosti ukončit válku a začít dělat racionální zahraniční politiku bez obav z toho, že zdivočelí aktivisté vytlučou okna jeho domu. Kromě víry v podporu „obyčejných Američanů“ doufal Nixon i ve spolupráci Kongresu včetně demokratů, neboť USA prožívaly vskutku těžké časy.

Vietnam v roce 1969

Nixon chápal, že americká veřejnost snese výrazné angažmá v Indočíně už jen limitovanou dobu, a to tím spíš, že na jaře 1969 zde měl Washington bezmála 550 000 mužů, což byla pro všechny včetně něj „krajní mez“. Okolnosti pro něj byly relativně příznivé. Po faktickém krachu tzv. ofenzívy Tet z počátku předchozího roku byla severovietnamská armáda značně oslabená a Vietkong (Národní fronta osvobození Jižního Vietnamu; politická a vojenská organizace usilující o sjednocení země pod nadvládou komunistů) se nacházel na pokraji rozkladu, v důsledku čehož docházelo v roce 1969 jen ke střetům menšího rozsahu. Některé se přesto staly legendárními, například bitva o kótu 937, v USA známá jako „bitva o Hamburger Hill“ (operace Apache Snow) z května 1969; další průběh války ale žádným zásadním způsobem neovlivnila.

Nixonova touha „dorazit komunisty“ byla za této situace pochopitelná, nicméně kontraproduktivní. Plně se to projevilo na jaře 1970, kdy se prezident rozhodl pro ofenzívu na území Kambodže, jejíž jihovýchodní oblasti tvořily „základnu“, bez níž se severovietnamská armáda ani Vietkong nemohly dlouhodobě obejít. Způsob, jakým se věci vyvinuly, byly ale zcela příznačné pro celou vietnamskou válku: Vojensky Američané jako většinou uspěli a dopad jejich ofenzívy na další vývoj války mohl být zcela zásadní, kdyby ovšem v nastoupeném kurzu vydrželi. Jenže levice, zejména politicky dezorientované, celoživotní hojností zhýčkané a drogami a alkoholem zblblé „květinové děti“ na univerzitách, znovu zvedla „prapor vzpoury“ proti „imperialistické válce v zemi, kde nemáme co pohledávat“, takže se zdálo, jako by se vracela atmosféra z posledního tragického roku Johnsonovy a z prvního roku Nixonovy vlády (viz protest, o němž byla řeč na začátku dnešního textu).

„Nekonečná válka“ a další protiválečné protesty

Poté, co po střelbě na Kent State University ve státě Ohio zůstali 4. května 1970 ležet na zemi čtyři mrtví studenti (příslušníci Národní gardy je zastřelili poté, co na ně zaútočil zfanatizovaný dav), a poté, co se nepokoje rozšířily do dalších kampusů, uzavřela vláda na čas na čtyři sta vysokých škol. O několik dní později, 9. května 1970, se ve Washingtonu konala stotisícová demonstrace, která sice nebyla tak velká jako ta z 15. listopadu předchozího roku, její dopad byl ale ještě větší. Prezidentovi se nepodařilo protestujícím vysvětlit, proč komunisty ze Severního Vietnamu nelze nechat vyhrát, a proto částečně ustoupil. Jeho oznámení, že americké jednotky budou v Kambodži operovat maximálně do hloubky čtyřiceti kilometrů a jenom dočasně, ošklivě páchlo johnsonovskou zbabělostí a kapitulantstvím před médii a před mladíky a dívkami, jež od sebe vzhledem k jejich dlouhým vlasům, barevným korálkům a unisex hábitům a řízám často nebylo možné rozlišit a kteří/které byli/byly oblečeni/oblečeny v tričkách s portréty masových vrahů jako Ernesto Che Guevara, Mao Ce-tung či Ho Či Min… Nixonův ústup byl navíc zbytečný, drtivá většina Američanů totiž stála neochvějně za ním a podporovala jej, neboť chápala, že je jediným, kdo může zfanatizovanou mládež, „užitečné idioty“ ve službách radikální levice, zastavit.

Na konci roku 1970 ve Vietnamu stále ještě „operovalo“ na 375 000 amerických vojáků, bylo to ale téměř o dvě stě tisíc méně než před rokem a půl a stahování jednotek pokračovalo i nadále. Hanoj nicméně kapitulovat nehodlala, třebaže byly Severní Vietnam i některé pozice v Laosu a Kambodži soustavným cílem amerických náletů, jež Nixon ospravedlňoval snahou přimět komunisty k zastavení útoků na jih. Z pohledu Bílého domu představovali problém nejen domácí radikálové, nepřátelská média a neústupnost Hanoje, ale i upadající morálka jednotek ve Vietnamu, již snad nikdo nezachytil lépe než Oliver Stone ve filmu „Četa“ (1986), a mizerná bojeschopnost jihovietnamské armády, kontrastující s vytrvalostí, nezlomností až fanatismem již zmíněných příslušníků Vietkongu.

Na jejich odhodlání nic nezměnila ani smrt zakladatele komunistického Vietnamu, Ho Či Mina z počátku září 1969. Kult, který se zčásti jemu samotnému, zčásti jeho okolí podařilo vytvořit, dokázal „pobláznit“ nejen Severovietnamce, nýbrž i západní (včetně té americké) mládež, vymezující se za každou cenu tragikomicky proti „shnilému establishmentu“. Lyndon Johnson, Richard Nixon či Henry Kissinger, standardní, pragmatičtí politikové „západního střihu“, přirozeně nemohli, pokud šlo o charisma, jakým disponovali komunističtí gauneři typu Fidela Castra, Che Guevary či Ho Či Mina, u „mladých“ konkurovat, vyhrát nad nimi ale přesto mohli, a to jak doma, tak ve „vzdálené i blízké válce“, jakou pro Američany „Vietnam“ byl díky geografické odlehlosti na straně jedné a díky neustále zapnutým televizním přijímačům v obývácích vypulírovaných domků na předměstích na straně druhé.

Dočasný mír…

V následujících dvou letech se Nixonovi, jenž byl roku 1972 hladce znovuzvolen prezidentem země, podařilo přimět Hanoj k mírovým jednáním, jež se konala v Paříži v lednu 1973. Zástupci Jižního Vietnamu, Severního Vietnamu, Vietkongu a USA (v čele americké delegace byli senátor Henry Cabot Lodge a ministr zahraničních věcí William Rogers), se shodli na tom, že obě strany okamžitě ukončí všechny boje a že se američtí vojáci v dalších dvou měsících stáhnou ze země. Na první pohled šlo o „vítězství rozumu“ a o faktické vítězství Spojených států; „korejský scénář“ se zdál být, alespoň na papíře, takřka naplněn.

Skutečnost byla ale dramaticky jiná. Severovietnamští soudruzi sice v Paříži „podepsali, co bylo třeba“, v reálu ale o naplnění dohod nikdy neuvažovali a nebrali je vážně. Jihovietnamští představitelé dohodu rovněž podepsali, jejich víra v „dobrý mír“ ale byla minimální, na to znali „rudé bratry ze Severu“ až příliš dobře. Měli, bohužel, pravdu; po Nixonově pádu v létě 1974 v důsledku již zmíněné aféry Watergate byl osud Jižního Vietnamu zpečetěn.

… porážka a triumf zdivočelé levice

Vyvrcholením tragédie byl pád Saigonu na jaře 1975. Washingtonu se z města podařilo evakuovat téměř 1400 Američanů a téměř 6000 občanů Jižního Vietnamu, jejich ponížení ale bylo vpravdě mimořádné a dříve nepředstavitelné. Kromě 58 200 mrtvých (včetně pohřešovaných), přibližně 150 000 těžce a 150 000 lehce zraněných, nemluvě o psychických traumatech, šlo rovněž o obrovské materiální ztráty a o bezprecedentní ztrátu prestiže ve světě.

Nejsmutnější bylo, jak si porážku „užívala“ americká levice a nyní již lehce odrostlé „hippie děti“ z konce šedesátých let, mezi něž patřili mnozí účastníci protestního shromáždění z 15. listopadu 1969. U mnoha z nich porážka ve Vietnamu kompenzovala vlastní porážky doma a zmar a zoufalství, které vrcholilo Nixonovým drtivým znovuzvolením prezidentem na podzim 1972. Jenom někteří z nich byli – po letech – schopni takové sebereflexe, aby pochopili, že americká tragédie ve Vietnamu byla i jejich tragédií a že triumfující Vietkongové nebyli jejich přátelé a „bratři“, jak se domnívali, nýbrž nepřátelé „na život a na smrt“.

Když jsem před několika týdny stál se svým kamarádem Michalem Půrem u památníku vietnamské války ve Washingtonu, u pověstného Vietnam Veterans Memorial, na němž jsou napsána jména všech amerických padlých a nezvěstných, dolehla na nás i po tolika letech naplno hloubka tragédie, kterou Vietnam (nejen) pro USA znamenal. Faktická americká porážka totiž byla i porážkou celého demokratického Západu. Dnes by tomu ve všech střetech, do nichž je Západ tak či tak zapojen, nebylo jinak. Právě z toho důvodu doufáme, že nová americká vláda Donalda Trumpa bude mít k politice appeasementu nepřátel, na rozdíl od Fordovy, Carterovy či Obamovy administrativy, daleko.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.