Muž, který zachránil Ukrajinu, a muž zachráněný demokraty

Amerika ve varu 46

Muž, který zachránil Ukrajinu,
a muž zachráněný demokraty

Jak šéf Sněmovny reprezentantů, republikán a „trumpovec“ Mike Johnson, překvapil „Ameriku“ i svět

Martin Kovář

Vedení Sněmovny reprezentantů, dolní komory amerického Kongresu, je v poslední době velmi nesnadný džob. Každý, kdo se zajímá o dění v USA, si jistě vzpomíná na trapné bezvládí, do něhož se republikáni, kteří ve Sněmovně získali ve volbách na podzim 2022 křehkou většinu, dostali poté, co jejich vlastní rebelové v čele s Mattem Gaetzem svrhli, společně s jednotnými demokraty, předsedu Kevina McCarthyho. V paměti je i to, za jakých okolností a jak složitě se jeho nástupcem se stal Mike Johnson z Louisiany, oddaný stoupenec bývalého prezidenta Donalda Trumpa. Od té doby se ve Sněmovně mnohé změnilo a situace, která tu panuje nyní, je v mnoha ohledech unikátní.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 9. května 2024

Ouvertura: Vzestup a pád Kevina McCarthyho

Mnozí s nás si jistě ještě vzpomínají, jak se v lednu 2023 stal předsedou Sněmovny reprezentantů na rekordní patnáctý pokus republikán Kevin Owen McCarthy (*1965). Příčinou sporů byl, zjednodušeně řečeno, odpor pravicových republikánů ve Sněmovně, v mnoha případech tzv. trumpistů, tj. stoupenců bývalého prezidenta Donalda Trumpa, vůči němu (ale nejen jich), kteří měli za to, že McCarthy je až příliš „mužem kompromisu“ a že se doposud zbytečně „bratříčkoval s demokraty“, místo toho, aby rázně prosazoval „skutečné republikánské zájmy“.

McCarthy, pocházející z kalifornského Bakersfieldu, byl první republikán v rodině, oba rodiče byli demokraté. O politiku se zajímal již od mládí; v roce 1995 se stal šéfem mladých kalifornských republikánů, v roce 1999 prezidentem Národní federace mladých republikánů, v roce 2002 jej voliči vyslali do dolní komory kalifornského parlamentu, v roce 2003 už byl šéfem tamních poslanců a v roce 2006 byl poprvé zvolen do Sněmovny reprezentantů Kongresu USA. V ní se postupně stal jedním z klíčových mužů republikánů, přičemž sloužil jako whip (poslanec odpovědný primárně za udržení stranické jednoty při hlasování), jako šéf tamní republikánské menšiny a od ledna 2023 jako Speaker, tedy předseda Sněmovny. Devět zvolení do Sněmovny v řadě za sebou (!) navíc jasně vypovídalo o tom, že měl v Kalifornii pevné stranické zázemí i stabilní, nekolísající voličskou podporu.

Pokud jde o postavení ve straně, od roku 2016 patřil McCarthy k věrným stoupencům Donalda Trumpa, což mu vydrželo i v době jeho prezidentství (2017–2021), během dvou pokusů o impeachment Trumpa i poté, co Trump neuznal výsledek prezidentských voleb z listopadu 2020. Jako Speaker Sněmovny ale přesto vydržel jen od ledna do října 2023, kdy se proti němu – vzhledem k údajně přílišné vstřícnosti vůči demokratům – vzbouřili republikánští radikálové v čele s již zmíněným Mattem Gaetzem z Floridy. McCarthy reagoval na své odvolání klidně, až noblesně, třebaže muselo být hodně bolestivé a ponižující, a to tím spíš, že se tak stalo poprvé v historii země.

Mezihra: Steve Scalise a Jim Jordan

Když republikáni rozhodovali, koho vyberou na místo McCarthyho, vyhrál „primárky“ nejprve Stephen „Steve“ Joseph Scalise (*1965), který porazil Trumpova favorita Jima Jordana. Následujícího dne se ale „Steve“ nominace vzdal, neboť bylo zjevné, že si nedokáže získat mezi republikány ve Sněmovně dostačující podporu. Na řadu tak přišel již zmíněný Jim Daniel Jordan (*1964), bývalý zápasník, dvojnásobný šampión NCAA (National Collegiate Athletic Association), národní studentské atletické asociace, jeden z nejvěrnějších „trumpistů“ vůbec, muž, který za bývalého prezidenta bojoval v časech impeachmentů, který stál za ním, když se pokoušel zpochybnit výsledek voleb z listopadu 2020 a který odmítl jakkoli spolupracovat se sněmovním výborem vyšetřujícím útok na Kapitol ze 6. ledna 2021. Ani jemu se ale úřadu Speakera dosáhnout (navzdory Trumpově podpoře) nepodařilo. Zatímco McCarthy funkci napopatnácté přece jen získal, Jordan na svoji snahu již po třetím neúspěšném kole volby rezignoval, neboť pochopil, že se jeho naděje na úspěch limitně blíží nule.

Nový muž v čele Sněmovny: Mike Johnson

Nakonec tedy, napotřetí, došlo na Jamese Michaela „Mikea“ Johnsona (*1972), který uspěl hned v prvním kole volby, když získal 220 hlasů oproti 209, jež si připsal jeho demokratický rival, šéf demokratické menšiny Hakeem Sekou Jeffries (*1970). Johnson, rodák z louisianského Shreveportu, absolvent Louisianské státní univerzity a Právnického centra Paula M. Heberta, začal svoji praxi jako privátní právník a následně pracoval pro Alianci na ochranu svobody (Alliance Defending Freedom, ADF, která navazovala na Alliance Defensing Fund), což je korporace sdružující křesťanské právnické kanceláře a instituce s cílem podporovat je u veřejnosti, ve školách i ve vládních organizacích. V roce 2015 byl Johnson zvolen jako republikán do louisianské Sněmovny reprezentantů, už od ledna 2017 ale působí ve Sněmovně reprezentantů Kongresu USA.

Po znovuzvolení na podzim 2019 patřil Johnson, mimo jiné skálopevný odpůrce potratů a manželství homosexuálních párů (odtud přezdívka „Konzervativní skála“, Conservative Rock) mezi oddané stoupence a obhájce Donalda Trumpa. O tom, že vliv Trumpa samotného a jeho nejvěrnějších lidí neklesal a neklesá, svědčí mimo jiné to, že byl Johnson v letech 2021–2023 viceprezidentem Republikánské konference Sněmovny reprezentantů (což je cosi, s nadsázkou řečeno, na způsob „poslaneckého klubu“ naší Sněmovny).

Johnsonova „hvězdná chvíle“ i nejistá budoucnost

Ruská agrese na Ukrajině a zejména zablokování finanční pomoci Kyjevu, k němuž republikány ve Sněmovně s Johnsonem v čele vedla primárně neochota prezidenta Joea Bidena (ve funkci od ledna 2021) projevit vstřícnost v otázce ilegální imigrace do USA na jihu země, učinily Johnsonovo předsednictví velmi složitým a mediálně ještě více sledovaným, než bývá obvyklé. Komplikovaná situace na rusko-ukrajinské frontě udělala Kyjev na americké pomoci zcela závislým a odmítání pomoci přestávalo „vypadat dobře“. Bylo tomu tak tím spíš, že se její schválení ocitlo v jednom balíčku s penězi pro Izrael, jenž je od teroristického útoku Hamásu ze 7. října 2023 ve válce proti tomuto hnutí, a pro Tchaj-wan, jenž čelí silnému tlaku ze strany komunistické Číny.

Před necelým měsícem přišla Johnsonova „hvězdná chvíle“. Muž, označovaný, do značné míry oprávněně, za „hlavní překážku“ schválení finanční podpory Kyjevu, změnil, zjevně po dohodě s exprezidentem Trumpem (jinak by to bylo sotva možné), názor a prosadil řešení, které, přinejmenším dočasně, zachránilo Ukrajinu, pomohlo Izraeli a Tchaj-wanu, uklidnilo evropské spojence USA, že to s jejich izolacionismem nebude až tak „horké“, a rozběsnilo, logicky, Moskvu.

Johnson si přitom počítal velmi efektivně. Nejprve rozdělil hlasování na čtyři části: o pomoci Ukrajině, Tchaj-wanu, Izraeli a pro pásmo Gazy, což vyvolávalo silné obavy, že tak učinil proto, aby prošly tři „balíčky“ kromě toho ukrajinského (spousta „chytráků“ včetně těch českých na sociálních sítích si tím byla „jistá“, nebo se „vážně obávali, že to tak skončí“). Ve finále bylo všechno jinak: „Balíčky“ prošly všechny, ten nejnapjatěji sledovaný, ukrajinský, ve výši 61 miliard dolarů, v poměru hlasů 311 pro, 112 proti. Pro hlasovali všichni demokraté (210), 101 republikánů (včetně Johnsona), 1 kongresman se zdržel a 112 jich bylo, jak jsem již řekl, proti. Následně vše schválil i Senát a ve finále podepsal pomoc prezident Biden. Protentokrát bylo, respektive je, vyhráno.

Z Mikea Johnsona se stala, „na chviličku“, jak už to bývá, celosvětová politická hvězda; i jeho odpůrci, a že jich má, uznali, že bez jeho přispění (a bez souhlasu Trumpa) by ke schválení pomoci nikdy nedošlo. Zároveň si ale všichni uvědomovali a uvědomují, že většina republikánských zákonodárců hlasovala i tak proti pomoci, což svědčí o vnitřní rozpolcenosti strany a o tom, že ji dnes nikdo, ani Johnson, ani Trump, nemá pod kontrolou. Tato skutečnost je dost znepokojivá, a to tím spíš, že výsledky prezidentských voleb, voleb do třetiny Senátu a do celé Sněmovny reprezentantů na počátku letošního listopadu, lze jen velmi těžko, pokud vůbec, předvídat.

A výsledek?

Pokud jde o samotného Johnsona, jeho budoucnost v čele Sněmovny reprezentantů se zdála nedlouho po triumfu nejistá. Část republikánů, odmítajících finanční pomoc Ukrajině, se totiž rozhodla usilovat o jeho odvolání. V tu chvíli se stalo na americké politické poměry něco naprosto unikátního, bezprecedentního: Demokraté, vděční Johnsonovi za pomoc se schválením „baličku“, dali jasně najevo, že takový návrh oproti očekávání (přece jen, stranické zájmy jsou stranické zájmy) nepodpoří a podrží jej ve funkci. Drama tak prozatím skončilo a do listopadových voleb se nejspíš na situaci ve Sněmovně nic zásadního nezmění, na to už je příliš málo času.

A výsledek? To, co mohl udělat Joe Biden, kdyby vyšel republikánům vstříc ohledně řešení ilegální imigrace do země (čímž by ale ztratil podporu levého křídla strany, bez níž by byl před volbami „vyřízený“), nakonec udělal Mike Johnson, zapsal se tak do historie a budoucnost ukáže, zda na tom on sám osobně vydělá či prodělá, a to už brzy, v již zmíněném listopadu. Kdo na tom alespoň dočasně rovněž vydělal, je Ukrajina; bez americké pomoci by byli Rusové dávno v Kyjevě, a ani teď není jasné, jak válka nakonec dopadne. Prozatím se snad podařilo nejhorší scénář odvrátit, na jak dlouho, je ale otevřenou otázkou.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.