Muž, který stojí za Kamalou Harrisovou. Jakou roli hraje dnes v USA Barack Obama?

Amerika ve varu 69

Muž, který stojí za Kamalou Harrisovou

Jakou roli hraje dnes v USA Barack Obama?

Martin Kovář

Před několika dny vystoupil z relativního, opakuji, relativního stínu a řekl, že se bude poslední měsíc otevřeně podílet na kampani, která by měla přivést úřadující viceprezidentu Kamalu Harrisovou do prezidentského úřadu. Formalizoval tak své postavení nejvlivnějšího politika Demokratické strany, které zastává již od konce prvního desetiletí našeho století a v němž nahradil někdejšího „velkého šéfa“ Billa Clintona. Bude-li Harrisová, která je všechno jenom ne silným přesvědčivým lídrem do složitých časů, zvolena, bude za to moci poděkovat, stejně jako Joe Biden v roce 2020, především jemu, jeho charismatu a přetrvávajícímu vlivu na velkou část amerického elektorátu. Muž, o němž je řeč, se jmenuje Barack Hussein Obama. Pojďme si proto v Americe ve varu poprvé připomenout jeho fascinující životní příběh.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 17. října 2024

Kontroverzní prezident USA

Barack Hussein Obama (*1961; v úřadu v letech 2009–2017) se stal prezidentem USA jako první Afroameričan, což hodně vypovídá o proměně americké společnosti od poloviny 20. do počátku 21. století. Na vnitropolitické scéně se relativně úspěšně vypořádal se zničující hospodářskou krizí, jež Ameriku zasáhla v roce 2008, současně ale nedokázal v plném rozsahu prosadit své klíčové politické projekty a vize, například komplexní reformu zdravotní péče (tzv. Obamacare); americká společnost byla navíc po skončení jeho vlády rozdělená více než na jejím počátku. Obamova zahraniční politika, primárně přístup k tzv. arabskému jaru a k Rusku byla přinejmenším kontroverzní, stejně jako jeho (s postupem času stále zřetelněji) jednání vůči Izraeli. Jakkoli je jeho politický odkaz problematický, udržuje si Obama v Demokratické straně a mezi voliči demokratů velký vliv.

Příběh jednoho snu

Barack Obama se narodil v srpnu 1961 v Honolulu na Havaji, kde také strávil pohodové rané dětství, třebaže jeho otec opustil rodinu a vrátil se do rodné Keni, takže ho vychovávala hlavně matka. Po dalších čtyřech letech, jež strávil pro změnu v Indonésii, jej matka poslala zpět k prarodičům na Havaj, kde absolvoval kvalitní soukromou Punahou School (či Oahu College); v dalším studiu pokračoval již v kontinentálních Spojených státech, konkrétně na Occidental College v Los Angeles, na Columbia University v New Yorku a, ve finále, na Harvard Law School. Následně pracoval jako právník, přednášel na univerzitě v Chicagu a psal své první, velmi úspěšné knihy – „Sny mého otce“ („Dreams from My Father: A Story of Race and Inheritance“) a „Odvaha naděje“ („The Audacity of Hope: Thoughts on Reclaiming the American Dream“). V roce 1989 potkal Michelle Robinsonovou, v roce 1992 se s ní oženil a má s ní dvě, dnes už dospělé dcery Maliu a Sashu. Základy budoucí velké kariéry byly pevně položeny.

Senátor v Illinois i na Kapitolu

Zatímco v první polovině devadesátých let se Obama o politiku zajímal spíše teoreticky, v roce 1996 se do ní vrhl naplno a hned napoprvé uspěl, když jako kandidát Demokratické strany vyhrál ve volbách do Senátu státu Illinois, v němž působil až do roku 2004. Jediný politický nezdar jej postihl v roce 2000, kdy ztroskotal v demokratických primárkách v rámci voleb do Sněmovny reprezentantů Kongresu USA. O čtyři roky později, v roce 2004, si to však bohatě vynahradil vítězstvím v boji o křeslo ve „velkém“ Senátu, neboť porazil republikána Alana Leeho Keyese, jenž v letech 1996, 2000 (a později v roce 2008) kandidoval bez úspěchu dokonce na prezidenta země. Vzhledem k tomu, že primárky i finální volby v roce 2004 ovládl drtivým způsobem, stal se Obama rázem jednou z největších nadějí Demokratické strany a, jak bylo již tehdy řečeno, potenciálním kandidátem na hlavu státu. Počítalo se s ním ale až později, v roce 2008 totiž byla hlavní favoritkou demokratů poprvé „superkandidátka“ Hillary Clintonová (*1947), senátorka za New York a bývalá první dáma USA.

Volby amerického prezidenta v roce 2008 patřily k nejpřekvapivějším v dějinách. Jejich vítězem se stal právě senátor Obama, jenž vyhrál jednak díky inovativní kampani (chytré využití internetu a získání velkého množství peněz od drobných přispěvatelů), jednak díky nezpochybnitelnému charismatu, schopnosti oslovit barevné menšiny i demokratické a zčásti dokonce republikánské voliče. „Oběťmi“ jeho vítězného tažení do Bílého domu pod heslem, „Ano, můžeme to dokázat!“ („Yes, We Can!“) se stala nejen Hillary Clintonová (v primárkách), ale i ctihodný republikánský senátor John McCain, jenž nedokázal Obamovi konkurovat hlavně v ekonomických otázkách a jenž si navíc za potenciální viceprezidentku vybral problematickou aljašskou guvernérku, konzervativní Sarah Palinovou.

Prezident „zaslíbené země“

Obamovo první prezidentské období se v některých ohledech podobalo tomu Clintonovu. Mladý šéf Bílého domu se rychle stal americkou i celosvětovou star, aniž měl za sebou jakékoli reálné výsledky. O této „obama-mánii“ svědčilo mimo jiné udělení Nobelovy ceny míru v roce 2009 a nadšené přijetí, s nímž se setkával až na výjimky všude, kam zavítal. S prosazováním politického programu to bylo horší. Zatímco s následky nejničivější hospodářské krize od počátku třicátých let 20. století si poradil relativně, opakuji, relativně dobře, zdravotní reforma zvaná Obamacare (oficiální název byl Zákon o ochraně pacientů a dostupné péči – Patient Protection and Affordable Care Act; PPACA), jejímž cílem bylo zvýšit dostupnost zdravotního pojištění pro méně majetné vrstvy na náklady státu, vyvolala silný odpor u republikánů i u části demokratů; výsledkem byl kompromis, který nenadchl ani jednu stranu. Obama se snažil realizovat i další body svého předvolebního programu, například větší práva pro LGBT menšiny, projekty na ochranu klimatu či na omezení prodeje a držení zbraní atd., ve všech případech se střídavými úspěchy.

Zahraničněpolitické nezdary

Pokud jde o zahraniční politiku, jejímž řízením pověřil nejprve Hillary Clintonovou (ve druhém období ji vystřídal John Kerry), v roce 2011 se USA v souvislosti s tzv. arabským jarem aktivisticky vrhly do řešení složitých problémů v severní Africe a na Blízkém východě (podpora odpůrců libyjského vládce Muammara Kaddáfího, podpora sil bojujících proti prezidentovi Bašáru Asadovi v Sýrii, nejednoznačná a poněkud zmatená politika vůči dění v Egyptě po pádu prezidenta Husního Mubáraka atd.); zmatek, který ve strategicky důležitém a již tak chaotickém regionu zavládl a z něhož profitovaly například putinovské Rusko a erdoganovské Turecko, přetrvává v řadě ohledů dodnes. Na Středním východě Obama navzdory předvolebním slibům v zásadě pokračoval v Bushově politice (na jaře 2011 se americkým vojákům podařilo zastřelit strůjce útoků z 11. září 2001 Usámu bin Ládina), neuzavřel ani americkou základnu Guantánamo na Kubě, jak slíbil.

Znovuzvolení a druhé období v Bílém domě

Ze všech výše uvedených důvodů nebyl Obama v prezidentských volbách v roce 2012 jednoznačným favoritem. Bývalý guvernér Massachusetts, republikán Willard Mitt Romney, byl velmi zdatným, obecně respektovaným protivníkem. Úřadující prezident ale nakonec poměrně jasně zvítězil (Obama získal 332 oproti Romneyho 206 volitelům), mimo jiné proto, že na svoji stranu znovu získal většinu afroamerických a hispánských voličů. Většina politických komentátorů proto dospěla po těchto volbách k závěru, že pokud se republikáni napříště nezaměří právě na tyto voliče, nemohou již nikdy uspět; vítězství Donalda Trumpa v roce 2016 ale ukázalo, že se (jako obvykle) mýlili.

Ve druhé volebním období se Obama doma znovu věnoval tématům, která pokládal za důležitá, tj. ekonomice, zdravotnictví, školství, problematice menšin atd. Hospodářská politika jeho vlády nepochybně přispěla k poklesu nezaměstnanosti a k růstu DHP, zároveň ale vzrostl státní dluh, což bylo předmětem časté kritiky ze strany republikánské opozice. Na poli zahraniční politiky Obamova administrativa fakticky vzato akceptovala obsazení Krymu Ruskem i jeho agresivní politiku vůči Ukrajině, stejně jako dříve již zmíněné zásahy ruské armády v Sýrii. Většina odborníků a komentátorů v tom oprávněně spatřovala projev americké slabosti; Rusku to naopak umožnilo vrátit se jako velký hráč do nejvyšší mezinárodněpolitické ligy. Konec Obamova prezidentství byl smutný především proto, že prezident kromě všech předchozích lapsů navíc fakticky vzato rezignoval na podporu Izraele v Organizaci spojených národů i, což bylo obzvlášť trpké, na podporu kubánských exulantů usilujících o usazení se v USA.

Státník na penzi a jeho politický odkaz

Politický odkaz Baracka Obamy, mimořádně inteligentního a kultivovaného politika a státníka, jenž byl po Billu Clintonovi dalším mistrem politického marketingu, je značně kontroverzní. Nejde pouze o to, že se mu nepodařilo realizovat mnohé z toho, oč jako hlava státu usiloval a že neuspěl na mezinárodněpolitické scéně, ale především proto, že po něm zůstala – navzdory jeho ambicím učinit v tomto směru co nejvíc – politicky, ekonomicky i rasově rozdělená, rozpolcená a rozbitá země. I to byl jeden z důvodů, proč jím podporovaná Hillary Clintonová prohrála v roce 2016 ve volbách s původně podceňovaným Donaldem Trumpem.

Obama zůstal politicky aktivní i po odchodu z funkce. Zjevný odpor vůči Donaldu Trumpovi (*1946; v čele USA v letech 2017–2021) jej dokonce vedl k tomu, že v roce 2020 ve volbách neobvykle silně podpořil demokratického kandidáta, jímž nebyl nikdo jiný než jeho bývalý viceprezident Joseph Robinette „Joe“ Biden (*1942), a nakonec jej doslova přivedl do Bílého domu. Pokud by se mu to podařilo i letos s Kamalou Harrisovou, šlo by o jeho další, fakticky už čtvrté vítězství v prezidentských volbách, které by se tak přirozeně podepsalo i na jeho politickém odkazu dalším generacím Američanů. Zda by šlo o nesporně pozitivní odkaz, si ale nejsem jist.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.