Muž, který nebyl ničím, a stal se vším

Amerika ve varu 50

Muž, který nebyl ničím, a stal se vším

Dvacet let od úmrtí Ronalda Wilsona Reagana

Martin Kovář

Ronald Wilson Reagan, od jehož úmrtí včera uplynulo dvacet let, změnil Ameriku, tj. Spojené státy americké, jako málokterý politik v jejich celých dějinách. Současně stál i u zásadní proměny světa; právě on byl totiž hlavním vítězem více než čtyři desetiletí trvající „studené války“ mezi Západem a Východem, která nejednou hrozila jaderným Armageddonem, právě on byl, bez přehánění, mužem, jenž se zasloužil i o naši svobodu. Pojďme si na něj proto v dnešním newsletteru zavzpomínat.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 6. června 2024

Nesnadné začátky

Život Ronalda Wilsona Reagana (6. února 1911–5. června 2004), to je typický „americký příběh“ se vším všudy. Kluk z městečka Tampico ve státě Illinois z rodiny irských přistěhovalců, jehož otec byl alkoholik, neměl již odmalička „na růžích ustláno“, navzdory tomu se ale osudu, jemuž se zdál být předurčen, nepoddal. Už na základní a střední škole v illinoiském Dixonu se u něj projevil herecký talent, nemluvě o tom, že při studiu zcela samozřejmě tvrdě pracoval. Jakmile získal na nevýznamné církevní Eureka College bakalářský titul z ekonomie a sociologie, začal působit v rozhlase, hlavně jako sportovní reportér a komentátor, a posluchači si jej rychle oblíbili.

Hollywood a televize

V mládí Reagana výrazně ovlivnila Velká hospodářská krize, zejména protikrizový program prezidenta Franklina Delanoea Roosevelta (v Bílém domě v letech 1933–1945) „Nový úděl“ (New Deal), mimo jiné proto, že mu demokraté nabídli zajímavé pracovní příležitosti. V roce 1937 zavedla Reagana služební cesta do Hollywoodu, kde se mu podařilo získat smlouvu u studia Warner Brothers a následně šel u filmu z jedné role do druhé. Po válce, kdy jeho filmová sláva poněkud uvadala, se jako šéf hereckých odborů ostře vymezil vůči komunismu ve snaze eliminovat vliv „rudých“ v „továrně na sny“. Následně se stal jako moderátor nedělní večerní show General Electric Theater celostátně známou osobností, která před sebou podle mnohých měla „nanejvýš zajímavou budoucnost“.

V první polovině šedesátých let Reagan přešel od demokratů k republikánům a brzy se stal díky nepopiratelnému charismatu i díky přesvědčivosti, s níž obhajoval americkou demokracii, americké hodnoty a americký životní styl, víru v tvrdou práci a v soukromé podnikání, politickou „hvězdou“. V roce 1966 zvítězil ve volbách o úřad kalifornského guvernéra, o čtyři roky později post s přehledem obhájil a v roce 1976 se již poprvé ucházel o republikánskou nominaci do prezidentských voleb. Úřadující prezident Ford jej sice ještě porazil, následně ale prohrál s demokratem Jamesem „Jimmym“ Carterem a republikánská éra v Bílém domě skončila.

Prezidentem USA

Na podzim 1980 sebevědomý Reagan v prezidentských volbách napodruhé uspěl, když po vítězství v primárkách nad Georgem Bushem (dnes zvaným Starší) uštědřil Carterovi drtivou porážku, a v lednu 1981 se stěhoval do Washingtonu. Reagan dokázal voliče přesvědčit o tom, že má jasnou vizi, kam by se měla „Amerika“ ubírat a jak by měla k obnovení své sebedůvěry, své velikosti a k prosazování dobra ve světě, o čemž často mluvil, dospět. Na této cestě jej nezastavil ani relativně pokročilý věk (v době nástupu do úřadu mu bylo bezmála sedmdesát let), ani atentát, jejž na něj konci března 1981 spáchal John Hinckley. Statečnost, kterou tváří v tvář nebezpečí smrti projevil, a rychlé uzdravení dodaly prezidentovi takovou popularitu (a téměř „nedotknutelnost“), jakou se nemohla pyšnit žádná hlava státu od časů legendárního JFK z šedesátých let.

Americké zmrtvýchvstání

Bílý dům měl tak po letech carterovského marasmu, bezútěšnosti, deziluzí a defétismu znovu skutečného šéfa, jenž místo formálních frází mluvil a jednal tak, že mu rozuměla většina „obyčejných Američanů“. Uvadlou americkou ekonomiku Reagan a jeho ministři všem potížím navzdory „nastartovali“ snižováním daní a omezováním růstu výdajů a nejrůznějších regulací, z čehož vyplynul znatelný pokles inflace, což byl základ tzv. reaganomiky. Ta měla jak vášnivé stoupence, upozorňující na to, že „jednoduše řečeno funguje“, tak fanatické odpůrce, kteří jí vyčítali mimo jiné zvětšující se nerovnost ve společnosti a růst státního dluhu. Reagan si byl svou politikou naprosto jistý a když říkal, že „tvrdá práce se nakonec musí vyplatit“, věřila mu to i většina Američanů.

Nedílnou součástí Reaganovy politiky bylo i zvyšování výdajů na obranu a na bezpečnost země (politika zvaná „mír zajištěný silou“). Zároveň Reagan zastával tvrdý přístup vůči všem, kdo porušovali zákony. Jako příklad lze uvést nekompromisní propuštění stávkujících leteckých dispečerů poté, co neuposlechli jeho výzvu k návratu do práce. Součástí Reaganova nekompromisního tažení proti „zlu, bez ohledu na jeho podobu“, byl i boj proti drogovým kartelům, jejichž bossové bezprecedentně bohatli na dodávkách opiátů do USA, se značným přispěním (a s tomu odpovídajícími zisky) amerického organizovaného zločinu i tzv. „malých ryb“.

„Velký komunikátor“ na „rozpáleném plechovém jevišti“

Divadelní a filmoví fanoušci velmi dobře vědí, odkud jsem si sub-titulek této části svého textu vypůjčil. Název slavné divadelní hry Tennesseeho Williamse (1911–1983) „Kočka na rozpálené plechové střeše“ (1955) totiž přesně vystihuje, jak se Reagan v Bílém domě po celých osm let cítil. Snobští intelektuálové z východního pobřeží a příslušníci amerických obchodních, průmyslových a politických „dynastií“ Reaganem pohrdali, zároveň se jím ale cítili poníženi a potupeni.

„Velký komunikátor“ (Great Communicator), jak zněla Reaganova přezdívka, se sice na „rozpáleném plechovém jevišti“ jménem Washington jaksepatří zapotil, na rozdíl od Richarda Nixona (v Bílém domě v letech 1969–1974) ale nedal svým nepřátelům šanci, aby jej zničili. Reaganova otevřenost, přímost a upřímnost jim navíc doslova brala dech, neboť dokázal Američany přesvědčit o tom, „že vždycky stojí na dobré straně“, jak napsal jeho politický poradce a životopisec Dinesh D᾿Souza („Na to, abych věděl, kdo je správný chlap, a kdo je darebák, jsem nemusel studovat na Harvardu,“ říkal Reagan a měl pravdu).

V jednom ohledu měl Reagan velkou výhodu. Oba prezidentské mandáty získal s velikou podporou veřejnosti, která za ním v kritických momentech vždycky stála. Jak mi řekl jeden starý taxikář v NYC v roce 2018: „Reagan byl první a poslední politik, kvůli kterému jsem šel k prezidentským volbám. Na rozdíl od všech ostatních jsem vždycky rozuměl tomu, co říká, co dělá a proč to dělá. A když jsem tomu nerozuměl, věřil jsem mu.“ Právě z toho vycházela prezidentova sebedůvěra i odhodlání, mluvíme-li o jeho vztahu k médiím. Kdyby se toho drželi dnešní politikové, byl by, myslím, svět mnohem lepším místem k životu, než je.

Reagan si přitom přízeň ani pozornost veřejnosti lacině „nekupoval“, ani o ni prvoplánově – až na vzácné výjimky – neusiloval. Takřka nikdy se neřídil průzkumy veřejného mínění (čímž neříkám, že je jeho lidé nesledovali a že o nich neměl přehled), což je u většiny dnešních politiků, bohužel, zcela standardní chování. Čtyřicátý prezident USA byl bytostně přesvědčen, že o tom, jak jej bude veřejnost vnímat, rozhoduje on sám, svými činy, svojí politikou. V některých citlivých případech a kauzách proto o svých krocích Američany informoval předem, aby „měl krytá záda“ jejich podporou, jindy razantní kroky nejprve udělal a až poté se je snažil vysvětlit.

Reagan a/versus „říše zla“

Prezidentské volby v roce 1984, v nichž Reagan rozdrtil bývalého Carterova viceprezidenta Waltera Mondalea, byly „referendem“, jehož výsledek mu dal legitimitu k pokračování ve stávající domácí politice i k zásadním krokům na poli politiky zahraniční. Ty spočívaly především ve snaze přivést Sověty v čele s novým generálním tajemníkem Komunistické strany SSSR Michailem Gorbačovem (1931–2022; v čele státu v letech 1985–1991) k jednání o odzbrojení. Důvod, proč Reagan uspěl, byl prostý. Americké tempo zbrojení bylo pro centrálně řízenou sovětskou ekonomiku neudržitelné. Sověti navíc nedokázali Američanům konkurovat ani na poli ideologie a propagandy – i zde vítězila Reaganova víra v nevyhnutelnost triumfu svobody a demokracie nad „světem represí a totality“.

Ronald Reagan byl ale nejen nekompromisním „studenoválečníkem“, nýbrž i rozhodným mírotvorcem. Jeho summity s již zmíněným sovětským vůdcem Michailem Gorbačovem v Ženevě (v listopadu 1985), v Reykjavíku (v říjnu 1986), ve Washingtonu (v prosinci 1987) a v Moskvě (v květnu 1988) se zapsaly do historie, neboť podstatně snížily riziko jaderné konfrontace mezi oběma supervelmocemi a současně zásadně přispěly ke konci „studené války“, k čemuž došlo za vlády Reaganova nástupce George Bushe staršího (1989–1993).

Domácí a zahraniční vítězství i prohry

Ani Ronaldu Reaganovi se logicky nevyhnuly problémy, aféry a skandály různé závažnosti. Prezident byl jenom částečně úspěšný, pokud šlo o nominace a s tím související proměnu Nejvyššího soudu USA: na jedné straně prosadil jako jeho členku první ženu, Sandru Day O᾿Connorovou, na druhé straně utrpěl porážku, když Senát odmítl potvrdit ve funkci jím navrženého Roberta Borka. Také hodnocení hospodářského vývoje v Reaganově éře bylo poněkud rozporuplné. Prezidentovi odpůrci kritizovali nejen zmíněný vysoký státní dluh, ale i atmosféru „bezprecedentní chamtivosti a chtivosti“, jež byla podle nich pro tuto dobu charakteristická, jak skvěle ukázal snímek Olivera Stonea „Wall Street“ z roku 1987, jehož hlavní hrdina, bankéř a spekulant na burze Gordon Gekko (Michael Douglas) se stal jedním ze symbolů doby.

Kritiky se Ronaldu Reaganovi dostávalo, zejména ze strany (nejen americké) levice, i za jeho tvrdý (v zásadě ale správný) postoj vůči castrovské (komunistické) Kubě a, naopak, za „příliš blahovolný postoj“ k režimu apartheidu v Jihoafrické republice, podobně jako za podporu „krajně pravicových režimů“ v Latinské Americe (včetně z jeho pohledu úspěšného vojenského zásahu na Grenadě v roce 1983, kde Američané nastolili pro-washingtonskou vládu). Za porážku USA bylo, na druhé straně, obecně pokládáno stažení jejich vojáků z Libanonu v roce 1984, poté co byli během tamní občanské války na podzim 1983 napadeni a mnozí zabiti sebevražednými atentátníky.

Nejdramatičtějším skandálem, jenž měl potenciál prezidenta přímo zničit, byla tzv. aféra Írán-Contras z let 1986 a 1987. V průběhu složitého vyšetřování se ukázalo, že americká vláda prodávala do nepřátelského Íránu zbraně, které Teherán využíval mimo jiné ve válce proti Iráku Saddáma Husajna (1980–1988). Washington pak z peněz z tohoto „kšeftu“ platil povstalce proti proto-komunistické vládě prezidenta Daniela Ortegy v Nicaragui. Zatímco ministr obrany Caspar Weinberger byl obviněn z křivopřísežnictví a plukovník Oliver North, člen Rady národní bezpečnosti, byl dokonce „usvědčen“ z několika trestných činů (později byly rozsudky zrušeny a North byl očištěn), Reagan z aféry šťastně vyvázl. Popularita a úcta, jíž se u Američanů i na konci své vlády těšil, fakticky vzato nedovolila politické opozici, jakkoli „prahla po jeho hlavě“, aby jej zlikvidovala, neboť se obávala, že by to pro ni mělo zdrcující důsledky.

Reaganovo „dlouhé sbohem“

Když Ronald Reagan opouštěl na konci ledna 1989 Bílý dům a předával klíče od Oválné pracovny svému věrnému, avšak zdaleka ne tak schopnému viceprezidentovi Georgi Bushovi staršímu (jeho syna George mladšího si Reagan na rozdíl od otce neobyčejně oblíbil a prorokoval, že se jednou prezidentem stane i on), byl to triumfální odchod státníka, jaký se rodí jen výjimečně. Reaganův politický odkaz zásadněji nepošpinily ani výše zmíněné dílčí skandály, ani očerňování ze strany nepřátel, kteří se vysmívali jeho údajně nedostatečnému intelektu a pokrytectví, protože se nemohli smířit s tím, že se loučil jako úspěšná hlava státu, jež navíc pomohla k moci loajálnímu nástupci, připravenému pokračovat v jeho politice (což se také stalo, právě za vlády George Bushe staršího se v roce 1989 definitivně zhroutila tzv. „železná opona“, padl tzv. sovětský či východní blok a nakonec, v roce 1991, i samotný Sovětský svaz).

Reaganovo „dlouhé sbohem“ sahalo až do 21. století, kdy se stal, jak jsem již avizoval, po struhujícím volebním dramatu s Albertem „Alem“ Gorem prezidentem jeho „zlatý chlapec“ George Bush mladší (v úřadu v letech 2001–2009). Bushovo přesvědčení o mesiášském poslání „Ameriky“, o nevyhnutelnosti huntingtonovského „střetu civilizací“ a o nutnosti porazit „velké zlo“ ve válce proti mezinárodnímu terorismu po útocích organizace Al-Kajdá na newyorské Světové obchodní centrum a na sídlo ministerstva obrany v Pentagonu v Arlingtonu v bezprostřední blízkosti Washingtonu, D.C., mělo s Reaganovým přesvědčením o tom, že musí porazit světový komunismus, mnoho společného, stejně jako Bushův bytostný konzervatismus a víra ve velikost USA, svobody a demokracie. Když Ronald Reagan v červnu 2004 v milované Kalifornii umíral, byl George Bush mladší v mysli s ním, jak řekl, a málokdo mu to nevěřil; oba muži k sobě měli dost možná – mentálně – ještě blíž, než jsem napsal.

Na závěr pokládám za důležité říci už jen to, že za to, že dnes v České republice žijeme přes všechny problémy a těžkosti ve svobodné, demokratické zemi, vděčíme z nemalé části právě Ronaldu Reaganovi. Nebýt jeho vytrvalého, nekompromisního tlaku na Sovětský svaz, jakkoli jej tzv. revizionističtí historikové více či méně bagatelizují a tvrdí, že komunismus padl zejména z vnitřních příčin, žili bychom dost možná v režimu, který většina z nás nenáviděla, mnohem déle, ne-li dodnes.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.