Monroeova doktrína platí už více než dvě stě let

Amerika ve varu 44

Monroeova doktrína
platí už více než dvě stě let

Odkaz pátého prezidenta USA Jamese Monroea, posledního „otce zakladatele“ v Bílém domě, je v řadě ohledů stále živý

Martin Kovář

V neděli 28. dubna uplyne 266 let od narození pátého prezidenta Spojených států amerických – Jamese Monroea, pozoruhodného muže, právníka, vojáka, politika a státníka, podle některých historiků posledního z generace tzv. „otců zakladatelů“ USA, jenž stanul v čele země. Monroe je nicméně znám především proto, že jeho jméno nese dokument vydaný na základě projevu z 2. prosince 1823 a známý jako Monroeova doktrína (Monroe Doctrine). Proslov, jehož prostřednictvím prezident USA varoval evropské státy, zejména koloniální velmoci, aby nezasahovaly do „amerických záležitostí“ (tj. do záležitostí Severní, Střední i Jižní Ameriky, nikoli výhradně do vnitropolitických poměrů v USA), měl dalekosáhlé důsledky a svým způsobem je aktuální i dnes.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 25. dubna 2024

„Otcové zakladatelé“ a James Monroe

Mezi legendárních sedm „otců zakladatelů USA“ (Founding Fathers of the US) ze druhé poloviny 18. století patřili primárně George Washington (1732–1799; první prezident USA v letech 1789–1797), John Adams (1735–1826; druhý prezident USA v letech 1797–1801), Thomas Jefferson (1743–1826; třetí prezident USA v letech 1801–1809), James Madison (1751–1836; čtvrtý prezident USA v letech 1809–1817), Benjamin Franklin (1705/06–1790), Alexander Hamilton (1755/57–1804) a John Jay (1745–1829; první předseda Nejvyššího soudu USA).

Protagonista našeho dnešního příběhu, James Monroe (1758–1831; pátý prezident USA v letech 1817–1825), mezi hlavní „otce zakladatele“ (k výše zmíněné „sedmičce“) řazen přímo nebývá, k jejich generaci nicméně (stále ještě) náleží. Monroe pocházel z Virginie, jako chlapec chodil do tamní jediné „slušné“ školy, Campbelltown Academy, a potom na již tehdy respektovanou College of William and Mary (podle anglických panovníků Viléma III. Oranžského a jeho ženy Marie II. Stuartovny, kteří vládli na konci 17., respektive Vilém ještě na samém počátku 18. století). Smrt rodičů, která Jamese postihla ještě jako teenagera, jej naučila zodpovědnosti a rozhodnosti. Během války amerických osad proti Británii sloužil v kontinentální armádě, následně studoval práva, byl zvolen do Senátu a v roce 1808 kandidoval proti Jamesu Madisonovi v prezidentských primárkách; sice neúspěšně, následně se ale stal „jeho“ ministrem zahraničních věcí (1811–1817).

V roce 1816 už Jamese Monroea nikdo nezastavil, když ve volbách poměrně snadno porazil federalistického kandidáta Rufuse Kinga (1755–1827). O čtyři roky později se situace opakovala a Monroe prezidentský úřad bez vážného vyzývatele obhájil. Během své vlády podepsal, mimo jiné, tzv. Missourský kompromis (Missouri Compromise), jehož hlavním cílem bylo zachovat v křehké americké unii rovnováhu mezi otrokářskými a svobodnými státy. O Monroeově „pokrokovém“ smýšlení svědčí rovněž jeho členství v Americké kolonizační společnosti (American Colonization Society), původně Společnost pro kolonizaci/osídlení svobodných barevných lidí Ameriky, která podporovala osídlení Afriky osvobozenými otroky; hlavní město Libérie bylo proto na jeho počet pojmenováno Monrovia…

Monroeova doktrína „včera“…

Dne 2. prosince 1823 seznámil prezident Monroe Američany i svět ve své sedmé zprávě o stavu unie členům Kongresu (State of the Union Address to Congress) s doktrínou, která později, nikoli okamžitě po vydání, v padesátých letech, začala být nazývána jeho jménem. Na evropském kontinentu byla doktrína přijata rozpačitě, mimo jiné i proto, že Spojené státy v té době nedisponovaly námořní ani vojenskou silou, jež by mohla zaručit, že bude obecně respektována.

Jeden z největších evropských státníků první poloviny 19. století, rakouský kancléř a ministr zahraničních věcí Metternich, Monroeovu doktrínu označil za „další násilný akt ze strany USA“ (jako takový vnímal zjevně již jejich ustavení na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 18. století), vzhledem k reálným možnostem Rakouska angažovat se v zámoří to ale nebylo podstatné. Důležitější byl postoj první světové velmoci, Velké Británie, která zaujala vůči doktríně vstřícný postoj – fakticky ji „v tichosti“ akceptovala a učinila ji součástí tzv. Pax Brittanica, který trval, přinejmenším, v letech 1815–1914 (a jehož součástí byla i liberální doktrína „svobodného obchodu“ – Laissez-faire free trade).

Reakce latinskoamerických států byly vesměs příznivé, včetně postoje legendy tamního protikoloniálního odboje Simona Bolívara (1783–1830), který doktrínu přivítal, zároveň si ale nedělal přehnané iluze o idealistických záměrech USA, ani o jejich možnostech doktrínu reálně prosazovat. Důležité bylo, že se španělským kolonialismem byl v Latinské Americe tak jako tak konec, v podstatě zbývalo koloniální panství Španělska pouze na Kubě a v Portoriku. Abych se nicméně ještě vrátil k Británii – když v roce 1833 anektovala Falklandské ostrovy, Washington fakticky, reálně, nereagoval, což potvrdilo, že v Latinské Americe vnímali jeho (ne)možnosti realisticky a že iluze nebyly na místě.

Od poloviny 19. století ale zájem Spojených států o Karibik i o Latinskou Ameriku rostl. V roce 1842 zahrnul desátý prezident USA John Tyler (1790–1862; v Bílém domě v letech 1841–1845) do Monroeovy doktríny Hawai, což byl první krok k jeho anexi. O pouhé tři roky později, v roce 1845, doktrínu potvrdil další americký prezident James Knox Polk (1795–1840; ve funkci 1845–1849) a současně oznámil, že nestrpí ani zasahování evropských států do „dobývání amerického Západu“ (k němuž docházelo mimo jiné v souladu s tzv. „Manifestem osudu“ či „Manifestem předurčení“ [Mafifest of Destiny], jejž ve svých článcích nepřímo (1839) a poté i přímo (1845) (z)formuloval novinář John Louis O’Sullivan).

V následujících desetiletích došlo na latinskoamerickém kontinentě k několika zvratům, které šly naopak proti Monroeově doktríně. Jako příklad lze uvést pokus Španělska ovládnout znovu Dominikánskou republiku v první polovině šedesátých let, stejně jako francouzsko-rakouské „dobrodružství“ v Mexiku s císařem Maxmiliánem (mladším bratrem rakouského císaře a uherského krále Františka Josefa I.) z téhož desetiletí. Podobné to bylo i s tzv. venezuelskou krizí z devadesátých let.

Zásadní zlom, pokud jde o vliv Spojených států v Karibiku a v Latinské Americe, přišel v roce 1898, kdy Američané vybojovali, jak napsal profesor Josef Opatrný, „malou skvělou válku“ proti Španělům, během níž osvobodili od jejich nadvlády Kubu. Příznačné nicméně bylo, že na Kubě – navzdory její formální nezávislosti – uplatňovali svůj vliv vlastně až do nástupu Fidela Castra a jeho „vousáčů“ na konci padesátých let 20. století. Přístup USA k Latinské Americe v této době výtečně vystihoval výrok prezidenta Theodora Roosevelta (1858–1919; v Bílém domě 1901–1909): „Mluv jemně, ale v ruce drž velký klacek“ („Speak softly and carry a big stick“; tzv. „politika velkého klacku“).

…a „dnes“

V meziválečném období („politika dobrého sousedství“ – Good Neighbour Policy – vyhlášená za vlády Franklina D. Roosevelta [1882–1945; v Bílém domě v letech 1933–1945]), a hlavně po druhé světové válce vliv a tlak USA v Karibiku a v Latinské Americe podstatně zesílil (teorie „amerického dvorku“), byť vztahy s různými zeměmi v různých obdobích nebyly často jednoduché, občas došlo i k přímé americké intervenci (například vojenská invaze v Grenadě v roce 1983, tj. za vlády prezidenta Ronalda Reagana). Nejen v souvislosti s Latinskou Amerikou se proto mluvilo a vlastně stále mluví a píše o americkém „neformálním impériu“ (American Informal Empire), což je docela určitě (tedy ta diskuse) na místě. Z českých autorů o tom výtečně pojednal třeba Jiří Ellinger v knížce, kterou jsme k vydání připravili s Miroslavem Bártou pod názvem „Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností“ (Praha 2011). Pokud Vás to zajímá, sáhněte po ní.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.