Mitt Romney na odchodu. Jeden z nejlepších republikánů ohlásil konec v politice

Amerika ve varu 13

Mitt Romney na odchodu

Jeden z nejlepších a nejctihodnějších republikánů ohlásil konec v politice

Martin Kovář, 14. září 2023

Byla to vlastně spíš nenápadná zpráva,

což je pro kariéru muže, jehož se týkala, svým způsobem příznačné. Mitt Romney, senátor za stát Utah, jemuž vyprší mandát v lednu 2025, před pár dny oznámil, že se nebude ucházet o dalších šest let na Kapitolu. „Strávil jsem ve službě veřejnosti pětadvacet let života. Jsem v polovině osmé dekády mého bytí. Přišel čas pro novou generaci. Právě ona by měla utvářet svět, ve kterém bude žít.“ Přesně takhle – důstojně, nepateticky a ve správnou dobu to Romney řekl. Zrovna jeho odchod je ale pro americkou politiku velká škoda.

Čtěte a pište na adresu

Makovar@atlas.cz

Autori@datarun.cz

Kluk z dobré rodiny

V řadě ohledů to byl a stále ještě je ten nejlepší možný americký život jako z čítanky. Willard Mitt Romney se narodil v březnu 1947 v Detroitu ve státě Michigan do rodiny, jež byla z mnoha důvodů výjimečná. Mittův otec, George Wilcken Romney (1907–1995), v letech 1963–1969 guvernér státu Michigan a v letech 1969–1973, tedy za vlády Richarda Nixona, ministr pro bytovou politiku a urbanistický vývoj země, byl nejen politik, ale i úspěšný podnikatel, mimo jiné prezident automobilky American Motors Corporation (AMC), jež vznikla v roce 1954 po spojení značek Nash a Hudson (v roce 1987 AMC odkoupila firma Chrysler). O rodině „našeho“ Mitta Romneyho to mnohé vypovídá, stejně jako to, že v roce 1970 kandidovala do Senátu amerického Kongresu i jeho matka Lenore rozená Lafountová (či LaFountová), ale neúspěšně.

Mitt Romney získal, vzhledem k postavení rodiny ve společnosti, prvotřídní vzdělání (Stanford University, mormonská Brigham Young University a Harvard University) a současně se stal přesvědčeným mormonem, stejně jako jeho budoucí žena Ann Daviesová, s níž má pět dětí, synů. Byla to právě mormonská víra (Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů; The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints), která výrazně formovala Mittovu osobnost, podobně jako jeho dlouhý pobyt v Evropě, konkrétně ve Francii, kde byl mimo jiné svědkem revolučního běsnění v roce 1968, z něhož si odnesl mnohá ponaučení.

Neúspěšný kandidát na senátora a guvernér státu Massachusetts

Vzhledem k dosavadnímu životu nebylo žádným překvapením, že se Mitt Romney zapojil do politiky, „velela“ mu to ostatně už rodinná tradice. V roce 1993 se rozhodl pro vstup do Republikánské strany (Grand Old Party; GOP) a již v následujícím roce dostal šanci, třebaže se jednalo o „mimořádně složitý obvod“. Po vítězství v republikánských primárkách totiž vyzval ve volbách do Senátu za stát Massachusetts obhájce křesla – Edwarda Moorea „Teda“ Kennedyho, bratra zavražděného prezidenta JFK. Mitt s Tedem sice nakonec prohrál (41 : 58 % hlasů), jednalo se nicméně o Tedovo do té doby „nejtěsnější“ vítězství (Ted byl senátorem od roku 1962 až do roku 2009), což byl pro neznámého byznysmena úspěch a strana si to velmi dobře uvědomovala.

Druhá šance přišla v roce 2002 ve volbách guvernéra státu Massachusetts. Úřadující guvernérka Jane Swiftová (ve funkci v letech 2001–2003) se stranickému vedení jevila z řady důvodů nevolitelná, Romney měl navíc podporu prezidenta George Bushe mladšího (v úřadu v letech 2001–2009) a jeho nejbližších, dále vynikající renomé jako šéf zimních olympijských her v Salt Lake City (viz dále), a proto byl vyslán do boje. Po vítězství nad demokratkou Shannon O’Brienovou byl zvolen a další čtyři roky (2003–2007) vedl stát, jehož řízení bylo všechno, jenom ne snadné. Názory na Romneyho guvernérství se značně liší, záleží zejména na stranické příslušnosti hodnotitelů a na jejich politických preferencích. Faktem však zůstává, že jeho designovaná nástupkyně Kerry Healeyová dostala v roce 2006 jednoznačně „nařezáno“ od demokrata Devala Patricka, což „Romneyho odkaz“ poznamenalo a zpochybnilo.

Šéf úspěšné olympiády a neúspěšný kandidát na prezidenta

Rok 2002 byl pro Mitta Romneyho dobrý po všech stránkách, mimo jiné proto, že, jak jsem již řekl, působil jako šéf organizačního výboru zimních olympijských her v Utahu, kde měl se svojí ženou, vzdorující úspěšně roztroušené skleróze, venkovskou rezidenci. Právě způsob, jakým Romney zvládl olympiádu (velmi zajímavá je v tomto ohledu jeho kniha „Turnaround: Crisis, Leadership, and the Olympic Games“; 2004), byl pro mnohé republikány tím nejlepším doporučením pro prezidentskou kandidaturu.

Romney se poprvé vydal „na nejtěžší možnou cestu“ v roce 2008, dokonce jako jeden z hlavních favoritů Republikánské strany. Brzy se ale ukázalo, že nemá dostatek charismatu ve srovnání s Johnem McCainem, ctihodným vietnamským veteránem a dlouholetým senátorem za stát Arizona (1987–2018). Racionální Romney to včas pochopil a podpořil McCaina, mimo jiné v naději, že by mohl být jeho viceprezidentským kandidátem. Stranická logika ale velela jinak, kandidátkou (nezbytnou pro konzervativní stranické křídlo) se nakonec stala proslulá „hokejová máma“ a guvernérka Aljašky (2007–2009) Sarah Palinová, což byl jeden, opakuji, jeden z důvodů, proč volby v listopadu 2008 vyhrál demokrat Barack Obama (v úřadu v letech 2009–2017).

Pro Mitta Romneyho ale prezidentský příběh zdaleka neskončil. O čtyři roky později se do kandidatury vrhl znovu, tentokrát drtivě získal republikánskou nominaci a těšil na souboj s Obamou, obhajujícím mandát. Zcela vážně si troufnu říci, že Romney byl naprosto kompetentním, vyzrálým a ve všech ohledech skvělým kandidátem, jenž by ve většině případů vyhrál. Na Obamovo charisma, řečnické umění a fascinující schopnost sebeprezentace, navzdory tomu, že vesměs zůstávalo právě a pouze u slov, ale nestačil a prohrál, důstojně, ale poměrně jednoznačně (47,2 : 51,1 % a 206 : 332 volitelů). Teprve tím Romney jako „muž, jenž měl být prezidentem“, skončil, aniž ale tušil, že jej ještě jedno „prezidentské drama“, třebaže nebude jeho hlavním aktérem, čeká.

Senátor a anti-trumpista

V roce 2016 vyvrátil Donald John Trump všechny předpovědi o tom, že pokud budou republikáni cílit primárně na bílé voliče, nemohou Bílý dům nikdy získat. Z řady různých důvodů to byl nakonec právě on, kdo porazil dlouhá léta připravovanou demokratickou „super-kandidátku“ Hillary Clintonovou a připravil demokratům a části americké společnosti „největší šok jejich života“. Pro Romneyho to muselo být mimořádně trpké. Zatímco on, kultivovaný gentleman s podporou stranického establishmentu a se zkušenostmi z politiky i veřejnoprávní sféry neuspěl, „velkohubý“ a v porovnání s ním „pologramotný“ Trump vyhrál. Jenže, „politika není nedělní škola a život je složitý“, jak správně říká přítel Matyáš Zrno, a volby z listopadu 2016 to ve všech ohledech potvrdily.

Ani to ale ještě nebyl úplný konec Romneyho v politice. V roce 2019 jej totiž občané zvolili do Senátu za stát Utah, a proto byl na počátku roku 2021 u toho, když Donald Trump, ať už chtěl nebo nechtěl, inicioval útok svých stoupenců na Kapitol. Při následném projednávání impeachmentu vůči Trumpovi byl Romney jedním z mála senátorů, kteří zvedli ruku „pro“, za což si vysloužili nenávist prezidenta, který ve volbách prohrál s úřadujícím šéfem Bílého domu Joem Bidenem, a jeho věrných, ale také – současně – respekt velké části americké veřejnosti. Postavit se jako straník Trumpovi vyžadovalo nemalou odvahu a Mitt Romney ji na rozdíl od většiny měl. „Nemohu jinak“, řekl tehdy, „čest, přísaha a oddanost zemi mi to přikazují zcela jasně…“

Muž, který bude chybět

Teď tedy Mitt Romney v politice pomalu, ale definitivně končí. Řekl to včas, jak se sluší a patří, aby dal případným kandidátům do Senátu za stát Utah dost času na přípravu kampaně, a ve správnou chvíli. Třebaže je na rozdíl od již zmíněného Joea Bidena fyzicky i mentálně ve formě (prezidentovo setrvávání ve funkci a ohlášená kandidatura v příštím roce se mi jeví jako stále hanebnější a nezodpovědnější), pochopil Romney, že přišel jeho čas. Země se po něm jistě neslehne, dost možná se dočkáme i očekávaných pamětí…

…chybět ale bude, citelně. Zejména Republikánské straně, trpící smrtícím Trumpovým objetím, či spíše sevřením, a všem, kteří si přejí, aby vypadala jinak a aby „generovala“ jiné prezidentské kandidáty, třeba takové, jakým byl Mitt Romney.

Třebaže se on sám americkým prezidentem nikdy nestal, důstojnou stopu v dějinách své země zanechal i tak.

Hodně štěstí, Mr. Romney;

Good Luck, dear Mitt!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.