Macron ve Washingtonu. Politická aktualita i ohlédnutí za historií americko-francouzských vztahů

Amerika ve varu 87

Macron ve Washingtonu

Politická aktualita i ohlédnutí za historií americko-francouzských vztahů

Martin Kovář

Francouzský prezident Emmanuel Macron navštívil tento týden ve Washingtonu amerického prezidenta Donalda Trumpa. Rozhovory mezi oběma politiky k sobě poutaly velkou pozornost, zejména proto, že Trump, jak se alespoň zdá, směřuje, pokud jde o Evropu, buď přímo k americkému izolacionismu svého druhu, anebo, přinejmenším, k oslabení tradičního, již bezmála pětaosmdesát let trvajícího transatlantického partnerství, o mnohem delší tradici americko-francouzských vztahů nemluvě. Jednání dopadlo, zdá se, dobře, u Trumpa ale nevíme dne a hodiny; text, který píšu a odesílám do redakce ve středu po poledni, nemusí už ve čtvrtek vůbec platit. Co bude dál, zkrátka teprve uvidíme.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 27. února 2025

Francie, Evropa a Spojené státy

Emmanuel Macron se ve snaze nedopustit roztržku v každém případě činil, co mohl, nejen přímo v USA, ale i po návratu v Evropě. Osobně pokládám za důležité to, že v Bílém domě nebyl, kromě špetky nezbytné diplomatické kurtoazie, ani trochu servilní či submisivní, naopak. Jednak neváhal Donalda Trumpa před novináři v nejednom případě opravit, což je věc, na kterou americký prezident věru není zvyklý, jednak s ním dobře sehrál hru, kterou Trump hraje skoro s každým, takové ty dlouhé, pevné stisky rukou, různé vzájemné dotyky, objetí, šťouchance atd., což už řadu politiků v Bílém domě „vykolejilo“. Macronova slova o tom, že „všechno je možné, tak se do toho pojďme pustit, USA, Francie a naši všichni partneři“, mělo jistou vypovídací hodnotu. Co na to Trump, uvidíme až s dostatečným časovým odstupem.

Macron ve své diplomatické hře či ofenzívě, jak chcete, pokračoval i po návratu z USA, kdy opakovaně zdůrazňoval, že schůzka proběhla k jeho spokojenosti a že jsou pro něj francouzsko-americké vztahy nesmírně důležité, nemluvě o respektu k americkému leadershipu v mezinárodních vztazích. Prakticky ihned po návratu ze Spojených států Macron navíc mluvil se šéfem britské vlády Keirem Starmerem a výsledkem jejich jednání bylo, kromě opětovného přihlášení se k transatlantickému partnerství, i prohlášení o tom, že Francie a Velká Británie jsou odhodlané pracovat „na zajištění pevného a trvalého míru na Ukrajině“. Na první pohled relativně úspěšná mise; na to, co přijde dál, si budeme muset, jak jsem už řekl, počkat. Úplně ale optimismem „nesrším“.

Stará i moderní historie francouzsko-amerických vztahů

Emmanuel Macron a Donald Trump samozřejmě měli a mají na co navazovat. Tradice vztahů mezi oběma zemi, mám na mysli od ustavení USA v sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století, je velmi dlouhá a v zásadě, až na vzácné výjimky, pozitivní. Na počátku byli lidé jako Gilbert du Motier, markýz de La Fayette, francouzský aristokrat, voják a politik, přítel prvního amerického prezidenta George Washingtona, anebo, na druhé straně, americký politik, diplomat, stejně jako Washington jeden z „otců zakladatelů“ USA a velvyslanec ve Francii Thomas Jefferson. Pro řadu protagonistů Velké francouzské revoluce z přelomu osmdesátých a devadesátých let 18. století byla docela důležitá americká inspirace – duch americké ústavy se ostatně zjevně odráží například v Deklaraci lidských a občanských práv (či v Deklaraci práv člověka a občana) z roku 1789, což je dost možná vůbec nejdůležitější dokument z časů Velké revoluce.

Americko-francouzské vztahy, to je také spojenectví z časů Velké (první světové) války v letech 1917–1918, kdy mladí Yankeeové bojovali a umírali na západní frontě dříve, než na ní v listopadu 1918 zavládl remarqueovský „klid“, to jsou všichni ti Ernestové Hemingwayové (viz „Fiesta“ či „Pohyblivý svátek“), Scottové Fitzgeraldové („Něžná je noc“), Henryové Millerové („Obratník raka“, „Obratník kozoroha“ či „Tiché dny v Clichy“) a další v meziválečné Paříži. A je to také americko-francouzské spojenectví z druhé světové války, nesčetné řady padlých Američanů v Normandii po úspěšném vylodění z 6. června 1944, opomenout nelze ani zásadní podíl amerických vojáků na osvobození Paříže v létě 1944…

Je samozřejmé, že vztahy mezi Washingtonem a Paříží nebyly vždycky „zalité sluncem“, tak už to v historii skoro vždycky bývá. Již bezprostředně po válce Francouze dráždila a provokovala sebejistota až arogance Američanů v jejich osvobozené metropoli, stejně jako americká intelektuální a kulturní „invaze“, která zasáhla celou západní a zčásti i střední Evropu (přirozeně kromě té za „železnou oponou“), všechny ty americké filmy, komiksy, časopisy, coca-coly a hamburgery, nemluvě o americké dominanci v Severoatlantické alianci.

K posledně uvedenému se váže jedna, jak to jen říci, svým způsobem zábavná i poučná historka. Když francouzský prezident Charles de Gaulle, zakladatel páté republiky a největší ikona moderních francouzských dějin, usiloval v šedesátých letech minulého století o co největší „emancipaci“ své země na USA, vyvedl ji, mimo jiné, z vojenských struktur NATO. To kromě jiného znamenalo, že si velení aliance muselo hledat nové sídlo, jímž se stal nakonec belgický Brusel. Podle ne zcela potvrzené, ale v mnoha zdrojích uváděné historky, se v reakci na tento krok francouzské vlády John F. Kennedy údajně Charlese de Gaullea zeptal: „A ty mrtvé z Normandie si máme, pane prezidente, odvézt taky?“, což prý vyvolalo v generálovi vzácný pocit studu, jakkoli to bylo jinak něco, co si jeho ego vůbec nepřipouštělo.

Na konci 20. a na počátku 21. století bylo možné označit americko-francouzské vztahy slovem „standardní“, někdy s drobnými zádrhely, jako třeba za vlády Jacquesa Chiraka (1995–2007), jindy téměř vřelé, jako za vlády Chirakova nástupce Nicolase Sarkozyho (2007–2012), anebo, doufejme, opakuji, doufejme, dnes, kdy v Elysejském paláci a v Bílém domě „kralují“ již zmínění Emmanuel Macron a Donald Trump. Pokud si oba dva, zejména Trump, při setkání ve Washingtonu uvědomili, jak důležité americko-francouzské pouto pro Západ jako celek je (stejně jako tzv. „zvláštní vztah“ mezi Washingtonem a Londýnem), bylo to dobře nejen pro ně, ale i pro nás. Jistý si tím ale nejsem ani trochu, což je smutné a špatné zejména vzhledem k tomu, že od okamžiku zapojení USA do první, a hlavně do druhé světové války, respektive od vzniku NATO v roce 1949 bezpečnost západní a dnes už i střední a části východní Evropy závisela a doposud závisí takřka výhradně na USA.

Co bude dál?

Jak se americko-francouzské vztahy budou vyvíjet dál, nevíme. Především, byť nikoli výhradně v zájmu Paříže ale bude udržet/udržovat je na co nejlepší úrovni. Pokud s nadsázkou řečeno „přežijí“ čtyři roky úřadování Donalda Trumpa, což Bůh suď, mohla by je čekat další zatěžkávací zkouška i z francouzské strany – pro tamní prezidentské volby se totiž v tuto chvíli „rýsují“ jako dva hlavní favorité šéfka Národního sdružení Marine Le Penová a vůdce radikální levice Jean-Luc Mélenchon, kteří jsou oba, zvláště Mélenchon, ve vztahu k USA jen těžko predikovatelní. Volby nicméně budou až na jaře 2027 a do té doby se může stát spousta věcí, stejně jako za „velkou louží“. Tak si počkejme, všechno může být zase jinak už zítra; sledovat americko-francouzské a obecně americko-evropské vztahy ale budeme pečlivě a se zájmem i dál.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.