Kde se vzal Nový York. Příběh muže, po němž získalo jméno největší město Ameriky

Amerika ve varu 66

Kde se vzal Nový York

Příběh muže, po němž získalo jméno největší město Ameriky

Martin Kovář

Téměř každý vzdělaný Američan i Evropan ví, že se nejvýznamnější město Spojených států původně jmenovalo Nový Amsterodam, neboť jej ve dvacátých letech 17. století založili nizozemští kolonisté. K přejmenování na Nový York, došlo „až“ v září 1664, během druhé anglo-nizozemské války, kdy jej dobyli Angličané. Stejně tak se ví, že město bylo nově nazváno po bratrovi anglického krále Karla II. Stuarta (1630–1685; na trůnu v letech 1660–1685) – Jakubu Stuartovi, vévodovi z Yorku, budoucím králi Jakubovi II. (1633–1701; na trůnu v letech 1685–1688). Životní osudy muže, jehož jméno americká metropole nese, jsou ale známé mnohem méně, a proto se na ně pojďme podívat podrobněji.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 26. září 2024

Anglie posledních Stuartovců

Když 6. února 1685 zemřel anglický král Karel II. Stuart, jenž vládl zemi od roku 1660 po obnově monarchie (k níž došlo po pádu cromwellovského vojenského experimentu z let 1649–1660), nastoupil na trůn jeho mladší bratr, výše zmíněný Jakub, vévoda z Yorku, jako Jakub II. Stuart (anglicky James II). Zatímco Karel II. Stuart během své vlády v zásadě akceptoval změny, jež puritánská „revoluce“ přinesla, protože pochopil, že návrat k rádoby-absolutistickému režimu před rokem 1640 není možný a že parlament bude hrát v zemi stále významnější roli na úkor Koruny (právě tehdy začala dlouhotrvající proměna Anglie v parlamentní monarchii), jeho mladší bratr Jakub II. žil v iluzi, že může vrátit vývoj „zpět“. Proto také jeho panování trvalo na rozdíl od staršího bratra pouhé tři roky (1685–1688), na jejichž konci jej svrhla tzv. Slavná revoluce (Glorious Revolution; 1688–1689).

Jakub Stuart, vévoda z Yorku

Jakým mužem Jakub II. byl a jak reagovali na počátku roku 1685 na jeho nástup na trůn angličtí dvořané a politikové? Podle Johna Drumonda, budoucího vévody z Melfortu, „se země ocitla v těch nejlepších rukou“; nový král byl totiž „miláčkem City“, což poskytovalo „nadějné vyhlídky do budoucna“. Thomas Bruce, hrabě z Ailesbury, o Jakubovi pro změnu psal jako o „nejčestnějším a nejupřímnějším muži, kterého kdy poznal“, zatímco autor proslulých deníků John Evelyn předpovídal národu „velké štěstí“, neboť nový panovník „překypuje nekonečnou pílí, pracovitostí, důstojností a porozuměním pro všechen lid“. Slavný francouzský maršál Turenne o Jakubovi II. prohlásil, že „má všechny předpoklady stát se největším vojevůdcem své doby“; slovy uznání nešetřil ani první ministr Karla II. Stuarta – hrabě z Clarendonu. Jak vidno, na počátku Jakubovy vlády vše nasvědčovalo tomu, že ostrovní stát čeká radostná budoucnost.

Jak už to bývá, skutečnost byla nepoměrně složitější. Jakuba II. silně poznamenaly traumatické zážitky z doby občanské války, především poprava otce, krále Karla I. Stuarta, v lednu 1649 i „kočovný život“ exulanta. Proto se nelze divit, že nalezl hlavní smysl života v oddanosti a službě dynastii. Na přelomu padesátých a šedesátých let 17. století, kdy došlo k již zmíněné restauraci Stuartovců, stál Jakub neochvějně po boku svého bratra. Odměnou mu byl úřad lorda nejvyššího admirála Anglie a postavení druhého muže v zemi. Jako „šéf“ Admirality se v roce 1662, mimo jiné, zasadil o vydání tzv. Instrukcí, jimiž se anglické námořnictvo řídilo až do 19. století. Dobytí Nového Amsterodamu Angličany, zmíněné v perexu, jej navždy proslavilo i za oceánem.

Na počátku sedmdesátých let konvertoval vévoda z Yorku ke katolicismu. Skutečnost, že kvůli tomu musel v protestantské zemi po schválení tzv. zákona o zkoušce (Test Act) opustit úřad lorda nejvyššího admirála, nesl velmi těžce. Nejprve propadl prostopášnému životu, ale pak se změnil ve „vášnivého kajícníka“ a stal se tvrdohlavým a panovačným. Jistý francouzský diplomat o něm prohlásil, že „nesnáší jakýkoli odpor“ a „dává s potěšením najevo svou moc“. Jakub Stuart plně sdílel názor své matky Jindřišky Marie (dcera francouzského krále Jindřicha IV. Navarrského), podle něhož byla hlavní příčinou „revoluce“ a občanské války ze čtyřicátých let příliš velká ústupnost Karla I. vůči parlamentu. Jakub proto již jako následník trůnu poslance „upřímně nenáviděl“, v čemž jej utvrdily jejich pokusy zbavit ho nástupnických práv v době tzv. vylučovací krize (Exclusion Crisis) na konci sedmdesátých let.

Jeho Veličenstvo anglický král Jakub II. Stuart

V době nástupu na trůn, v únoru 1685, si byl Jakub nesmírně jistý sám sebou. Takřka okamžitě po Karlově smrti slíbil členům vlády, že bude chránit stát a anglikánskou církev, současně ale nenechal nikoho na pochybách o své oddanosti katolické víře. Většina ministrů i poslanců Jakubův nástup na trůn přesto vítala a chápala jeho katolicismus jako důkaz upřímnosti, zvláště když slíbil, že neohrozí výsadní práva anglikánů. I proto Jakub II. bez větších problémů zvládl první krizi své vlády, tzv. Argyllovo a Monmouthovo povstání, třebaže ani náhodou nešlo o vzpouru „bezejmenných“ mužů předem odsouzenou k nezdaru.

Když ale Jakub II. začal na podzim 1685 navzdory platným zákonům povyšovat na místa důstojníků armády katolíky a poté požádal parlament o peníze na posílení stálé armády, začaly zaznívat na jeho adresu první kritické hlasy. Jakub byl nicméně odhodlán zajistit v protestantské Anglii katolíkům náboženskou svobodu a rovnoprávnost s anglikány za každou cenu. Skutečnost, že se rozhodl prosadit v zemi široce koncipovanou náboženskou svobodu, mluví v jeho prospěch. Anglie byla ale od časů Jindřicha VIII. Tudora (na trůnu v letech 1509–1547) a Alžběty I. Tudorovny (na trůnu v letech 1558–1603) protestantská země se vším všudy; protestantismus, konkrétně anglikanismus, se stal součástí její národní identity a návrat ke katolicismu byl prakticky nemožný, stejně jako bezvýhradná rovnoprávnost katolických věřících s anglikány.

Politické elity byly přesto ochotné Jakubovo katolictví i jeho „sklony k absolutismu“ tolerovat, mimo jiné proto, že jeho dcery z manželství s Annou Hydeovou, dcerou výše zmíněného lorda Clarendona, Marie a Anna, byly vychovány jako „dobré protestantky“. Když ale Jakubova druhá manželka, italská princezna Marie Modenská (1658–1718), porodila v červnu 1688 syna Jamese Francise Edwarda, jenž byl pokřtěn jako katolík, objevily se obavy, že se panovník pokusí Anglii vrátit ke katolicismu. Politická krize byla na světě.

Slavná revoluce

Angličtí protestanti vzhlíželi s nadějí především ke generálnímu místodržícímu Spojených nizozemských provincií Vilémovi III. Oranžskému (1650–1702), jenž coby „první evropský protestant“ úspěšně vzdoroval expanzivní politice nejvýznamnějšího evropského katolického vládce, francouzského krále „Slunce“ Ludvíka XIV. (1638–1715; na trůnu 1643–1715). Právě z tohoto důvodu napsalo několik politických prominentů Vilému III., který měl navíc za manželku Jakubovu dceru Marii (tzv. Oranžský sňatek z roku 1677), dopis, v němž jej vyzvali k invazi na Britské ostrovy a k převzetí anglické Koruny a vlády „v nejvyšším zájmu země a protestantismu“.

Vilém III. věc pečlivě zvažoval. Jeho hlavním cílem sice bylo zabezpečit „své“ Nizozemí proti tlaku ze strany Francie, nástup na anglický trůn a vytvoření anglo-nizozemské personální unie tomu ale mohly dobře posloužit. Na počátku listopadu 1688 proto Vilém zahájil druhý pokus o invazi na Britské ostrovy (v říjnu jeho záměry zhatilo počasí) a tentokrát uspěl. Několika tisícům nizozemských plavidel všeho druhu se podařilo vyhnout flotile anglického admirála Dartmoutha a 5. listopadu přistála většina z nich v Torbayském zálivu. Tzv. Slavná revoluce začala.

Vzhledem k tomu, že na Vilémovu stranu přešla v následujících dnech většina anglické armády, včetně jednotek manžela Jakubovy druhé dcery, princezny Anny (budoucí anglická/britská královna Anna Stuartovna; 1665–1714; na trůnu v letech 1702–1714), prince Jiřího Dánského (1653–1708), a vzhledem k tomu, že Jakub nehodlal „uvrhnout zemi do další občanské války“, bylo o budoucnosti brzy rozhodnuto. Dne 18. prosince 1688 se královna Marie Modenská se synem nalodili v Doveru na loď a zanedlouho přistáli v Calais, kde se jich ujal výše zmíněný francouzský král Ludvík XIV. O sedm dní později, 25. prosince 1688, opustil Anglii i sám Jakub II., Vánoce „oslavil“ naloděním na připravenou jachtu a 25. prosince zakotvil v Ambleteuse poblíž Calais. Král, který chtěl přivést Anglii k rozkvětu, blahobytu a náboženské toleranci, skončil podruhé v životě, tentokrát natrvalo, v exilu.

Jakubovým útěkem a Vilémovým vstupem do Londýna vyvrcholila první fáze Slavné revoluce. Na jejím konci byla korunovace Viléma III. Oranžského a Marie Stuartovny (1662–1694) vládci Anglie, jejich závazek zajistit zemi protestantské nástupnictví (tzv. Act of Settlement z roku 1701) a – de facto – přechod k parlamentní formě vlády a ke vzniku parlamentní monarchie, jenž probíhal všem problémům navzdory prakticky po celé 18. století.

Jakub II. Stuart ani jeho potomci se anglického, respektive od roku 1707 britského trůnu nikdy nevzdali a snažili se s podporu francouzských králů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. o návrat na Ostrovy, úspěšní ani nebyli. Fenomén, zvaný „jakobitismus“, sice ovlivňoval anglickou/britskou politiku až do poloviny 18. století, nakonec ale za vlády hannoverské dynastie (od nástupu Jiřího I. hannoverského na britský trůn v roce 1714) ztratil na významu a stal se pohříchu pouhým „historickým fenoménem“. Nejvýznamnější upomínkou na život Jakuba II. Stuarta je tak dodnes největší a nejvýznamnější město USA a možná celého světa – New York.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.