John McEnroe pětašedesátiletý

Amerika ve varu 34

John McEnroe pětašedesátiletý

Tenista, který uměl přivést Ameriku „do varu“ jako málokdo

Martin Kovář

Zní to takřka neuvěřitelně, ale John Patrick McEnroe, Jr. (*16. února 1959), známý jednoduše jako John McEnroe, trojnásobný vítěz Wimbledonu a čtyřnásobný vítěz US Open, někdejší světová tenisová jednička, se zítra dožije pětašedesáti let. Musím přiznat, že jsem si jen málokdy v životě tak jasně uvědomil, jak rychle běží čas, jako když jsem včera zjistil, že Johna čeká tohle výročí. Důvod, proč o něm dneska píšu, je prostý: jde o vůbec nejtalentovanějšího tenistu v tzv. Open éře, tj. od roku 1969, kdy spolu začali hrát amatéři a profesionálové, a také o hráče, který dokázal nadchnout Ameriku pro tenis a uvést ji „do varu“ jako žádný jiný. Kromě toho jsme se už dlouho nevěnovali sportu, takže i proto.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 15. února 2024

Wimbledon 1977, 1980 a 1981

Jako kluk, milující tenis nade vše, jsem o Johnu McEnroeovi poprvé slyšel a poprvé jsem ho viděl hrát ve Wimbledonu v roce 1977, kdy se jako osmnáctiletý kvalifikant dostal do semifinále turnaje, v němž ale ve čtyřech setech prohrál s tehdejší největší americkou tenisovou hvězdou Jimmym Connorsem. O rok později už John vyhrál US Open v singlu i v deblu a v roce 1980 stanul ve poprvé ve finále Wimbledonu proti Björnu Borgovi, který usiloval o pátý titul v řadě. Finále, které jsem s babičkou viděl v Jičíně na černobílé televizní obrazovce, je dodnes nezapomenutelné. Borg nakonec v zápase zvítězil v pěti setech, 8:6 v páté sadě, když předtím McEnroe v rekordním, dechberoucím tie-breaku té předchozí odvrátil několik mečbolů (a nakonec ho vyhrál 20:18). Plavovlasý Švéd tak ještě jednou padl na centrálním kurtu na kolena a slavil, za rok už tomu ale bylo jinak. Poučený McEnroe jej porazil ve čtyřech setech a světový tenis měl nového krále.

Zlobivý mladý muž…

John McEnroe byl geniální, ale i svérázný tenista. Samozřejmě nebyl první, ani jediný, který se na kurtu neuměl chovat. Například Rumun Ilie Năstase, jehož hra měla v některých okamžicích rovněž punc geniality, proslul také neovladatelnými výbuchy hněvu a sprosťárnami, které dříve do gentlemanského sportu nepatřily (odtud přezdívka Nasty Boy, tj. Zlobivý kluk). Podobně jako světová jednička, již zmíněný Jimmy Connors, jenž si nepřízeň publika, vyprovokovaného jeho chováním, dokonce užíval. McEnroeovy excesy na kurtu, zběsilé hádky s muži (ženy tehdy ještě mužský tenis nerozhodovaly) na chair umpire (na „empajru“, jak se to říká česky 😊), házení raketou, nadávky sudím, divákům, i mimo kurt byly ve své době proslulé, bohužel. Největší Johnovou „výstředností“, jež hraničila s pohrdáním vůči organizátorům největšího turnaje na světě, byl jeho bojkot slavnostní večeře a tanečního sóla s vítězkou dámské dvouhry Chris Evertovou v roce 1981, i to mu nakonec ale oficiálové turnaje a diváci odpustili, jeho genialita překonávala všechny překážky.

A ještě jedna příhoda je pro bouřliváka z New Yorku příznačná. Když po vítězství ve Wimbledonu v roce 1981 zmizel McEnroe bez rozloučení z Londýna, kde měl na Heathrow konflikt s britskými novináři (jak jinak), čekali na něj na druhém břehu Atlantiku pro změnu žurnalisté američtí. Dlouho jej nemohli objevit, až ho nakonec našli osamoceně sedícího v zastrčeném koutku letiště s wimbledonským pohárem u nohou. „Jak se cítíte, pane?“ ptali se opatrně. „Porazil jste nejlepšího tenistu na světě…“ „Jednoho z nejlepších,“ odpověděl John, „jednoho z nejlepších, na to nezapomínejte…,“ zvedl se a odkráčel pryč.

…i tenisový génius, jenž vládl všem

Po vítězství ve Wimbledonu i na US Open v roce 1981 následovalo několik let McEnroevy tenisové vlády, byť v roce 1982 vyhrál v Londýně i v New Yorku Jimmy Connors a v roce 1984 Johna v jeho jediném finále na dvorcích Rolanda Garrose v Paříži porazil Ivan Lendl, který tak získal svůj první grandslamový titul a uštědřil mu nejbolavější porážku v celé jeho kariéře. Léta 1983 a 1984 ale patřila McEnroeovi tak jako nikdy nikomu žádná jiná. V sezóně 1984 John vyhrál neuvěřitelných 82 zápasů a prohrál jenom 3 (včetně výše zmíněného finále na French Open), což je nejlepší skóre v celé Open éře od roku 1969. Lepši nebyli ani Borg, ani Connors, Lendl, Sampras, Federer, Nadal či Djokovič. Ohromující a fascinující.

McEnroeův génius se projevil i v tom, že byl jako jediný v historii mužského tenisu několik let světovou jedničkou jak ve dvouhře, tak ve čtyřhře (s Peterem Flemingem). V singlu vyhrál celkem 77 turnajů (šestý v Open éře), v deblu 78, z toho sedm grand slamů ve dvouhře (tři Wimbledony a čtyři US Open) a devět ve čtyřhře (pět Wimbledonů a čtyři US Open), k tomu třikrát Turnaj mistrů (Masters), pětkrát Davisův pohár (Davis Cup), ten výčet by byl nekonečný… Ještě podstatnější ale byl samotný tenis, jaký hrál. Jeho „zlatá ruka“, cit pro hru, tajmink a dokonalý instinkt povyšovaly tenis na umění, bez ohledu na to, co si o tom kdo myslel a myslí. Právě proto tak fascinoval či uváděl „do varu“ svoji Ameriku, hlavně na dvorcích ve Flushing Meadow(s), právě proto jej lidi nejen v New Yorku a v Americe tolik milovali, všem složitostem jeho povahy navzdory.

Nehrající kapitán, komentátor a živoucí legenda

Po skončení kariéry se McEnroe logicky věnoval tenisu i dál, jednak jako tzv. nehrající kapitán amerického daviscupového týmu a týmu pro Laver Cup, který si vymyslel a realizoval Roger Federer a jehož první ročník se konal v září 2017 v Praze (při kteréžto příležitosti jsem stál, podobně jako ve Wimbledonu v červenci 2017, pár kroků od Johna, ničím jsem jej ale neobtěžoval), jednak jako vynikající komentátor řady televizních stanic, pro mě především Eurosportu, a v neposlední řadě jako živoucí tenisová legenda, jedna z těch nejzářivějších vůbec. Na mém obdivu k Johnu McEnroeovi nic nezměnila ani vyprávění přátel, kteří se s ním setkali osobně a kteří mi potvrdili, že není úplně nejlepší společník, někteří mluvili i o špatně skrývané aroganci vůči bezejmenným fanouškům…

Newyorčani, které mám rád

John McEnroe je pro mě také jedním z nejmilejších Newyorčanů, mohu-li to tak říct. Když jsem v roce 2016 s Jeromem Soukupem večeřel u někdejšího zástupce českého velvyslance při OSN a mého skvělého žáka a kamaráda Jiřího Ellingera, dnešního velvyslance v Dánsku, ukazoval mi Jirka z okna svého bytu dům, ve kterém na druhé straně Central Parku John McEnroe žije. Druhý den jsem se šel k domu samozřejmě podívat, s Johnem jsem se ale nepotkal 😊, narozdíl od mého druhého oblíbeného Newyorčana, milovaného režiséra Woodyho Allena, na jehož legendárním koncertu v pražském Kongresovém centru v prosinci 2008 jsem s přáteli seděl, myslím, ve druhé řadě, a měl tak možnost vychutnat si muziku jeho jazzbandu i jeho samotného z bezprostřední blízkosti…

Na závěr článku, jejž jsem věnoval zítřejšímu polokulatému životnímu jubileu Johna McEnroea (opravdu bude tomu „klukovi“ pětašedesát let? říkám si nevěřícně), už jenom jedna poznámka: Pokud byste se chtěli vrátit v čase a podívat se, jaké to tehdy v tenise, na počátku osmdesátých let minulého století bylo, můžete si pustit jednak sestřih McEnroeových zápasů, anebo film Borg/McEnroe režiséra Januse Metze z roku 2017, pojednávající o rivalitě obou tenisových hvězd. Je to moc dobrý film a náladu oněch let evokuje téměř dokonale. Tak si ho dejte, jak se dnes říká a píše. A za týden zase na shledanou!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.