Jakou šanci má Robert Kennedy mladší v boji o Bílý dům?

Amerika ve varu 5

Martin Kovář, Praha, 20. července 2023

Kennedyové znovu na scéně

Jakou šanci má Robert Kennedy mladší v boji o Bílý dům?

V americké politice zřejmě slavnější jméno. Ani mocný republikánský klan Bushů, který měl v Bílém domě dva prezidenty (George staršího v letech 1989–1993 a jeho syna George mladšího v letech 2001–2009) či demokratický klan Clintonových (Bill vládl v letech 1993–2001 a jeho žena Hillary jen o vlásek prohrála prezidentské volby v roce 2016) nevyvolává tolik vzrušení a takové emoce jako rodina Kennedyových. Je tomu tak nejen proto, že prezident John Fitzgerald (JFK) byl v roce 1963 v úřadu zavražděn, stejně jako jeho mladší bratr Robert (RFK), který se post hlavy státu ucházel (1968), ale i pro řadu skandálů a senzací s rodinou spojených.

Naposledy, v lednu letošního rolu, vyvolal zájem americké i světové veřejnosti syn „Bobbyho“ Kennedyho Robert mladší, poté co oznámil, že touží po Bílém domě rovněž. Jaké jsou dnes, v létě 2023 jeho šance a jaký vůbec byl a je příběh Kennedyů v americké politice?

Čtěte a pište na adresy

martin.kovar@datarun.cz ,

vladimir.piskacek@datarun.cz

nebo michal.pur@datarun.cz.

Irští přistěhovalci a jejich vzestup

Jak se Kennedyové k bohatství, vlivu, moci, a nakonec až do Kongresu a do Bílého domu dostali? Spojené státy byly ve 20. století oprávněně popisovány jako „země neomezených možností“, v níž bylo možné prožít „americký sen“, tj. jako země, v níž i ten nejchudší přistěhovalec mohl – při nezbytném nadání, pracovitosti a přála-li mu paní Štěstěna – uspět a vystoupat až na pomyslný vrchol. Kennedyové patřili rodinám, jimž se podařilo. Pradědeček budoucího prezidenta, Patrick Kennedy (1823–1858) i jeho žena, Bridget, za svobodna Murphyová, se narodili ještě v New Rossu v hrabství Wexford v jihovýchodním Irsku a teprve jako dospělí „překročili velkou louži“; jejich děti včetně dědečka JFK, Patricka Josepha Kennedyho (1858–1929), už přišly na svět za oceánem, kde se logicky narodil i otec JFK – Joseph Patrick Kennedy starší (1888–1969). Jakkoli se politice věnoval už jeho tatínek, který byl členem Sněmovny reprezentantů i Senátu státu Massachusetts, bylo to teprve Joseph Patrick, řečený „Joe“, jenž udělal velkou politickou kariéru.

Úspěšný podnikatel a neúspěšný diplomat Joe

Cesta k ní ale nebyla krátká, ani snadná. Joe totiž nejprve musel v „době, která řvala“ (Roaring Twenties), tj. ve „zlatých dvacátých letech“, podstatně rozšířit rodinné jmění (o jeho bezskrupulóznosti se vyprávěly legendy), a poté to potvrdit i v časech Velké hospodářské krize. Právě tehdy vstoupil Joe coby demokrat a stoupenec prezidenta Franklina D. Roosevelta (v úřadu v letech 1933–1945) do politiky, když se stal, v roce 1934, prvním předsedou nově založené Komise pro kontrolu cenných papírů, o tři roky později, roku 1937, prvním šéfem Americké námořní komise a v březnu 1938 americkým velvyslancem ve Velké Británii. Tehdy rodina Kennedyových poprvé překročila „americký rámec“ svého působení a pronikla mezi kosmopolitní světovou elitu, na čemž nic nezměnilo ani, to, že Joe jako ambasador příliš neuspěl (i na „vkus“ neutrálních USA byl až příliš proappeaserský až pronacistický) a v prosinci 1940 byl poněkud potupně odvolán zpět do Ameriky.

Milovaný prezident Jack…

O vyslání Johna Fitzgeralda Kennedyho (1917–1963), zvaného Jack, do politiky rodina rozhodla v okamžiku, kdy jeho starší bratr, po tatínkovi Joe, padl jako letec v roce 1944 v boji proti Němcům. Od tohoto okamžiku věnoval ctižádostivý otec veškerou podporu právě Jackovi. Fakt, že bojoval proti Japoncům v Tichomoří, přičemž projevil nemalou odvahu a byl vyznamenán Purpurovým srdcem, mu vytvořil pro vstup do světa politiky skvělou „startovní pozici“. Již v roce 1946 byl Jack zvolen do Sněmovny reprezentantů Kongresu a na podzim 1952 do Senátu, v obou případech za stát Massachusetts. V roce 1960 pak coby nová Star demokratické strany vyhrál i prezidentské volby, když těsně porazil republikána Richarda Nixona.

Jackovu působení v Bílém domě vtiskl ráz již jeho slavný inaugurační projev, v němž Američany vyzval, aby se neptali, „co může udělat jejich země pro ně, ale co mohou udělat oni pro ni“. Velká slova a přitažlivé slogany, již zmíněné charisma, podmanivý úsměv a s tím související schopnost získat si důvěru spoluobčanů – právě v tom byla Kennedyho největší síla. Podobný ohlas jako Jackova inaugurační řeč mělo i prohlášení, že Američané do deseti let přistanou na Měsíci (jímž reagoval na sovětské úspěchy ve vesmíru), stejně jako vystoupení Berlíně známé díky větě „Ich bin ein Berliner“, v níž dal najevo sounáležitost s obyvateli západní části města, sevřeného v komunistické Německé demokratické republice a čelícího silnému sovětskému tlaku.

Reálné výsledky Kennedyho vládnutí doma i v zahraniční politice byly spíš diskutabilní, a to tím spíš, JFK neměl v porovnání se svými předchůdci i nástupci dostatek času na to, aby své záměry dovedl do konce. Atentát v texaském Dallasu z 22. listopadu 1963 učinil hodnocení vlády prezidenta Kennedyho ještě složitějším. Na rozdíl od profesionálů, kteří se ve svém hodnocení až dramaticky liší, ale většina „obyčejných“ Američanů měla a dodnes má ve věci jasno: tragicky zesnulý John F. Kennedy podle nich patří k největším prezidentům USA všech dob bez ohledu na cokoli, včetně bulvárem propíraných sexuálních a dalších afér, nemluvě o narážkách na utajované vazby na odbory a na organizovaný zločin, s nímž jinak Kennedyové vedli nemilosrdnou válku.

…a "skoro prezident" Bobby

Pokud jde o mladšího bratra JFK, Roberta zvaného „Bobby“ (RFK; 1925–1968), prezident jej v lednu 1961 jmenoval bez ohledu na řeči o nepotismu generálním prokurátorem (vrchní státní zástupce a ministr spravedlnosti v jednom) a udělal z něj svého nejvlivnějšího spolupracovníka. Důvěra, kterou Jack v bratra vkládal, se projevila při mnoha příležitostech, ať už šlo o tažení proti organizovanému zločinu, o boj za lidská práva či o jeho roli během kubánské raketové krize v roce 1962, během níž Bobby jako jedna z „holubic“ (spolu)zabránil rozpoutání války se Sovětským svazem. Nenávist, kterou si RFK vzhledem k růstu svého vlivu na prezidenta vysloužil, byla obrovská; Kennedyové ale vždycky dbali na „krevní pouta“, a proto drželi pevně při sobě.

Zavraždění JFK v listopadu 1963 a nástup Lyndona Johnsona do úřadu prezidenta USA vzestup Kennedyových přirozeně zabrzdily, avšak jen na čas. Již v listopadu 1964, tj. nedlouho po odchodu z vlády, vyhrál Robert volby do Senátu ve státě New York a na jaře 1968 se vrhl do prezidentské kampaně. Po vlažném začátku začal nabírat na síle: vítězství v Indianě a v Nebrasce, a především velký, emotivní projev v Indianapolis ve státě Indiana, krátce po zavraždění Martina Luthera Kinga Jr., ve kterém volal po rasovém smíření a po sjednocení národa, z něj udělaly „černého koně“ voleb. Triumfy v primárkách v Jižní Dakotě a zejména v Kalifornii na počátku června 1968 jeho šance dále zvýšily a Bílý dům se náhle vůbec nejevil nedostupným.

Ve skutečnosti byl ale triumf v Kalifornii tragickým finále Bobbyho politické kariéry. Dne 5. června 1968 vypálil čtyřiadvacetiletý Palestinec Sirhan Bisara Sirhan v losangeleském hotelu The Ambassador výstřely, které politika zranily tak těžce, že následujícího dne v nemocnici zemřel. Mnoho Američanů zasáhl onoho dne pocit naprosté beznaděje, bezprecedentní frustrace a nefalšovaného zoufalství, neboť věřili, že Bobby, když už ne Jack, je „velkou nadějí země“. Zda tomu tak opravdu mohlo být, je těžké říci. V obou bratrech byla nepochybně silná touha „konat dobro“, zároveň ale měli, stejně jako ve většina vysoce postavených politiků, své „temné stránky“ a své „třinácté komnaty“, o nichž neměli jejich příznivci nejmenší tušení. Živoucími legendami Ameriky se nicméně stali i tak.

Neřízená střela Robert mladší

Právník, konspirační teoretik a profesionální levičák

Robert Francis Kennedy mladší (* 1954), syn Bobbyho Kennedyho, absolvent Harvardu, londýnské LSE a dalších prestižních univerzit, environmentální právník známý rovněž jako konspirační teoretik (JFK podle něj zavraždila CIA, mimo jiné) a dlouholetý odpůrce očkování (v duchu progresivistického přístupu v životu v Kalifornii), včetně, nejnověji, toho proti covidu-19, je tak trochu „černou ovcí“ rodiny. Vše začalo již v mládí, kdy musel opustit dvě školy kvůli užívání drog, nemluvě o podmínce za držení marihuany a, později, heroinu. Politicky se Robert mladší vždy hlásil k levici, tj. k demokratům, či spíše k radikální levici, což se projevovalo například v tom, že neuznával vítězství George Bushe mladšího v prezidentských volbách, obdivoval venezuelského diktátora Huga Cháveze a ostře kritizoval a kritizuje kapitalismus.

Covid-19 a Bidenovy lapsy

Covidové a postcovidové zmatky, rozporuplné rozsudky soudů a rozpolcenost „Ameriky“ daly Robertu mladšímu šanci vrhnout se do politiky naplno. Kromě nejasností a řady selhání oficiálních autorit v boji proti této covidu-19 pomohl Robertovi nepřímo i Donald Trump, jehož „dryáčnický“ styl a brutální populismus ukázaly, jak lze v politické také uspět. Kromě toho, že úspěšně apeluje na podobný typ voličů v řadách demokratů, na jaké cílil a cílí Trump u republikánů, pomáhá Robertovi mladšímu v posledních týdnech i čím dál zjevnější neschopnost Joea Bidena (* 1942) zastávat prezidentský úřad.

Stále více demokratů se totiž obává, že Sleepy Joe uprostřed náročné kampaně v příštím roce zkolabuje, anebo opravdu nebude schopen vykonávat své povinnosti. Kdyby byl „ve hře“ kdokoli jiný než drzý a prostořeký konspirátor a proti očkování bojující Robert Kennedy, jehož mají demokratické špičky i část médií za „nebezpečného šílence“, měl by Joe Biden velké potíže. Podle oficiálních vyjádření zatím „mladý“ (devětašedesátiletý) Kennedy Bidenovi velkou starost nedělá, jak jsem ostatně v jednom z předchozích newsletterů psal. S ohledem na vývoj v posledních týdnech by mě ale, jakkoli svoji předpověď ohledně Bidenovy obhajoby prezidentského úřadu neměním, úplně nešokovalo, kdyby mu Kennedy dokázal v primárkách na počátku příštího roku jaksepatří zatopit. Od té doby, co totální outsider Trump vyřídil v zimě a na jaře 2016 Jeba Bushe, Marka Rubia a další republikánské favority, je možné úplně všechno. U demokratů se prozatím kromě středových kandidátů (Clinton, Obama, Clintonová, Biden) v posledních desetiletích profilovali jen představitelé radikální levice (Bernie Sanders a spol.), a proto může být Kennedy pro mnoho voličů otrávených Bidenem, rigidností, uzavřeností a neprostupností stranických špiček „volbou z trucu“, jež může snadno přerůst v reálnou volební alternativu a potom už se může stát cokoli…

Science fiction?

Jakkoli je to, co jsem teď naznačil, stále tak trochu science fiction, politika je až příliš nevyzpytatelná na to, abychom to mohli úplně vyloučit. Počkejme si a uvidíme.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.