Jak si kluk z Hnidous u Kladna splnil svůj „americký sen“

Amerika ve varu 35

Jak si kluk z Hnidous u Kladna splnil svůj „americký sen“

aneb

Co všechno je třeba obětovat na cestě za slávou ve velkém světě

Martin Kovář

Když jsem před týdnem psal o americkém tenistovi Johnu McEnroeovi, uváděl jsem jako jeden z důvodů to, že jsme se v našem „americkém“ newsletteru dlouho nevěnovali sportu. No a vida, týden se s týdnem sešel a já nemohu jinak než tu být s velkým sportovním tématem znovu. Tentokrát jde o příběh hokejisty Jaromíra Jágra a o velkou slávu, které se dočkal v souvislosti s tzv. „vyřazením“, tj. slavnostním vyvěšením svého dresu (jeho číslo 68 už nebude moci v Pittsburghu nikdy nikdo nosit) u stropu haly PPG Paints Arena, kde hrají domácí zápasy tamní Tučňáci (Pittsburgh Penguins). Čest, jaké se dostane jen těm nejlepším z nejlepších, a u Evropanů zvlášť. Jak jsem už kdesi kdysi napsal: Opravdu světový úspěch se ve většině oborů či disciplín, jimž se lidé věnují, dělá za oceánem, ve Spojených státech amerických. Teprve když uvedeš „do varu“ Ameriku, je to ono. Jaromír Jágr to mimo jakoukoli pochybnost dokázal.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 22. února 2024

Z Hnidous u Kladna ke Stanley Cupu

Vzhledem k tomu, že je příběh Jaromíra Jágra (*1972) v Česku alespoň v základních konturách dostatečně známý dokonce i těm, kteří o sport o obecně a o lední hokej příliš nezajímají, načrtnu tu „Jardův“ (jak mu v Čechách všichni říkáme) životopis jenom stručně, krom výše zmíněného i proto, že je snadno k dohledání na internetu, od často krajně problematické (ale v jeho případě celkem věcné) Wikipedie až po řadu na hokej specializovaných stránek a serverů.

V zásadě hezké, ale na české poměry docela tvrdé dětství ve vesničce Hnidousy u Kladna, kde musel malý a poté dospívající Jaromír kromě nekonečných tréninků, často za hranou toho, jak trénovali jeho vrstevníci, pomáhat na rodinném statku, vedlo spolu s mimořádným talentem k tomu, že už patnácti letech hrál za prvorepublikové Poldi SONP Kladno (dnešní Rytíři, které vlastní a drží je silou vůle všem protivenstvím a těžkostem v extralize), v sedmnácti letech poprvé za československou seniorskou reprezentaci a v osmnácti letech – společně s „Bobbym“ Holíkem a „Bobbym“ Reichlem – i na mistrovství světa ve švýcarském Bernu (1990), odkud „mladé pušky“, jež později udělaly velké kariéry v NHL, přivezly senzační bronz, o který se zasloužili dvanácti góly, aniž hráli byť jen jednu jedinou přesilovou hru. Senzace byla na světě a „klukům“ z postkomunistického Československa patřila budoucnost.

Jaromír Jágr měl cestu ke slávě ze všech tří „kluků“ nejpřímější. Již v roce 1990 jej draftovali pittsburští Tučňáci, kteří si jej vytipovali jako budoucí hvězdu, a podle toho s ním i zacházeli. Na konci sezón 1990/91 a 1991/92 se i proto mohla mladičká Star radovat ze zisku nejcennější trofeje, jakou lze v hokeji získat – Stanleyova poháru (Stanley Cup), k jehož zisku nezanedbatelně přispěla, mimo jiné jako nejmladší hráč v historii, který dal gól v jeho finále. Nejenom Pittsburgh a kanadsko-americkou NHL zasáhla „Jágr-mánie“. Geniální mladík s číslem 68 na dresu, připomínajícím okupaci jeho země armádami Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, s fotografií amerického prezidenta Ronalda Reagana v žákovské knížce, s dlouhými vlasy a podmanivým úsměvem si rychle získal Ameriku a za pár let stal se největší hvězdou NHL.

Zámořská i světová nesmrtelnost…

Již za sezónu 1994/95 získal Art Ross Trophy, určenou vítězi tzv. kanadského bodování (a potom ještě čtyřikrát), za sezónu 1998/99 i Hart Memorial Trophy pro nejužitečnějšího hráče soutěže, o níž hlasují novináři, a třikrát Lester B. Pearson Award pro nejlepšího a neužitečnějšího hráče soutěže, o které ale rozhodují samotní hráči. Jenom Stanley Cup už nad hlavu nikdy nezvedl, nejblíž byl během krátkého angažmá v týmu Boston Bruins v sezóně 2012/2013, kdy ale Medvědi ve finále prohráli s chicagskými Blackhawks 2:4 na zápasy.

Když už jsem zmínil Jágrova zámořská angažmá, vystřídal jich věru požehnaně, z těch významnějších bych rád uvedl washingtonské Capitals, newyorské Rangers, již zmíněné bostonské Bruins, newjerseyské Devils a – na konec – floridské Panthers, kde se stal uznávaným mentorem mladých hráčů, kterým pomáhal v rozjezdu kariér. Mezitím, v letech 2008–2011 si ale zahrál také tři roku v Rusku, tamní KHL, a sice v Avangardu Omsk, kde se stal hvězdou i miláčkem místních fanoušků stejně jako v Americe. Kromě toho, abychom nezapomněli, reprezentoval, kdykoli jen mohl, Českou republiku a urval s ní vítězství na zimní olympiádě v Naganu (legendární „turnaj století“) a dva tituly mistrů světa (v letech 2005 v Rakousku a 2010 v Německu), takže patří do elitního „klubu“ nemnoha hráčů, kteří vyhráli Stanley Cup, olympiádu i světový šampionát.

…a co všechno ho to stálo

V době, kdy hrál svůj nejlepší hokej (což bylo, jak sám řekl, během jedenácti sezón, jež strávil v Pittsburghu; 1990–2001), byl Jaromír Jágr jednou z největších nejen hokejových, ale obecně sportovních světových hvězd, celebritou, které, s nadsázkou řečeno, ležela u nohou Amerika a kterou naháněli fanoušci i zástupci médií, kdekoli se objevil, Česko nevyjímaje. Bylo tomu tak tím spíš, že se jej, pokud jde o novináře, mohli ptát nejen na hokej, ale i na některé osobní záležitosti, které mu nebyly úplně příjemné, například na údajné propadnutí hazardu v USA či sympatie pro pravoslaví a pro Rusko jako takové.

Cena, kterou Jaromír Jágr za svůj americký (a světový) úspěch zaplatil, platí a ještě zaplatí, je obrovská. Nejde jenom o výše zmíněnou, pro většinu současníků stěží představitelnou desítky let trvající dřinu, ale i o se slávou související psychický tlak a zájem médií i o faktickou absenci „normálního“ soukromého života a funkční rodiny (na rozdíl od většiny bývalých spoluhráčů). Všechny Jágrovy vztahy, vesměs s modelkami (Iva Kubelková, Andrea Verešová, Inna Puhajková a další), zatím skončily rozchodem; jak to bude s jeho současnou láskou Dominikou Branišovou, se teprve uvidí. Jágr je nicméně stále oddaný hokeji, svému Kladnu, se kterým nezažívá zrovna šťastné časy, a na soukromí včetně rodiny zjevně nemá tolik času, kolik by možná chtěl…

Pittsburská sláva

Sláva, kterou Jaromíru Jágrovi uspořádali na sklonku minulého týdne v „jeho“ Pittsburghu, ukázala, na co jsme my tady v Česku tak trochu zapomněli, protože nám „Jarda“ poněkud zevšedněl, jak už to bývá. Ukázala nám, jak velký hokejista a sportovec Jaromír Jágr je, jak moc si ho v Americe váží a jak moc oceňují, co dokázal. České komentáře byly, dokonce i na toxických sociálních sítích, v drtivé většině přátelské, laskavé a obdivné. Autoři některých z nich si nicméně ani v souvislosti s pittsburskou slávou neodpustili poznámky, že se jejich respekt týká výhradně Jágrových dávných sportovních úspěchů, ve zbytečných přímých i nepřímých narážkách na jeho nejednoznačný vztah a postoj k Rusku, což bylo nedůstojné a v daném kontextu hloupé a směšné.

Jaromíru Jágrovi by, pokud by je četl, což se téměř jistě nestalo a nestane, mimo jakoukoli pochybnost nestály za jediné slovo. Kdyby si měl dělat hlavu z toho, co všechno o něm kdo řekl a napsal, dokonce i v době, kdy zápas co zápas uváděl Ameriku „do varu“, nedělal by nic jiného. Sláva v pittsburské PPG Paints Areně navíc jasně ukázala, že nic takového nemá zapotřebí. „Orel much nelapá“, jak říkal můj starý kamarád Standa Bendl z gymnázia v Nové Pace, kde jsem asi před tisíci lety nějaký čas učiteloval. Má samozřejmě pravdu.

Tak všechno nejlepší, Jaromíre, if I may, a hlavně Good luck! Ve všem, do čeho se pustíš.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.