Jak se nedělá mír aneb Donald Trump není Ronald Reagan a Vladimir Putin není Michail Gorbačov

Amerika ve varu 90

Jak se nedělá mír

aneb Donald Trump není Ronald Reagan
a Vladimir Putin není Michail Gorbačov

Martin Kovář

V posledních dnech jsou oči všech, kteří se zajímají o mezinárodní vztahy, upřeny k jednání amerického prezidenta Donalda Trumpa s jeho ruským protějškem Vladimirem Putinem o možném ukončení ruské agrese na Ukrajině. Telefonní hovor mezi oběma státníky sice trval téměř tři hodiny, následně se nicméně ukázalo, že mír je blíž jenom nepatrně, pokud vůbec. Průlom, ve který Trumpova administrativa zjevně doufala, se nekonal; Putin, jakkoli jedná s Trumpem opatrně a zdánlivě „v rukavičkách“, aby nedošlo k pro něj krajně nežádoucí roztržce, fakticky v ničem neustoupil, válka pokračuje se stejnou intenzitou jako dosud a budoucnost je krajně nejistá.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 20. března 2025

Trump není Reagan

Pokud jde o Donalda Trumpa, jeho spojenci a obdivovatelé jej co chvíli, v pozitivním slova smyslu, srovnávají s republikánským prezidentem Ronaldem Reaganem (1911–2004; v Bílém domě v letech 1981–1989). Osobně tomu rozumím. Reagan je (nejen republikánská) legenda, na kterou se dnes, třebaže jej v době jeho vlády nenáviděli a bojovali proti němu ze všech sil, neodváží „plivat“ ani příčetní demokraté, takže jakékoli, opakuji, pozitivní srovnání s ním musí dělat Trumpovu ješitnému egu velmi dobře.

Jenže, Donald Trump je všechno, jenom ne Ronald Reagan. Není to hodnotově a morálně pevně ukotvený politik, věcně vzato u něj o morálce nelze vůbec mluvit (samozřejmě není jediný, například Bill Clinton toto slovo rovněž viděl, s nadsázkou řečeno, jenom „z dálky“ a nebyl si úplně jist, co znamená), jeho „transakční politika“ či „transakční diplomacie“ nesnesou srovnání s Reaganovým bojem proti sovětskému komunismu a za šíření demokracie, zkrátka za lepší svět, a tak bych mohl pokračovat i dále – nemá jeho moudrost, státnictví (Art of Statesmanship), rozhled a nadhled, schopnost ironie a sebeironie, oduševnělé charisma. Jednoduše a jasně řečeno: Nesrovnávejme nesrovnatelné, nemá to smysl.

Putin není Gorbačov

Michaila Gorbačova (1931–2022; v čele SSSR v letech 1985–1991) si není třeba jakkoli idealizovat. Šlo o protřelého stranického funkcionáře či aparátčíka, chcete-li, který díky své inteligenci, neutuchající energii, schopnosti dělat si politické přátele a také s ohledem na to, že byl protežé šéfa KGB a generálního tajemníka ÚV KSSS Jurije Andropova, nakonec vystoupal na stranický vrchol a stal se faktickou hlavou Sovětského svazu. O jeho bezohlednosti při „cestě nahoru“ se vyprávěly „legendy“. Na druhé straně byl Gorbačov ale znám i jako „totální pragmatik“, schopný dosáhnout dohody prakticky s kýmkoli, pokud to pro něj znamenalo „plusové body“ a mohlo-li mu to jakkoli prospět.

Právě ona pragmatičnost přivedla Michaila Gorbačova k jednání se Spojenými státy a k pěti summitům s Ronaldem Reaganem – v Ženevě (1985), v Reykjavíku (1986), ve Washingtonu (1987), v Moskvě (1988) a v New Yorku (1988). Klíčové bylo hned první setkání „Rona“ a „Gorbyho“ tváří v tvář v listopadu 1985 v Ženevě. Kdyby mezi nimi nezavládl alespoň záchvěv lidských sympatií, kdyby si alespoň trochu „nepadli do oka“ (což se stát zdaleka nemuselo), mohly světové dějiny konce 20. století vypadat docela, ale docela jinak, čímž myslím mnohem hůř.

Reagan a Gorbačov si nicméně „do oka padli“. „Studenoválečník“ Reagan totiž uvěřil, že s „komunistou“ Gorbačovem může efektivně jednat a naopak. Oba muži byli inteligentní, empatičtí a navzdory svým politickým názorům a politickému přesvědčení nepředsudeční a v neposlední řadě odhodlaní uspět, byť ani jeden z nich nebyl ochoten a ani nemohl překročit své „nepřekročitelné“ linie. Oběma šlo navíc o společnou věc a oba pro ni byli schopni kompromisu: vyhnout se jaderné (i jakékoli jiné vzájemné) válce, zbavit globální svět největšího rizika, jaké v tu dobu existovalo. Jejich oboustranná vstřícnost až vzájemná vřelost, s níž se vítali na své „domácí“ půdě – ve Washingtonu v prosinci 1987, v Moskvě v červnu 1988 a v New Yorku, byť jenom krátce, v prosinci 1988 – překonala všechno, čeho bylo až do té doby v americko-sovětských vztazích dosaženo. Navenek dávané sympatie a snad už i přátelství, demonstrovaly celému světu, že i nemožná dohoda je možná. Ronald Reagan měl pravdu, když ještě v roce 1987, tj. relativně dlouho před odchodem z Bílého domu, řekl, že studená válka de facto skončila.

Zásluhu na této ve všech ohledech pozitivní skutečnosti měli oba dva – Reagan i Gorbačov. První v tom, že svým ekonomickým, politickým i vojenským tlakem ukázal Sovětům, že jejich systém a režim nefunguje a že v případné ozbrojené konfrontaci nemohou vyhrát (byť mohou druhé straně způsobit velké lidské i materiální ztráty), druhý v tom, že tuto „lekci z praktické moci i z reálpolitiky“ pochopil a že riskoval vlastní ponížení ve prospěch „obecného dobra“. Stát v kritických letech 1985–1991 v čele SSSR jiný politik než Michail Gorbačov, možná bych tento newsletter dnes nepsal a Vy byste si ho nečetli. To není žádné zpětné apokalyptické vidění světa, to je jen výsledek „scénáře“, jenž nebyl ve druhé polovině osmdesátých let zdaleka nemožný. Vzhledem k tomu, že šlo o přímý důsledek Reaganova a Gorbačovova politického partnerství a osobního přátelství, je třeba být jim za to vděčný.

Jak se nedělá mír

Ve vztahu Trump – Putin nic z výše zmíněného neplatí. Americký prezident má zjevně slabost pro „silné muže“ – izraelského premiéra Benjamina Netanjahua, čínského prezidenta Si Ťin-pchinga (navzdory tomu, že jde o dnešního, a ještě více potenciálního „nepřítele číslo jedna“), severokorejského vůdce Kima Čong-una (jakkoli vládne jednomu z nejkrutějších režimů současného světa) a, v neposlední řadě, Vladimira Putina. Co všechno v Trumpových očích mluví v Putinův prospěch kromě toho, že jde o „silovika“ výše zmíněného typu, nevíme – možná v tom hrají roli i zbytky jakéhosi sentimentu po bipolárním světě (fakticky ale nevím, zda vůbec a nakolik Trump je schopen tento kontext a tyto souvislosti vnímat) –, ve finále to vlastně ani není až tak důležité.

Důležité je něco jiného, a sice způsob, jakým Trump s Putinem jedná. Mohu se mýlit, jako ostatně každý, na základě toho, čeho jsme zatím byli svědky, si ale troufám říci a zároveň se toho obávám, že si americký prezident nevede příliš dobře. Podle mě jde ze strany Trumpa o elementární nepochopení, s kým jedná. Trump nejen že nechápe, že on sám není Reagan (který navyšováním výdajů na zbrojení v první volebním období Sověty téměř „uštval ekonomicky k smrti“), ale, to hlavně, že Putin není Gorbačov. Ať totiž „Gorby“ byl, jaký byl (viz výše), nebyl to „profesionální kágébák“ (mezi mentalitou příslušníka KGB, vyškoleného pro boj s „vnitřním nepřítelem“ a proti Západu a mentalitou stranického, jakkoli bezskrupulózního funkcionáře je v reálu velký rozdíl – bavit se s někým, kdo to nechápe, nemá, omlouvám se, žádný smysl).

Vladimir Putin respektuje jen a jen sílu (v tom si je ostatně se všemi sovětskými/ruskými státníky podobný) nepřítele, protihráče či partnera, nic jiného, a Trump, alespoň prozatím, na rozdíl od Reagana v osmdesátých letech minulého století, tuto sílu neprokázal. Pokud Trump tento fakt, tuto skutečnost nepochopí ani na základě sovětského výkladu jeho telefonického rozhovoru s Putinem, pokud si správně nezinterpretuje útok na Ukrajinu, který Putin nařídil několik hodin po výše zmíněném rozhovoru, pokud zkrátka nepochopí, že vůči Putinovi může prokázat jistou vstřícnost a jistý respekt, ale že mu musí přecházet demonstrace síly a odhodlání tuto sílu – in extremis – použít, nemůže při jednání s ním, soudím, nikdy uspět. Tak, jak jedná s dnešním Ruskem Donald Trump, se mír nedělá a neudělá. Pokud ano, bylo by to pro mě velké překvapení a bylo by to možné jen za cenu obětování Ukrajiny. A to snad, možná jsem naivní, v plném rozsahu, opakuji, v plném rozsahu nechce ani Donald Trump.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.