Jak Lionel Messi (ne)pobláznil Ameriku

Amerika ve varu 15

Jak Lionel Messi (ne)pobláznil Ameriku

Proč je kapitán argentinských mistrů světa největší fotbalový a možná i světový sociokulturní fenomén dneška

Martin Kovář, 28. září 2023

Když jeden z nejlepších světových fotbalistů dneška odešel do Spojených států, konkrétně do týmu Inter Miami, vzbudilo to ve fotbalovém světě jaksepatří velký rozruch. Úplná senzace to ale nebyla. Šokující nebylo ani místo, respektive ligová soutěž (Major League Soccer), jíž se kapitán mistrů světa z Argentiny upsal. V Barceloně, která jej lákala k „velkolepému návratu“ jako „ztraceného syna“, už neměl co dokázat; do Saúdské Arábie pro změnu už předtím zamířil jeho celoživotní rival a konkurent, Portugalec Cristiano Ronaldo, a několik dalších hvězdných hráčů, zatímco Amerika a její trh (na to nezapomínejme) byly „volné“ a vysloveně volající po tom, aby tam Messi zamířil.

Čtěte a pište na adresu

Makovar@atlas.cz

Autori@datarun.cz

Jeden z největších, anebo ten vůbec největší?

Ještě než se budu věnovat Messiho americkému angažmá a všemu, co s tím souvisí, shrnu alespoň ve stručnosti jeho dosavadní kariéru, protože datarunovské newslettery včetně „Ameriky ve varu“ čtou i lidé, kteří nutně nemusejí být sportem posedlí tak jako já. Tak tedy: narozen ve městě Rosario v provincii Santa Fé v Argentině (1987) tátovi Jorgemu (italského a španělského původu), manažerovi v továrně vyrábějící ocel, a mamince Celii, jež pracovala v obchodě, od malička zjevně od Boha nadaný fotbalista, už od třinácti let v FC Barcelona, se kterou potom, jako člen a kapitán hlavního týmu, vyhrál v letech 2003–2021 všechno, co se dalo v klubovém fotbale vyhrát, a to opakovaně, kluk a poté muž, jenž trhal jeden fotbalový rekord za druhým (zlaté míče, zlaté kopačky, počty titulů, gólů atd).

K tomu, aby mohl být pokládán za toho největšího ze všech, mu ale dlouho scházel titul mistra Latinské Ameriky, a hlavně titul mistra světa. Oba dva muži, kteří na tento neformální titul aspirovali a aspirují, Brazilec Pelé a Argentinec Diego Armando Maradona, se světovými šampióny stali, Pelé dokonce třikrát (1958, 1962 a 1970), Maradona jednou (1986), zatímco Messimu nejcennější trofej několikrát o „vlásek“ utekla – naposledy o titul přišel na mistrovství světa v Brazílii v roce 2014, kde Argentinci prohráli ve finále s Německem v prodloužení; i latinskoamerické zlato se mu ostatně dlouho vyhýbalo (prohraná finále v letech v letech 2007, 2015, 2016, bronz z roku 2019). Jako by byl na mezinárodní scéně prokletý, jako by mu v národním dresu scházel kousíček génia, jímž oslňoval v dresu Barcelony.

Konečně mistrem světa

Rok 2021 ale všechno změnil. Lionel Messi konečně vyhrál Copa América, když Argentinci ve finále porazili domácí Brazílii 1:0, prokletí bylo zlomeno. Zbývalo to poslední – dobýt světový trůn. Argentinci sice na šampionátu v Kataru v loňském roce začali senzační, téměř skandální porážkou 1:2 od Saúdské Arábie, pak se ale jeho tým i on sám rozehráli k takovým výkonům, že je už nikdo nezastavil, ani obhájci titulu z Francie ve finále v čele s geniálním Kylianem Mbappém ne. Jeden z nejkrásnějších zápasů celých fotbalových dějin nakonec skončil po prodloužení 3:3, Argentinci v čele s Messim ale vyhráli na penalty a jeden z největších příběhů světového sportu, příběh Lionela Messiho, dostal zlatou tečku.

Fanoušci i odborníci velebili Messiho jako málokoho a konstatovali, že definitivně rozšířil řady těch, kteří mají nárok na to být tím nejlepším v celých dějinách hry zvané fotbal. Rozhodnout, zda je to Pelé, Maradona, nebo Messi, objektivně nejde, nikdo jiný ale při vší úctě v úvahu nepadá. Malý, pouhých sto sedmdesát centimetrů vysoký a poměrně křehký Messi, ale už mezi ty nej, nej, nej jednoznačně patří.

Jak už jsem jednou napsal, je tomu tak mimo jiné proto, že „nikdo nikdy s určitostí nespočítá, kolika mladým klukům nejen ze slumů Buenos Aires triumf Messiho party v Kataru bez přehánění zachránil život, protože se kvůli němu vrhli na fotbal s ještě větší vášnivostí a posedlostí než dosud, místo aby se zaučovali u místních bossů drobnému a potom stále většímu a ve finále organizovanému zločinu, nemluvě o tom, že už dlouho, nejspíš od vítězství Maradonova týmu v roce 1986, nikdo nikdy neudělal jedné generaci prcků i jejich starším sourozencům a kámošům, rodičům a příbuzným tolik radosti. Tolik radosti ve světě, kde jí není úplně nejvíc, kde je spíš po čertech vzácná“.

Osobně jsem klukovské nadšení pro Messiho viděl na vlastní oči nejednou, ať už to bylo na pláccích u nás ve Vršovicích, kousíček od Ďolíčku, anebo v kolumbijském Medellínu, v jeho nejchudších slumech, rozprostřených po kopcích nad městem, či v Bogotě, jejíž chudinské čtvrti na tom nejsou o nic líp. Viděl jsem kluky v Messiho modrobílých dresech s desítkou na zádech v ulicích křesťanské (koptské) i muslimské Káhiry, kdy se ve žhavém odpoledním slunci rvali o balón a Messiů bylo v jejich hloučku hned několik.

Viděl jsem navlas podobné kluky na typických newyorských asfaltových zadrátovaných hřištích, jak si hráli na Messiho v pozdní zářijové teplé harlemské noci, stejně jako jsem je viděl v londýnském East Endu, konkrétně v „betonové džungli“ jménem Whitechapel. Viděl jsem je v indickém Dillí, na hliněných vyprahlých pláccích, na kterých se červeně (podle místní půdy) prášilo od země tak, že skoro nebylo vidět na míč – někteří z nich měli jen jednoduchá bílá tílka s nastříkanými modrými pruhy a černou desítkou. Prakticky tytéž kluky jsem viděl na kusu zašlého, špinavého trávníku, na němž kupodivu nebyla žádná výstavba, s fantastickým výhledem na Bospor, a viděl jsem je ve Splitu, kde sice převažovaly červenobílé národní dresy Chorvatů, ale přesto se jeden z prcků poté, co vstřelil krásný gól neudržel a křičel, v dresu s nápisem Modrić: „Já jsem Messi…“

Amerika – to dává smysl!

Když se Lionel Messi s titulem mistra světa z Kataru vrátil do Evropy, bylo jasné, že za tým Paris Saint-Germain, kam v roce 2021 přestoupil z FC Barcelona, ale kde nestrávil příliš šťastné dva roky, už hrát nebude. Jak jsem uvedl na začátku, nakonec boj o Messiho vyhráli Američané a, jak se ukazuje, bylo to dobře pro Messiho samotného, pro Ameriku, ale i pro fotbal jako takový.

Když 7. června letošního roku v rozhovoru pro Mundo Deportivo, vycházející v Barceloně, a pro Sport, který má sídlo tamtéž, Messi potvrdil, že odchází do Spojených států, strhla se „dokonalá (mediální) bouře“. Messi v rozhovoru smysluplně vysvětloval, že „Barca“ je jediný evropský klub, za který hrál opravdu rád a v němž by teoreticky mohl pokračovat, ten si jej ale vzhledem k tzv. „platovému stropu“ nemohl dovolit. Amerika tak byla s ohledem na okolnosti zmíněné výše prakticky jedinou volbou.

Bylo jasné, že jeden z největších fotbalových přestupů všech dob (nejen co do objemu peněz, ale i co do významu) bude co nevidět dokonán. Nejeden fotbalový fanoušek si v tu chvíli přirozeně vzpomněl na to, jak svou kariéru uzavíral jiný, již také zmíněný fotbalový génius – Pelé, i on totiž podepsal, tehdy naprosto přelomově, přestup do Spojených států, konkrétně do týmu New York Cosmos, za který stále ještě skvěle válel v letech 1975–1977…

Když Lionel Messi o pouhých pět týdnů později, 15. července 2023, smlouvu v USA na dva a půl roku podepsal, byla to pro celou sportovní Ameriku jedna z událostí roku. Totéž platilo o jeho prvním soutěžním utkání v rámci tzv. Ligového poháru (Leagues Cup; turnaj amerických a mexických týmů) proti mančaftu Cruz Azul z Mexico City, ve kterém gólem přispěl k vítězství 2:1. Doslova záplava branek, které v novém klubu vsítil, pak vyvrcholila vítězstvím ve finále výše zmíněného Leagues Cupu nad týmem Nashville SC 19. srpna, což přineslo Messimu první velký „americký“ titul. Začátek angažmá, které nebylo tak úplně jednoduché (protože musel okamžitě, ale okamžitě uspět, v tomhle Amerika nic neodpouští), se mu nemohl vydařit lépe. Mise se tedy zdařila a stadion jeho nového klubu ve floridském Fort Lauderdale, nazývaný fanoušky „drive pink“ (DRV PNK Stadium), je od té doby „jeho“.

Jak jsem už psal, „Messi v Americe“ – to pochopitelně bylo a stále je velké téma. Abychom si ale rozuměli, o čem píšu: jedná se o velké téma v rámci jedné, ne zase až tak velké komunity; soccer, jak říkají Američané fotbalu, mezi tamní nejpopulárnější sporty nepatří, byť Messiho angažmá nepochybně přispěje k jeho větší oblibě. Messi nicméně odešel za oceán nejen, opakuji, nejen kvůli fotbalu. Jeden z důležitých faktorů jeho přestupu je samozřejmě byznys, což bych rád ukázal na jednom příkladu, o kterém mi psal kamarád, pobývající toho času ve „Státech“. Když se Lukáš H. před pár dny procházel po Hollywoodu, našel na „nejslavnější ulici na světě“, na Hollywood Boulevard v Los Angeles, ze všech stran viditelný kšeft, ve kterém nejlepší fotbalista na světě prodává svůj Messi Chicken Sandwich, který jde samozřejmě na dračku…

Takže asi tak. Moderní sport je prostě i veliký business a Lionel Messi a jeho team o tom vědí tolik jako málokdo jiný. A i když „božský Leo“ nepobláznil celou Ameriku, jak jsme si již řekli, „zbláznění“ té části, o niž mu šlo, se hezky daří. Dokonce i ve sportu jako je fotbal totiž platí, že výhra je úplná, je-li, alespoň trochu, i výhra za „velkou louží“.

Tak ať se Ti v té Americe daří, Leo, a koukej vydržet do dalšího šampionátu, který se v roce 2026 bude konat právě ve Spojených státech amerických, v Kanadě a v Mexiku, pro Tebe tedy tak trochu „doma“. Budeš-li pro nás všechny „kouzlit“ ještě jednom na velkém turnaji, bude náš život zase o kousek hezčí, než jaký byl doteď.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.