Ivanu Lendlovi je šedesát pět let. Příběh Čecha, který opakovaně uváděl (nejen) Ameriku „do varu“

Amerika ve varu 89

Ivanu Lendlovi je šedesát pět let

Příběh Čecha, který opakovaně uváděl (nejen) Ameriku „do varu“

Martin Kovář

Minulý týden jsem si znovu, v poslední době již poněkolikáté, uvědomil, jak rychle letí čas. Jeden z idolů mého dětství a dospívání, tenista Ivan Lendl, osminásobný grandslamový šampión a dlouholetá světová jednička, se totiž dožil pětašedesáti let. Muž, který sice nikdy nevyhrál „posvátný Wimbledon“, ale který dodnes patří mezi ty vůbec největší hráče tzv. Open éry (od roku 1968), kdy do světového tenisu vtrhli profesionálové, a muž, který se osmkrát v řadě probojoval do finále US Open (1982–1989) a třikrát z toho (1985–1987) je vyhrál. Dokonalý profesionál, jenž uváděl řadu let nejen Ameriku „do varu“ jako málokdo jiný.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 13. března 2025

Z komunistického Československa do světa

Ivan Lendl se narodil 7. března 1960 v Ostravě, s nadsázkou řečeno, „na tenisových kurtech“. Oba jeho rodiče, tatínek Jiří i maminka Olga (za svobodna Jeništová), tenis skvěle hráli, Olga byla dokonce jednu dobu druhou nejlepší ženou československého žebříčku. Podle Ivanových vzpomínek to byla právě ona, nikoli „až příliš laskavý otec“, která jej odmalička tvrdě „dřela“ a vedla způsobem, jenž mu byl později, po celou kariéru, vlastní a jenž z něj udělal jednoho z největších tenistů všech dob.

Ve světě o sobě dal Ivan Lendl poprvé rázně vědět v roce 1978, kdy vyhrál juniorskou soutěž na pařížském French Open i v londýnském Wimbledonu. O rok později už se prosazoval v dospělém tenise a v roce 1980 vyhrál nejen prvních sedm turnajů ATP, ale dostal se poprvé do finále Turnaje mistrů, v němž se na konci každé sezóny utkává osm nejlepších. V lednu 1981 sice Lendl v newyorské Madison Square Garden na „Masters“ ještě prohrál s tehdejší světovou jedničkou, Švédem Björnem Borgem, stejně jako na jaře téhož roku ve finále na dvorcích Rolanda Garrose v Paříži, v lednu 1982 už ale na Turnaji mistrů poprvé triumfoval, když ve finále porazil Američana Vitase Gerulaitise. První velký titul znamenal začátek Lendlova fascinujícího tenisového příběhu. Kluk z komunistického Československa měl totiž namířeno, jako vůbec první hráč z tzv. východního bloku, až na samotný vrchol.

„Ivan Hrozný“ a jeho doba

Bez přehánění „klíčovým zápasem“ Lendlovy tenisové kariéry bylo finále na French Open v roce 1984, ve kterém v pěti setech udolal tehdejšího světového hráče číslo jedna Američana Johna McEnroea, třebaže prohrával 0:2 na sety a potom ještě 2:4 ve čtvrté sadě. Zápas byl osudový pro oba dva hráče. Ivan Lendl po něm získal sebedůvěru a víru v to, že může vyhrávat grand slamy. John McEnroe na svůj „kolaps“ nikdy nezapomněl a čas od času si jej hořce připomíná tím spíše, že prohrál s hráčem, kterého neměl nikdy rád, a navíc s hráčem, jak jsem už uvedl, z nenáviděného „komunistického bloku“. S východoevropským původem, jehož „stínu“ se dlouho nemohl zbavit, ostatně souvisela i Lendĺova přezdívka z doby, kdy byl na tenisovém vrcholu – „Ivan Hrozný“.

V září téhož roku (1984) ještě Lendl ve Flushing Meadow(s) prohrál ve finále US Open s McEnroem (třetí ztracené finále v řadě, po dvou porážkách s Jimmym Connorsem v letech 1982 a 1983, pro něj bylo nesmírně trpké), ale pak už to přišlo. V roce 1985 McEnroeovi porážku ve finále US Open vrátil, stal se světovou jedničkou (již podruhé, poprvé tomu tak bylo na krátkou dobu v únoru 1983) a s kratičkou přestávkou mužskému tenisu dominoval až do roku 1990. Přidal přitom další dvě vítězství na French Open (kromě roku 1984 zde vyhrál ještě v letech 1986, 1987), dvě na Australian Open v závěrečné fázi kariéry (1989, 1990), a, to hlavně, tři po sobě jdoucí triumfy na US Open (po roce 1985 i v letech 1986 a 1987), o dalších dvou finále (1988, 1989), celkem tedy o osmi v řadě (!), nemluvě. Právě „Amerika“, US Open, Flushing Meadow(s), byl Lendlův největší turnaj; v newyorské rozpálené, tehdy, pokud šlo diváky, hodně divoké aréně, přezdívané „betonová džungle“, kde bylo pro ne-Američany tak těžké vyhrávat, si získal největší možný respekt, právě tady se stal idolem velké části (nejen) tenisové Ameriky. „Grand slamy oddělují kluky od chlapů,“ říkával Lendl, „a o US Open to platí víc než o kterémkoli jiném turnaji na světě.“ Měl pravdu.

Američané, kteří na „kluka“ z komunistické země kdesi ve východní Evropě zpočátku hleděli s nedůvěrou, trochu i s posměchem, jeho opakované triumfy v New Yorku uváděly v úžas, takže si jej postupně oblíbili, naučili se jej respektovat a uznávat jako málokoho, třebaže na cestě za svými vítězstvími zničil řadu jejich favoritů. „Ivan the Greatest,“ psaly The New York Times a měly pravdu. Lendl se ve flushingmeadowské aréně cítil jako římský gladiátor či terminátor, který byl (téměř) k nezastavení.

Američan se vším všudy

To už měl Ivan Lendl svůj dům, od roku 1984, v Greenwichi v Connecticutu a stále víc a víc se stával Američanem. Bylo tomu tak tím spíš, že jej od roku 1983, kdy nastoupil společně s dalšími tenisovými hvězdami (včetně Jimmyho Connorse) na exhibici v jihoafrickém Sun City, v tzv. bantustanu Bophuthatswana (území, které apartheidní pretorijský režim vymezil domorodým obyvatelům), komunistický režim perzekvoval a dočasně jej vyloučil z národního daviscupového týmu, v němž přitom společně s Tomášem Šmídem, Pavlem Složilem a Janem Kodešem v roce 1980 slavnou „salátovou mísu“ v pražském finále vyhrál nad Itálií.

Amerika byla zkrátka Lendlovi souzená. Také jeho žena Samantha, za svobodna Frankelová, je Američanka, s níž má pět dcer, které se všechny víceméně úspěšně věnují golfu (o seznámení se postaral Ivanův kouč Polák Wojciech Fibak, který byl i Ivanovým svědkem na svatbě v roce 1989), stejně jako jeho životní styl, dokonalé naplnění „amerického snu“. Mimochodem, formálně byl tento sen završen v červenci 1992, kdy Ivan Lendl získal americké státní občanství.

Na Lendlově celosvětové slávě nic nemění ani to, že – kromě juniorky – nikdy nevyhrál již zmíněný Wimbledon, obě svá londýnská finále prohrál ve třech setech, poprvé s Němcem Borisem Beckerem (1986) a podruhé s Australanem Patrickem „Patem“ Cashem (1987). Lendl se vysněného triumfu dočkal teprve jako trenér Brita Andyho Murrayho, a to hned dvakrát (2013 a 2016). Zejména první Murrayho triumf byl nesmírně emotivní, Britové totiž díky němu na dvorcích All England Lawn & Croquet Clubu slavili poprvé od vítězství Freda Perryho z let 1934–1936.

Ohlížíme-li se za Lendlovou tenisovou kariérou a vlastně za celým jeho dosavadním pětašedesátiletým životem dnes, s dostatečným časovým odstupem, nemůžeme nedojít k závěru, že vlastně neměl jinou možnost než se stát Američanem. Nešlo zdaleka jenom o tenis, ale i o Lendlovy životní sny, plány a projekty, o jeho podnikatelské aktivity (golfová a tenisová akademie na Floridě), „americký“ způsob života i neochvějné přesvědčení, že máš-li jen špetku talentu a odhodlání a jsi-li ochoten den co den tvrdě pracovat, nemůže tě úspěch minout. Tohle všechno mu přirozeně nemohlo nabídnout komunistické Československo, ale jen vysněný Západ, na prvním místě Amerika. Ivan Lendl po úspěchu tady toužil a dokázal ho naplnit víc než kdokoli jiný.

Tak hodně zdraví a štěstí do dalších let, Ivane, a díky za všechno!

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.