Hammett, Chandler a ti druzí. Před 95 a 85 lety vyšly nejlepší romány americké „drsné školy“

Amerika ve varu 60

Hammett, Chandler a ti druzí

Před 95 a 85 lety vyšly nejlepší romány americké „drsné školy“

Martin Kovář

Letos to je už devadesát pět, respektive osmdesát pět let od prvního vydání dvou zásadních knih moderní americké literatury – detektivních románů „Rudá žeň“ Dashiella Hammetta a „Hluboký spánek“ Raymonda Chandlera. Oba dva skvělí autoři, kteří mnohonásobně přesáhli svůj žánr a stali se klasiky (nejen sui generis), jsou hlavními představiteli tzv. americké „drsné školy“, jejíž počátky jsou spojené s časopisem „Černá maska“. Tak si dnes o něm a o jejich díle, která nejednou uvedla Ameriku „do varu“, řekněme něco víc.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 15. srpna 2024

„Černá maska“ a americká „drsná škola“

Časopis „Černá maska“ (Black Mask) založili na jaře 1920 novinář Henry Louis Mencken (1880–1956) a divadelní kritik George Jean Nathan (1882–1958). V prvním čísle žurnálu, jenž vyšel v dubnu 1920 a jehož hlavním cílem bylo vydělat peníze na ambiciózní literární revue s názvem The Smart Set, byly jak povídky Jamese Joyce či Francise Scotta Fitzgeralda, o dva roky později i první povídka Dashiella Hammetta. K předním autorům tzv. „drsné školy“ (Hard-Boiled-School) patřili Joseph Smith Fletcher, jeden z nejplodnějších anglicky píšících detektivkářů vůbec, či i na poměry žánru naturalističtí spisovatelé jako Caroll John Daly, jehož soukromý detektiv Race Williams byl vzorem „tuhých chlapíků“ (Tough Guys) pro minimálně jednu generaci spisovatelů. K „hvězdám“ „Černé masky“ patřili i Erle Stanley Gardner, James M. (Mallahan) Cain či George Caryl Sims (známější pod pseudonymy Paul Cain a Peter Ruric). K „drsné škole“ se ale hlásily i ženy, například Marjory Stoneman Douglasová, novinářka, spisovatelka a bojovnice za ženská práva, která napsala pro Black Mask jednu ze svých prvních detektivních povídek.

Ostrý hoch Dashiell Hammett

Za nejlepšího autora „drsné školy“ je kritiky a literárními vědci (ať už si o nich myslíme cokoli😊) pokládán, myslím, že oprávněně, Samuel Dashiell Hammett (1894–1961), jedna z nepozoruhodnějších osobností světové literatury celého 20. století. Rodák z jižního Marylandu, jehož maminka pocházela ze staré, ctihodné rodiny francouzského původu (autorovo neobvyklé jméno Dashiell je zkomoleninou francouzského příjmení d’ či De Chiel) opustil školu ve třinácti letech a živil se „vším možným“, jak už to u takových dětí a mladých mužů bývá (jako poslíček, kamelot, dělník na železnici a v přístavu, reklamní agent atd.), až nakonec začal roku 1915 pracovat pro soukromý detektivní ústav Pinkerton National Detective Agency a vydržel zde, s výjimkou válečných časů (během nichž se zapsal do americké armády, onemocněl vážně španělskou chřipkou, nakazil se tuberkulózou a seznámil se se svou budoucí ženou Josephine Dolanovou), až do roku 1922. To už ale takříkajíc „pokukoval“ po literatuře a v roce 1922 vydal svůj první text.

Dashiell Hammett – to jsou především jeho romány, pět velkých detektivek, které jsou ve skutečnosti mnohem, mnohem víc než „jen“ detektivky – sociálně kritické a nejednou i politické romány o společnosti a o zločinu: „Rudá žeň“ (Red Harvest; 1929), „Prokletí rodu Dainů“ (The Dain Curse; 1930), „Maltézský sokol“ (The Maltese Falcon; 1930), „Skleněný klíč“ (The Glass Key; 1931) a „Hubený muž“ (The Thin Man; 1934). Jeden je lepší než druhý, každý pak pronikavou, nemilosrdnou analýzou „odvrácené tváře Ameriky“. Zejména „Rudá žeň“ a „Skleněný klíč“ jsou jakousi „kronikou“ té části moderních USA, o níž politické elity ve Washingtonu nechtěli ve „zlatých dvacátých letech“ pokud možno nic slyšet a tvářily se, že prostě neexistuje.

„Čtyřicet let vlastnil starý Elihu Willson … město Personville se vším všudy, jeho srdce, duši, kůži i vnitřnosti. Byl předsedou správní rady a většinovým akcionářem personvillské důlní společnosti a První národní banky, majitelem jediných místních novin… a zároveň alespoň částečným spoluvlastníkem všech ostatních významnějších podniků… Patřil mu i jeden senátor Spojených států, několik členů Sněmovny reprezentantů, guvernér, starosta města a většina členů státní legislativy. Elihu Willson byl Personville a téměř celý stát byl také on…“

Když dělníci vyhlásili stávku, „najal si pistolníky, stávkokazy, národní gardisty, a dokonce i jednotky pravidelného vojska, aby cedili krev za něj… Stávku sice vyhrál, ale ztratil vládu nad městem a státem. Aby horníky porazil, musel ponechat najatým hrdlořezům naprostou volnost. A když boj skončil, nemohl se jich zbavit. Ponechal jim město napospas a neměl dost sil, aby jim je vyrval. Jim se Personville zamlouval, a tak se v něm ujali vlády…, vzali si je jako válečnou kořist.“

Právě tento citát z první kapitoly „Rudé žně“ je pro Hammettovy knihy příznačný. Hlavní hrdina, bezejmenný detektiv ze sanfranciské pobočky agentury Continental, pověřený výše jmenovaným Willsonem „vyčistit město“, je na první pohled nenápadný, pupkatý, nevysoký, ale přitom zatraceně „tuhý chlapík“ jak se patří, dokonalý představitel „drsné školy“. Je dostatečně tvrdý, nemilosrdný a bezcitný, aby splnil úkol, který dostal; vydrží všechno, co musí, ale zároveň je v něm, navzdory tomu, co jsem před chviličkou uvedl, kus elementární lidskosti a přesvědčení, že s gangstery všeho druhu je třeba zatočit a že dobro musí vyhrát, i když ani ono není skoro nikdy bez kazu. Jeho protihráči – Pete zvaný Finn, vydělávající na pašování alkoholu, Lew Yard, překupník kradeného zboží ve velkém, hazardní hráč Max Thaller přezdívaný Šeptal a vlastně i zkorumpovaný policejní komisař Noonan – nakonec dostanou co proto; bezejmenný detektiv má ale jisté pochopení i pro ně, když pro nic jiného tak pro jejich odvahu a pro statečnost, s jakou jsou schopni snést rány, které jim uštědřili jiní, i smrtelná zranění, která je ve finále stála život.

Hammettovy Hard-Boiled Stories mají, přirozeně, i svoji poetiku, je to ovšem temná poetika plná násilí a krve; „Rudá žeň“ je ostatně skvělý, dokonale vypovídající název pro jeho nejznámější román. Zatímco Hammettův druhý nejlepší text, „Skleněný klíč“, je také o organizovaném zločinu, o propojení místní i velké politiky a gangsterského světa („politický podnikatel“ Paul Madwig a jeho „kamarád do deště“ Ned Beaumont, zejména Beaumont, jsou přitom jaksi automaticky „klaďasové“, což je vlastně dost zvláštní), „Maltézský sokol“ a „Hubený muž“ balancují na pomezí detektivky a action story a jejich protagonisté, hlavně soukromý detektiv Sam(uel) Spade z „Maltézského sokola“, „který“ – řečeno Hammettovými slovy – „vypadal a jednal jako plavovlasý ďábel“, jsou tak trochu i „klasickými“ „velkými detektivy“, jak je známe z anglických detektivek sira Arthura Conana Doylea či Agathy Christie(ové), byť přirozeně zmodernizovaní a poameričtělí, jak se sluší a patří.

Smutný romantik Raymond Chandler

Raymond Chandler (1888–1959) byl v mnoha ohledech protipólem Dashiella Hammetta. Zatímco Hammett byl ve všech ohledech „politický živočich“ – levicový aktivista a zásadový antifašista, jenž se stal v roce 1937 členem Komunistické strany USA (kteréžto aktivity však utlumil po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939), veterán Velké (první světové) války, jenž se navzdory tomu, že téměř ve všech ohledech nesplňoval podmínky, nechal zapsat do armády i za druhé světové války, během níž sloužil na Aleutských ostrovech, muž, který se pro své sympatizovaní s levičáky včetně komunistů ocitl po válce na tzv. „černé listině“ (Black List) a dokonce ve vězení –, chicagský rodák Chandler byl naopak člověk bytostně, absolutně a zcela důsledně nepolitický.

Na rozdíl od Hammetta, s nímž jej nicméně spojovala účast v první světové válce (Chandler sloužil v kanadském expedičním sboru) i hospitalizace se španělskou chřipkou, se Chandlerovi dostalo klasického vzdělání na londýnské soukromé internátní škole Dulwich College, založené na počátku 17. století, kde mezi jeho spolužáky patřili takoví autoři jako Pelham Grenville Wodehouse či C. S. (Cecil Scott) Forester, autor slavné série o Hornblowerovi; mimochodem, jeden z domů, ve kterých studenti Dulwich College bydleli, se jmenoval Marlowe House (podle alžbětinského básníka Christophera Marlowa)…

Po druhé světové válce se Chandler usadil v Americe a stal se víceméně příslušníkem podnikatelského establishmentu, když pracoval pro několik úspěšných ropných společností, díky čemuž vydělával poměrně hodně peněz (mnohem víc, než kdykoli čekal), což mu umožnilo být zcela nezávislý, a oženil se s o osmnáct let starší ženou Pearl Eugenie „Cissy“ Pascalovou (kterou miloval oddanou láskou až do konce života a jejíž smrt v roce 1954 jej naprosto zlomila). Nakonec se Chandlerovým osudem se stala stejně jako v případě Hammetta literatura. Jakkoli v ní měl vysoké ambice, věřil svému talentu tak málo, že začal psát, k naší veliké radosti, „jen“ detektivky. V nich ale dosáhl takového mistrovství, že se mezi nejlepší americké spisovatele dostal i tak.

To, čím se Chandler odlišuje od Hammetta, je větší poetičnost či magičnost i více „lyričnosti“ a „filozofický podtext“, jak to nazval velký český spisovatel, překladatel, nakladatel a anglista a amerikanista Josef Škvorecký, jeho děl. Chandlerových sedm románů – „Hluboký spánek“ (The Big Sleep; 1939), „Sbohem buď, lásko má“ (Farewell, My Lovely; 1940), „Vysoké okno“ (The High Window; 1942), „Dáma v jezeře“ (The Lady in the Lake; 1943), „Sestřička“ (The Little Sister; 1949), Dlouhé sbohem“ (či „Loučení s Lennoxem“; The Long Good-bye; 1953) a „Případ naruby“ (Playback; 1958) – spojuje jednak postava „velkého detektiva“ Phila Marlowa, jednak Kalifornie, Los Angeles a okolí, jež autor důvěrně znal, jednak jakýsi tichý smutek, palčivá skepse a cynismus, ale také (v mnohem větší míře než u Hammettových hrdinů) zvláštní „romantika“ a téměř neotřesitelná víra v dobré lidi a v lepší svět.

Chandlerovy romány a jeho hrdinu Marlowa nelze, myslím, nemilovat. Nejlepší z nich, „Hluboký spánek“, „Sbohem buď, lásko má“ a „Dlouhé sbohem“, jsou z literárního hlediska bez přehánění brilantní. Další tři jsou také vynikající, „Dáma v jezeře“ téměř na úrovni těch prvních tří. Jenom poslední „Případ naruby“, psaný po smrti výše zmíněné milované, o mnoho let starší manželky, je trochu horší. Stále ještě v něm najdeme vynikající pasáže, ale je jich méně, motivy a témata z předchozích knih se dost opakují a i Marlowe je hodně, ale opravdu hodně unavený, je koneckonců o devatenáct let starší než v „Hlubokém spánku“, kdy byl ve „vrcholné formě“, a je to po čertech znát.

Jak by dopadl Chandlerův osmý, nedokončený román (z „Příběhu z Poodle Springs“; The Poodle Springs Story) jsou napsané jen čtyři úvodní kapitoly, nelze předvídat. Už jen fakt, že Chandler nechal chronického starého mládence Marlowa oženit s jeho životní láskou Lindou Loringovou (z románu „Dlouhé sbohem“), je mimořádně pozoruhodný, a co by z toho vzešlo, je těžké říct. Způsob, jakým román v roce 1989 „dokončil“ jiný známý americký detektivkář Robert B. (Brown) Parker (1932–2010), o tom nic neříká. Jak mi napsal jeden můj kamarád: „Dá se to číst, ale s Chandlerem to má společného jen málo…“

Jedním z hlavních důvodů, proč číst samotného Chandlera, totiž nejsou nutně detektivní příběhy samotné (byť čtenáře samozřejmě zajímá, „jak do dopadne“), ale jeho specifický styl, zejména popisy krajiny, již zmíněné Kalifornie, a hlavně Los Angeles, ruchu na Sunset Boulevardu a na Stripu i smutného ticha zapadlých uliček, lesku honosných podniků pro hollywoodskou smetánku i smrdutých putyk, zaplivaných laciných oficín, policejních služeben páchnoucích beznadějí, a také všech vůní a zápachů moře a přístavu, například na konci románu „Sbohem buď, lásko má“, což je pro autora Action Stories hodně zvláštní a přitom skvělé vysvědčení. Z tohoto důvodu byste po Hammettovi nikdy nesáhli, jeho přednost je totiž právě v oné „akci“.

…a ti druzí

Americká „drsná škola“ – to ovšem zdaleka nejsou pouze Hammett a Chandler, kteří jsou jenom „o třídu jinde“. Kromě nich je k ní pravidelně řazen též Erle Stanley Gardner (1899–1970), třebaže jeho právník Perry Mason (viz „případy padělaného oka, domovníkovy kočky, křivopřísežného papouška“ atd.) je z poněkud jiného, měkčího a kultivovanějšího těsta než bezejmenný detektiv z agentury Continental nebo Phil Marlowe. K nim mají naopak blízko hrdinové Jamese M. Caina (1892–1977), například z románů „Pošťák zvoní vždycky dvakrát“ (The Postman Always Rings Twice; 1934) či „Pojistka smrti“ (Double Indemnity; 1944), jakkoli nejde o detektivky, anebo, později, též hrdinové a antihrdinové jejich pokračovatelů – Rosse Macdonalda, již zmíněného Roberta B. (Browna) Parkera či Franka Morrisona „Mickeyho“ Spillaneho (jehož soukromý detektiv Mike Hammer, označovaný politickou levicí za „fašistu“, je zvlášť „vypečený týpek“, balancující, pokud jde o míru a povahu násilí, nezřídka na hraně snesitelnosti) a dalších. Ale dost už. Kdybych měl vyjmenovat všechny autory, kteří se k Hard-Boiled-School hlásí anebo k ní jsou řazeni, musel by být můj text mnohem delší a pro normálního čtenáře k neučtení…

Americká drsná škola ve filmu

Samostatnou kapitolou jsou filmová zpracování americké „drsné školy“. Bez přehánění „klasické“ jsou filmové přepisy „Maltézského sokola“ (1941) režiséra Johna Hustona s Humphreyem Bogartem a Mary Astor(ovou) a „Hlubokého spánku“ (1946) režiséra Howarda Hawkse opět s Bogartem (podle většiny filmových kritiků je právě Bogart dokonalým ztělesněním Marlowa) a Laureen Bacall(ovou) v hlavních rolích, na jehož scénáři se podílel i jeden z největších amerických spisovatelů 20. století William Faulkner.

Z moderních adaptací bych rád uvedl bez přehánění kongeniální zpracování Hammettova „Skleněného klíče“ bratry Joelem a Ethanem Coenovými s názvem „Millerova křižovatka“ (Miller’s Crossing; 1990) s Gabrielem Byrnem, Albertem Finneyem a Johnem Turturrem. Řada filmových publicistů má nicméně za to, že vůbec nejlépe se atmosféru Hard-Boiled-School a dvacátých a třicátých let obecně podařilo vystihnout Romanovi Polańskému v legendární „Čínské čtvrti“ (Chinatown; 1974) a že její hlavní hrdina J. J. „Jake“ Gittes (Jack Nicholson) je ten nejlepší „Phil Marlowe“ ze všech, i když se tak nejmenuje a postrádá jeho některé charakteristické rysy; podrobněji si o filmu můžete přečíst v 52. Americe ve varu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.