Grand Old Party včera a dnes

Amerika ve varu 39

Grand Old Party včera a dnes

Americká Republikánská strana
slaví 170 od svého vzniku

Martin Kovář

Včera tomu bylo rovných 170 let od okamžiku, kdy se ve Spojených státech amerických zrodila Republikánská strana, která dnes nese oficiální název Grand Old Party (GOP) a která je spolu s demokraty jedním ze dvou politických seskupení, jež vládnou první světové velmoci. Tento text není a ani nechce být studií o vzniku této strany, ale spíše rekapitulací toho, co republikáni za 170 let své existence pro USA udělali, jaká je u příležitosti tohoto výročí jejich „bilance“ a, logicky, jak je na tom tato politická strana, v roce důležitých prezidentských voleb, dnes. Tak se na to pojďme podívat.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 21. března 2024

Republikánské počátky

Strana, jež podle většiny historiků vznikla 20. března 1854 na jednání skupiny whigovských politiků, kteří byli odpůrci otroctví a podporovali klasický ekonomický liberalismus a nezbytné hospodářské reformy, měla zpočátku zázemí a úspěch především na severu země, zatímco na jihu rezonovaly myšlenky republikánů mnohem méně.

Prvním republikánským prezidentem USA a zároveň jedním z nejvýznamnějších vůbec byl Abraham Lincoln (zvolený na podzim 1860, v Bílém domě v letech 1861–1865), který se zasloužil o zrušení otroctví/otrokářství v zemi, o vítězství Severu nad Jihem v občanské válce (1861–1865) a který zároveň svým politickým odkazem inspiroval stranu i zemi do dalších let. Jeho republikánští nástupci ve Washingtonu – Ulysses S. Grant (1869–1877), Rutherford B. Hayes (1877–1881), James A. Garfield (1881), Chester A. Arthur (1881–1885), Benjamin Harrison (1889–1893) a William McKinley (1897–1901) – tak výraznými osobnostmi, snad s výjimkou generála Granta, nebyli, i oni jsou ale nedílnou součástí historie USA i strany.

Poslední dva republikáni z počátku 20. století, z doby před první světovou válkou, kterou začaly „moderní dějiny USA“ – Theodore Roosevelt (1901–1909) a William Howard Taft (1909–1913) – naopak do dějin země zasáhli velmi výrazným způsobem a oba dva patří, každý po svém, ke stranickým prezidentským ikonám. Zejména „Teddy“ Roosevelt stojí, myslím, za to, abych se k němu v některém z dalších newsletterů vrátil podrobněji.

Republikánští prezidenti ve 20. a 21. století

V první polovině 20. století vládli v Bílém domě tři republikáni. Éra Warrena Hardinga (1921–1923), Calvina Coolidge (1923–1929) a Herberta Hoovera (1929–1933) nebyla charakteristická „pouze“ unikátním hospodářským růstem (daným především vzestupem moderních průmyslových odvětví – automobilového, elektrotechnického, chemického a dalších, včetně zrození filmového průmyslu), ale také desetiletím celostátní prohibice (1919–1933) a s ní souvisejícího organizovaného zločinu, nýbrž i dekádou ženské emancipace, v jistém smyslu též „kulturní revoluce“ (Jazz Age) a rovněž časem „honu na rudé“, tj. tvrdého postoje vlád vůči nepočetným politickým představitelům radikální levice, odborového hnutí atd. Jedním z nejpůsobivějších a umělecky nejpřesvědčivějších portrétů této doby je slavný román příslušníka tzv. „ztracené generace“ (Lost Generation) Francise Scotta Fitzgeralda „Velký Gatsby“ (Great Gatsby) z roku 1925.

Šlo o jedno z nejpozoruhodnějších a zároveň nejrozporuplnějších období moderních amerických dějin. Prezidenti tzv. „doby, která řvala“ (Golden či Roaring Twenties), zastávali tradiční konzervativní postoje; v ekonomické oblasti byli rozhodnými, téměř fanatickými stoupenci tržní ekonomiky (svobodného trhu), věřili v inspirativního ducha a tvůrčí sílu amerických podnikatelů i v „americký sen“; jejich „hrdiny“ byli lidé jako Henry Ford (1863–1947), jeden z pionýrů amerického a světového automobilového průmyslu a tvůrce bez nadsázky geniální „fordky T“; kromě toho byli nekompromisními zastánci snižování daní (zákony z let 1926 a 1928), což pokládali za „nejlepší možný stimul soukromého podnikání a rozvoje společnosti obecně“.

Sny, plány, představy i politický odkaz Hardinga, Coolidge a Hoovera ale nakonec nemilosrdně rozmetala Velká hospodářská krize (Great Depression) z let 1929–1933, která „zlatá“ dvacátá léta „nasvítila“ jinak, než jak si někdejší prezidenti představovali a než jak se zdálo, že na ně budou Američané vzpomínat.

Na prvního poválečného republikána v Bílém domě, oblíbeného generála Dwighta Eisenhowera (1953–1961), zůstaly většině Američanů hezké vzpomínky. Padesátá léta 20. století, to byla léta mimořádné prosperity; životní úroveň v USA doslova „letěla nahoru“, začínal „zlatý televizní věk“, válka v Koreji už byla passé a válka ve Vietnamu daleko… Strana byla „Ikeovi“ vděčná za to, že ji po dlouhých letech dominance demokratů přivedl k moci (demokraté vládli nepřetržitě v letech 1933–1953, nejprve Franklin D. Roosevelt a od jara 1945 Harry S. Truman), třebaže generál byl tak trochu nadstranický prezident, což bylo dáno tím, že jí nic "nedlužil“, spíše naopak.

Vládu Richarda Nixona (1969–1974) a Geralda Forda (1974–1977) osudově poznamenala aféra Watergate z let 1972–1974, která zničila prvního z nich a druhému zabránila ve zvolení v roce 1976. Šlo o celonárodní tragédii, nejen o selhání do té doby velmi úspěšného prezidenta Nixona, na němž mělo nezanedbatelný podíl i jeho okolí. Dopady byly – pro USA i pro Republikánskou stranu – doslova devastující. Jak země, tak strana se dopadů a traumat s Watergate a s následující slabou vládou Jimmyho Cartera (1977–1981) zbavily až v osmdesátých letech díky dalšímu republikánovi, Ronaldu Reaganovi.

Jak jsem již naznačil, z poválečných republikánských prezidentů byl mimo jakoukoli pochybnost ve všech ohledech největší, osobnostně i politicky, Ronald Reagan. Jeho osm let v Bílém domě (1981–1989) změnilo „tvář i duši Ameriky“. Reagan dokázal zvednout ekonomiku země a, to hlavně, sebedůvěru obyvatel USA po letech Nixonova krachu a obecné devastace za vlády Jimmyho Cartera. Kromě toho přivedl USA spojením tlaku a velkorysosti při jednáních k vítězství nad Sovětským svazem ve studené válce a zasloužil se zásadním způsobem i o naši svobodu.

Reaganovi republikánští nástupci, George Bush starší (1989–1993) a jeho syn George Bush mladší (2001–2009), nedosahovali jeho úrovně, ať už šlo o řešení domácích či zahraničně politických problémů. Prvnímu z nich nechyběla vzhledem k dlouholetým vládním zkušenostem kompetentnost, postrádal však nezbytnou politickou odvahu a rozhodnost, o charismatu, které dovede politiky ochránit před mnoha vážnými problémy, protože za nimi neochvějně stojí veřejnost, nemluvě; druhý měl naopak charismatu „na rozdávání“, s kompetencí k vládnutí to až ale bylo horší. V jeho případě bych byl nicméně v hodnocení shovívavější, neboť čelil jedné z největších výzev v celých dějinách USA, teroristickému útoku z 11. září 2001 a jeho následkům, s nimiž se nakonec vyrovnal, přes některá selhání, relativně se ctí.

Grand Old Party na rozcestí

V současné době prožívá Grand Old Party jedno z nejsložitějších období ve svých dějinách. Donald Trump, který se zjevil v americké politice jako významný fenomén na přelomu let 2015 a 2016 a který následně vyhrál stranické primárky, dobyl Bílý dům, po čtyřech letech prohrál (třebaže to nikdy neuznal) s demokratem Joem Bidenem a dnes znovu usiluje, jako již jistý vítěz letošních republikánských primárek, o návrat do prezidentské funkce, dává straně, lidově řečeno, co proto.

Zatímco v lednu 2016, kdy vstoupil jako naprostý outsider do primárek, se mu vlivní republikáni smáli, dnes je to bez přehánění „jeho“ strana. Trump ovládá její mocenské struktury a nemá v ní reálného konkurenta, respektive konkurenty. Moc starých, kdysi mocných rodin, jako byli Bushové a Cheneyové, neustále slábne. Způsob, jakým Donald Trump s pomocí členské základny a stranických přisluhovačů politicky zničil Liz Cheneyovou, před pár lety nejvlivnější ženu-političku GOP, všem ukázal, kdo je ve straně pánem, stejně jako letošní prezidentské primárky, jež se rychle změnily v impresivní one-man-show, což je třeba uznat bez ohledu na to, zda jsme Trumpovi stoupenci nebo odpůrci. Prostě to tak je.

Ty, kteří doufají, že po případné Trumpově porážce v listopadových volbách jeho moc a vliv zmizí, bych chtěl varovat. To, čemu se říká trumpismus, je dnes v americké Republikánské straně i ve velké části společnosti zakořeněno mnohem hlouběji a silněji, než si je ta druhá část Ameriky a společnosti ochotná přiznat. Trumpova možná porážka ve volbách by jistě znamenala zmenšení jeho vlivu, pro velkou část spolustraníků by ale nepochybně zůstal „ikonou“, „mučedníkem“, vůči němuž se spojily a spikly washingtonský establishment, Deep State a velká média. V důsledku toho by jakýkoli z jeho možných nástupců chtě nechtě musel usilovat o jeho podporu či přinejmenším o to, aby se Trump nepostavil proti němu; jeho „blokační síla“ by byla, pokud by se naplnil výše zmíněný scénář, ještě dlouho velká.

Pokud by Donald Trump v listopadu letošního roku vyhrál, posílil by své postavení v Grand Old Party po mém soudu natolik, že by mohl rovnou ukázat na svého nástupce, ať už by jím byl kdokoli. Každý, kdo by vyrazil „na zteč“ proti němu, by to měl neuvěřitelně těžké, ne-li nemožné. Znovu to opakuji: ať už Trumpa jej vnímáme jakkoli a zaujímáme-li vůči němu jakýkoli postoj, je to fascinující „fenomén“ dnešní Ameriky, o němž se jednou budou psát odborné studie a knihy, stejně jako o tom, co vzestup tzv. trumpismu umožnilo, nakolik vlastně šlo o reakci na stav a „poptávku“ společnosti, jejíž velká část dospěla k závěru, že nemůže věřit establishmentu, který se jí vzdálil tak, že už jí nerozumí a „kašle na ni“, atd. To by ale bylo na jiný text, než je ten dnešní. Tak zase někdy příště.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.