Grand Old Party je jako stará matka, nespokojená čas od času se svými dětmi

Amerika ve varu 11

Grand Old Party je jako stará matka, nespokojená čas od času se svými dětmi

Martin Kovář, 31. srpna 2023

V době blížících se primárek amerických republikánů

čteme stále častěji v novinách, na sociálních sítích a posloucháme v dalších médiích, o nespokojenosti vedení GOP (Grand Old Party, jak zní oficiální název strany) s vývojem voličských preference, tj. s tím, že bývalý šéf Bílého domu Donald Trump v průzkumech navzdory všem obviněním drtivě vede a nic nenasvědčuje tomu, že by tomu mělo být jinak.

Tytéž zprávy většinou říkají i to,

že se vedení strany bojí postavit otevřeně proti němu, vědomo si toho, že nikdo v jejích dějinách nikdy nezískal víc hlasů než právě on v roce 2020 a že riskovat jeho hněv by mohlo mít pro GOP krajně neblahé důsledky.

Čtěte a pište na adresu

makovar@atlas.cz

GOP a/versus Donald Trump

Na první pohled by se mohlo, opakuji, mohlo zdát (vidíte ten kondicionál, doufám), že šéfové GOP vidí věc správně, realisticky. Donald Trump, a teď ponechme stranou jak a proč, o tom jsem už ostatně několikrát psal, skutečně doslova uhranul velkou část, přibližně dvě třetiny republikánských voličů, takže jít proti němu se jeví být čirým bláznovstvím. Na druhé straně, kdyby vedení strany, jež Trumpem, ve své většině, vesměs opovrhuje (klan bývalých prezidentů Bushových nebo rodina bývalého viceprezidenta Richarda „Dicka“ Cheneyho jsou toho jasným dokladem), našlo sílu podpořit některého z jeho protikandidátů, nejlépe nejsilnějšího z nich, floridského guvernéra Rona DeSantise, mohli by sice s Trumpem prohrát, ale očistili by se od jeho zničujícího vlivu do budoucna, třeba i za cenu toho, že by od ledna 2025 neměli „svého člověka“ v Bílém domě (ať už by se prezidentem stal Trump či znovu Joe Biden).

Republikánské špičky ale takto strategicky neuvažují, zjevně nechtějí riskovat další čtyři roky bez moci, a raději věří, že se Bidenovi nepodaří podruhé – vzhledem k věku a, jak to jen říct, problematickému způsobu vládnutí, logicky – zvednout tolik voličů jako v roce 2020, Trump vyhraje a bude čtyři roky vládnout a pak se jej definitivně zbaví. Že je to krátkozraké, mi neříkejte, já to vím, stejně jako vím, že pokud by Trump opravdu vyhrál a opravdu vládl další čtyři roky, nepochybně by měl velký vliv na výběr dalšího republikánského kandidáta, takže by konec „trumpismu“ rozhodně nenastal. GOP se nicméně rozhodla do otevřeného střetu s Trumpem nejít, tak to prostě je a už se na tom do voleb asi nic nezmění. Není to koneckonců poprvé, kdy „má“ prezidenta či prezidentského kandidáta, se kterým se identifikuje jen velmi složitě, pokud vůbec, takže na to je svým způsobem zvyklá.

GOP a její „nemilované děti“

Jak jsem již řekl, Donald Trump není ani náhodou prvním republikánským prezidentem či kandidátem na prezidenta, s nímž má GOP problém, byť je tomu tentokrát ve velmi vyhrocené podobě. Stačí se ohlédnout do historie.

Případ Ronald Reagan

Vydáme-li se postupně zpátky v čase, Mitt Romney a John McCain, kteří oba prohráli s Barackem Obamou v roce 2012, respektive v roce 2008, neměli s vedením GOP ani se stranou jako takovou problém, stejně jako jej neměl George Bush mladší (v Bílém domě v letech 2001–2009) či jeho otec George Bush starší (1989–1993).

O dnešní republikánské legendě, Ronaldu Reaganovi, prezidentovi z let 1981–1989, to už ale zdaleka neplatí. Když se Reagan jako bývalý kalifornský guvernér rozhodl jít v roce 1976 v primárkách proti úřadujícímu prezidentovi Geraldu Fordovi (ve funkci 1974–1977), protože byl přesvědčen, že v podzimních volbách nebude mít proti jakémukoli demokratovi šanci, potvrdil republikánský konvent nakonec těsně Forda, třebaže si uvědomoval všechny jeho slabiny a všechna rizika tohoto rozhodnutí. Reagan, bývalý sportovní komentátor, herec a herecký odborář, televizní konferenciér a, nezapomínejme, kluk z chudé rodiny, selfmademan se vším všudy, se ale mezi republikánské špičky prostě „nehodil“, víte, jak to myslím – „nehodil“…

O čtyři roky později, v roce 1980, se situace téměř opakovala. Vedení GOP si jako svého favorita proti slaboučkému Jimmymu Carterovi (v Bílém domě v letech 1977–1981), který ale v roce 1976 dokázal porazit Forda, přesně jak Reagan předpokládal, vybralo ropného magnáta George Bushe (staršího, jak mu říkáme dnes) a tlačilo ho ze všech sil. Jednu dobu se dokonce zdálo, že Reagana zlomili, ale nakonec – kvalita je prostě kvalita a Bush byl proti Reaganovi jen „slabý odvar“ (což byl i později jako prezident, ke kteréžto funkci mu v kampani dopomohl na podzim 1988 právě Reagan – to jsou paradoxy, co?) – je „Ron“ všechny udolal. Bushe si následně vybral jako viceprezidenta, což bylo pro GOP i pro Bushe samotného poněkud ponižující; nakonec ale Reaganovi oddaně a loajálně osm let sloužil, až si vysloužil výše zmíněné prezidentství. Tak to holt někdy chodí. Reagan sám stranu přiměl k poslušnosti, její oddanost a lásku si ale nevydobyl nikdy; jen čistě mimochodem, o jeho sebedůvěře a velikosti svědčí to, že mu na tom nikdy ani za mák nezáleželo.

Případ Richard Nixon

Richard Nixon (v Bílém domě v letech 1969–1974) byl podobný případ jako Ronald Reagan. I on byl společenským outsiderem, který se jen díky mimořádným schopnostem a nezměrné vůli doslova prorval tam, kam se, viděno snobskými špičkami GOP, dostat nikdy neměl. Bylo tomu tak navzdory těsné porážce od Jacka Kennedyho v roce 1060 (pokud vůbec prohrál), navzdory následné porážce o úřad kalifornského guvernéra (1962) a navzdory nepřízni vedení strany v kampani v „nejšílenějším roce amerických moderních dějin“, tj. v roce 1968. Právě z toho, přinejmenším zčásti, pocházela jeho nechvalně proslulá paranoia, jež jej nakonec přivedla až do pasti jménem Watergate…

Případ Barry Goldwater

Ani senátor za Arizonu (v letech 1953–1965 a znovu od roku 1969 do roku 1987, kdy jej vystřídal již zmíněný John McCain) Barry Goldwater, bytostně konzervativní republikán, jenž vyhrál stranické primárky v roce 1964 a jenž se následně postavil Lyndonu Johnsonovi (prezidentem v letech 1963–1969), který hájil Bílý dům, jejž „zdědil“ po zavraždění „Jacka“ (Johna Fitzgeralda) Kennedyho na podzim 1963, nebyl miláčkem republikánských „High“ salónů. V době, kdy se levicový Johnson hlásil k odkazu svého předchůdce a kdy si získávala stále větší pozornost veřejnosti válka ve Vietnamu, důrazný „válečník“ Goldwater primárky vyhrál, ne snad proti vůli vedení strany, ale bez její větší podpory. Když mu pak na podzim 1964 Lyndon Johnson ve volbách jednoznačně „nařezal“, strana toho nijak zvlášť neželela. Jeho arizonští voliči mu nicméně zůstali věrní až téměř dokonce osmdesátých let.

Případ „Ike“ Eisenhower

Dokonce ani „Ike“ Eisenhower, který přivedl na podzim 1952, respektive v lednu 1953 republikány k moci po téměř dvaceti letech (v letech 1933–1953 vládli „Americe“ demokraté Franklin D. Roosevelt [1933–1945] a Harry S. Truman [1945–1953]), nebyl vedením strany nijak milován. Bylo to dáno především tím, že vyhrál (1952 i 1956) bez ohledu na ni a bez její velké podpory, a následně jí tudíž nebyl nic dlužen, takže mohl vládnout takřka podle svého. Strana mu navenek projevovala okázalou přízeň až devótnost, ve skutečnosti to ale žádná velká láska nikdy nebyla…

Jak vidno,

současná situace, kdy vedení GOP stojí de facto proti hlavnímu stranickému favoritovi ve volbách, není nijak ojedinělá. Unikátní je extrém ve vztahu k Trumpovi, všechno ostatní tu už bylo, a to jsem se ve svém přehledu svého druhu omezil jen na poválečné (po druhé světové válce) dějiny strany a jejích osobností. O těch starších si podrobněji povíme zase někdy příště.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.