Druhá světová válka a Američané. Před 80 lety skončil největší ozbrojený konflikt v dějinách světa

Amerika ve varu 96

Druhá světová válka a Američané

Před 80 lety skončil největší ozbrojený konflikt v dějinách světa

Martin Kovář

Vzhledem k tomu, že příští týden budu v New Yorku, odkud bych pro Vás chtěl napsat zcela aktuální Ameriku ve varu, podíváme se dnes s maličkým předstihem na téma, které by tak říkajíc mělo „přijít na řadu“ až ve čtvrtek 8. května. Tímto tématem je osmdesát let od skončení druhé světové války, největšího ozbrojeného konfliktu v dějinách lidstva. Spojené státy americké sice do války nevstoupily hned na jejím počátku v září 1939, od prosince 1941, po napadení ze strany Japonska, ale stály pevně na straně spojenců a měly velký podíl na jejich konečném vítězství.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 1. května 2025

„Nejstrašnější válka“ v dějinách v Evropě…

Dne 8. května 1945 skončila podpisem německé bezpodmínečné kapitulace v Remeši druhá světová válka v Evropě. V Asii a v Pacifiku se ještě sice bojovalo, na „starém kontinentě“ už ale lidé mohli slavit toužebně očekávaný mír a život „šel dál“ bez ohledu na desítky miliónů mrtvých, bez ohledu na bezprecedentní, do té doby nepředstavitelnou hrůzou holocaustu atd. Bylo třeba potrestat viníky, kteří zůstali naživu, a vykročit do nového, poválečného světa, jenž se, bohužel, nenesl v duchu smysluplné mezinárodní spolupráce a „budování nového Jeruzaléma“, ale byl silně poznamenán tíživou atmosférou studené války a hrozbou jaderné apokalypsy.

Zatímco vojenské výsledky druhé světové války byly jednoznačné, politické důsledky šesti let boje na život a na smrt byly v řadě ohledů problematické. O jedné věci ale nebylo pochyb: Obludné zlo, ztělesněné německým nacismem, italským fašismem a jejich spojenci bylo na všech frontách poraženo. Hlavní viníci buď spáchali sebevraždu (Hitler, Himmler, Goebbels), byli zabiti (Mussolini), anebo čekali na soudní proces v Norimberku (Göring, Ribbentrop a další); další, níže postavené, čekal podobný osud. Evropa byla zmrzačená, zbídačená, ale – jak se alespoň zdálo – svobodná, přesněji řečeno osvobozená, přestože právě se svobodou byl – v jejích některých částech včetně obnoveného Československa, jak si řekneme za okamžik – problém.

Pokud jde o válku v Evropě, v květnu 1945 nemohl nikdo soudný pochybovat o tom, že jejím hlavním vítězem byl, aniž bych chtěl jakkoli zlehčovat podíl západních spojenců na porážce nacismu a obecně řečeno fašismu, Sovětský svaz. Právě na tzv. východní frontě se primárně rozhodovalo o konečném výsledku světového konfliktu, všechna ostatní bojiště byla při veškerém respektu sekundární. V euforii z vítězství se ovšem nezřídka zapomínalo na to, že v době, kdy válka začala, tj. v září 1939, si stalinistický Sovětský svaz a nacistické Německo na základě nechvalně proslulé smlouvy Molotov-Ribbentrop ze srpna toho roku rozdělily Polsko a sféry vlivu ve střední a východní Evropě a následně se navzájem podporovaly, do té doby, než se Hitler cítil natolik silný, aby mohl na SSSR zaútočit a začít realizovat svoji představu o kolonizaci „Východu“.

Sověti nezdůrazňovali ani skutečnost, že k jejich vítězství nad Německem významným způsobem přispěly západní spojenci – Britové, kteří poutali část nepřátelských sil v Evropě (letecká bitva o Británii) i v severní Africe, a zejména Američané, jejichž vojenská a ekonomická podpora byla od roku 1942 pro Moskvu zcela zásadní. Její objem a pravidelnost dodávek v zásadě činily z USA pomyslného spolu-vítěze války i na východní frontě, o jejich klíčovém podílu na otevření druhé fronty ve Francii a o vylodění v Itálii nemluvě, nezapomínejme na to, prosím.

…a v Pacifiku

V Evropě jsme po desetiletí zvyklí vnímat druhou světovou válku hlavně naší, „kontinentální optikou“, což je naprosto logické. Střet „gigantických rozměrů“ se nicméně od prosince 1941 odehrával i v Pacifiku či v Tichomoří, jak chcete, kde Spojené státy čelily masivnímu útoku militaristického šintoistického Japonska. Jakmile se ale – i díky útoku na Pearl Harbor – prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi (v Bílém domě v letech 1933–1945) podařilo vymanit se ze „svazujících pout izolacionismu“ a jakmile americká armáda překonala počáteční potíže, přirozeně v souvislosti s „nastartováním válečné ekonomiky“ (právě ona definitivně skoncovala s posledními relikty Velké hospodářské krize), přišla vítězství v zásadních bitvách u Midway (v červnu 1942) a o Guadalcanal (od srpna 1942 do února 1943; prakticky ve stejné době, kdy na východní frontě probíhala bitva u Stalingradu), která předurčila další průběh války.

V průběhu let 1943–1945 Američané díky mimořádnému vojenskému úsilí a rostoucí ekonomické převaze Japonce zlomili a nakonec je, po, alespoň po mém soudu, téměř „nevyhnutelném“ použití jaderných zbraní proti Hirošimě a Nagasaki v první srpnové dekádě, 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri (podle rodného státu nového prezidenta Harryho S. Trumana; v Bílém domě v letech 1945–1953) přiměly k podpisu bezpodmínečné kapitulace. Druhá světová válka tak skončila i v Asii a vzápětí začala „nová doba“.

Složité spojenectví…

Pro nadcházející časy bylo důležité, že válečné spojenectví mezi Sovětským svazem, Velkou Británií a Spojenými státy americkými nebylo přirozené, nýbrž vynucené okolnostmi. Výše zmíněné země se nemohly lišit více, jak pokud šlo o povahu jejich režimů (demokratická parlamentní monarchie a demokratická liberální republika versus komunistická diktatura), tak pokud šlo o válečné cíle a o představy o poválečném uspořádání světa. Důsledkem byl vznik bipolárního světa a tzv. studená válka, která trvala následujících více než čtyřicet let a která nejednou přivedla svět na pokraj nového velmocenského konfliktu.

…a studená válka

Výše zmíněné rozdělení světa bylo nejzřetelněji patrné v Evropě, rozervané „železnou oponou“. Na západ od ní se s pomocí Američanů (Trumanova doktrína – 1947, Marshallův plán – 1948 a Severoatlantická aliance – 1949) pozvolna resuscitovaly demokratické režimy založené na svobodě obecně, na svobodných volbách, vládě zákona a tržní ekonomice, na východ od ní ale vítěz války, Sovětský svaz, formoval svůj „východní blok“, tj. režimy (fakticky vzato) jedné, komunistické strany (ať už se jmenovala jakkoli) a totalitní „diktatury proletariátu“, tzv. „lidové demokracie“. Svízel spočívala v tom, že tuto totalitu a režimy ke svému obrazu vytvářel státník, jenž svou legitimitu opíral z nemalé části o to, že porazil „největší zlo v dějinách“ a osvobodil od něj velkou část Evropy, přičemž zcela bezostyšně a zároveň dovedně využíval toho, že s ním řadu let úzce spolupracovali dva nejvyšší představitelé západních demokracií – britský premiér Churchill a americký prezident Roosevelt (a vlastně, na čas, i jeho nástupce Truman).

Vděčnost „klukům“ s hvězdnatým praporem

Jak vidno, role Spojených států amerických byla zásadní jak za války (nejen v Pacifiku, v severní Africe, v Itálii a na západní frontě, ale i, jak jsme si řekli, na frontě východní), tak – ve snad ještě větší míře, po válce. Kam až by Sověti ve své expanzi došli, zda by to skutečně nebylo až k Atlantiku, lze dnes jen spekulovat. Situace v Německu, ve Francii a v Itálii byla velmi složitá a radikální (komunistická) levice zde (myšleno v Itálii, a hlavně ve Francii) byla nesmírně silná. Již zmíněné Trumanova doktrína, Marshallův plán a Severoatlantická aliance bez jakékoli nadsázky zachránily „alespoň“ západní Evropu, když už nemohly zachránit země, nacházející se na východ od „železné opony“.

Nejen při letošních oslavách osmdesáti let od skončení druhé světové války se u nás bude hodně mluvit, mimo jiné, o tom, zda ze strany sovětské Rudé armády šlo v případě Československa o skutečné osvobození, či „osvobození“ v uvozovkách. Aniž bych chtěl, což zdůrazňuji, byť jen v náznaku zpochybňovat hrdinství, zásluhy a odkaz sovětských vojáků, kteří padli při vyhánění Němců ze Slovenska a z Protektorátu Čechy a Morava, politické velení, jemuž podléhali, tj. Stalin „a spol.“, viděli „osvobození“ ČSR a dalších zemí ve střední a jihovýchodní Evropě především jako první krok k jejich inkorporování do své sféry vlivu a k vytvoření svého „spojeneckého bloku“.

Nacistickou nadvládu tak v Československu na jaře 1945 vystřídal nejprve neformální sovětský vliv a od února 1948 už komunistický režim řízený přímo Stalinem. O tom, jak fatálně poškodil naši zemi, není, myslím, třeba vést dlouhé debaty, protože to (skoro) všichni víme. Právě z tohoto důvodu mám pochopení pro oslavy skutečného osvobození, které si budeme příští týden připomínat v západních Čechách, primárně v Plzni. Američtí „kluci“, kteří odtud ve „čtyřicátom pátom“, řečeno s Janem Vyčítalem, vyhnali německé okupanty, totiž byli opravdoví osvoboditelé bez přívlastku. Nejen proto, ale také proto jim vzdejme díky a věčnou slávu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.