„Drsný Harry“ chystá svůj poslední film

Amerika ve varu 42

„Drsný Harry“ chystá svůj poslední film

Také Clint Eastwood představuje „svědomí Ameriky“, třebaže jiné, než jaké si pod tímto pojmem představuje progresivní levice

Martin Kovář

Když jsem se v minulém týdnu dočetl, že se herec a režisér Clint Eastwood připravuje na natáčení dalšího, údajně posledního filmu s pracovním názvem Porotce 2 (Juror #2), dramatu ze soudního prostředí, s Nicolasem Houltem, Kieferem Sutherlandem a Toni Colletteovou v hlavních rolích (jak se alespoň proslýchá), zastavil se mi, s nadsázkou řečeno, dech. Eastwood je jednou z největších filmových/filmařských legend všech dob a fakt, že se ve třiadevadesáti letech hodlá ujmout znovu režie velkého filmu, mě doslova nadchl, hned ze dvou důvodů: za prvé, že ještě jednou uvidíme – dá-li Bůh – jeho nový film, a, za druhé, že je i ve svém požehnaném věku zdravotně natolik v pořádku, aby si na to troufl. Tak se snad můžeme opatrně těšit…

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 11. dubna 2024

Drsný Harry

Nevím, jak to máte Vy, milé čtenářky a milí čtenáři, ale já (ročník 1965) jsem Clinta Eastwooda poprvé zaregistroval ve filmu „Drsný Harry“ (Dirty Harry; 1971), který se v době, kdy mi bylo kolem patnácti, sedmnácti let, jakýmsi zázrakem objevil v Československé televizi, myslím, že to bylo v oblíbeném cyklu „Třikrát s…“. „Kriminálka“, jak jsme tehdy říkali, ze San Franciska na počátku sedmdesátých let, kterou natočil hollywoodský veterán Donald „Don“ Siegel (1912–1991), o pronásledování neznámého střelce, který terorizuje město, mě tehdy strhla nejen díky „ďábelskému“ tempu filmového vyprávění, ale hlavně tím, koho producenti a režisér obsadili do hlavní role.

Policejního inspektora Harryho Callahana z SFDP (The San Francisco Police Department), hrál totiž Clint Eastwood, Jr. (* 1930), v Americe i v Evropě známý především hlavními rolemi v tzv. „spaghetti westernech“ s názvem „Pro hrst dolarů“ (1954), „Pro pár dolarů navíc“ (1965) a „Hodný, zlý a ošklivý“ (1966), které natočil mistr tohoto žánru Sergio Leone (1929–1989), jehož jiný western, „Tenkrát na západě“ (Once Upon a Time in the West; 1968), patří k nejlepším ve svém žánrů vůbec, není-li přímo tím nej. Zatímco zmíněné „spaghetti westerny“ jsem v té době ještě neviděl, „Drsný Harry“ si mě i mé kamarády okamžitě získal a totéž platilo i o jeho hlavním představiteli. Kdyby mi někdo tehdy, v první polovině osmdesátých letech minulého století, řekl, že o něm v roce 2024 budu psát v souvislosti s jeho chystaným filmem, pokládal bych ho za blázna.

Způsob, jakým šel inspektor Callahan se svým revolverem Magnum 44 po nemilosrdném sanfranciském vrahovi, samozřejmě nepobavil jen mě, ale celou Ameriku a celý svět, vydělal hromadu peněz, stvořil kult „drsného Harryho“, a proto si vysloužil čtyři pokračování – „Magnum Force“ (Magnum Force; 1973), „Násilník“ (The Enforcer; 1976), „Náhlý úder“ (Sudden Impact; 1983) a „Sázka na smrt“ (The Dead Pool; 1988), jež měly sice menší, ale pořád velký úspěch. Neohrožený policajt, který se s darebáky „nemaže“ a nebojí se přitom balancovat na pokraji zákona, budil sympatie na celém světě. Typ, který Eastwood vytvořil a kterému zůstal dodnes víceméně věrný – tvrdý chlapík s dobrým srdcem, který je (skoro vždycky) na straně dobra – ostatně mají (nejen) filmoví diváci rádi obecně, nejen „Clintovi“ fanoušci.

Nesmiřitelní, Madisonské mosty a Million Dollar Baby

Od počátku devadesátých let se Eastwood, jehož popularita (s tím související výdělky jeho filmů) poněkud stagnovala, zaměřil na režii a k překvapení mnoha kritiků natočil snímky, které se bez přehánění zapsaly do filmové historie. Drsný western „Nesmiřitelní“ (Unforgiven; 1992) o tvrdém životě na Západě, o jeho krutosti, o smrti, o morálce a o vnitřních démonech, triumfoval u amerických akademiků a odnesl si Oskary za nejlepší film roku, za nejlepší režii (Eastwood), za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Gene Hackman) a za nejlepší střih (Joel Cox), což byla pro Eastwooda obrovská satisfakce, neboť jej zejména hollywoodská levice soustavně nálepkovala jako „druhořadého herce“, který se nikdy k umění ani náhodou nepřiblížil.

Pouhý rok nato natočil Eastwood v řadě ohledů pozoruhodnou, netradiční road-movie s názvem „Dokonalý svět“ (A Perfect World; 1993), v níž se potkal s Kevinem Costnerem a jež si získala mnoho diváků, a v roce 1995 – nečekaně – komorní milostné drama „Madisonské mosty“ (The Bridges of Madison County; 1995), ve kterém mu byla partnerkou Meryl Streepová (nominovaná za svůj výkon na Oskara). Nejen divačky, ale i diváci byli nadšení – v této poloze totiž Eastwooda neznali a pro většinu z nich bylo milým překvapením, že je schopný točit i takové filmy, taková témata a vytvářet takovou náladu, jinými slovy řečeno, že je „opravdu, ale opravdu velkým režisérem“.

V roce 2004 přišel prozatím poslední Eastwoodův triumf – film „Million Dollar Baby“ (Million Dollar Baby; 2004), příběh mladé servírky (Hillary Swanková), které stárnoucí nepříliš úspěšný trenér (Eastwood) téměř dopomůže k jejímu životnímu snu stát se profesionální boxerkou a bojovat o titul světové šampiónky. Drsné a zároveň jemné drama ze sportovního prostředí znovu ukázalo, jak skvělý režisér a herec Clint Eastwood je; odměna v podobě Oskarů za nejlepší film roku, za nejlepší režii (Eastwood), za nejlepší herečku v hlavní roli (Swanková) a za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli (Morgan Freeman), nemluvě o nominacích za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli (Eastwood), za nejlepší adaptovaný scénář (Paul Haggis) a za nejlepší střih (již zmíněný Joel Cox) byla nanejvýš zasloužená a o to cennější, že za podobně dobrý film „Gran Torino“ (Gran Torino; 2008) se Eastwood žádné nominace skandálně nedočkal.

Hollywoodská legenda a nenápadné „svědomí Ameriky“

Po velkém diváckém i komerčním úspěchu filmu „Gran Torino“ o ovdovělém veteránovi korejské války a jeho složitém hledání svého místa ve světě, Eastwood točil a stále točí dál a dál a co by za to většina filmových tvůrců dala, kdyby jejich nejlepší snímky byly tak dobré jako ty jeho (jen namátkou – „J. Edgar“ z roku 2011, „Americký sniper“ z roku 2014, „Sully: Zázrak na řece Hudsonu“ z roku 2016 či „Richard Jewell“ z roku 2019). O to víc se těším na ten, který připravuje.

Kromě toho, jak už to – dožijí-li se nejen umělci tak vysokého věku – v podobných případech bývá, se Clint Eastwood stal čímsi na způsob „svědomí Ameriky“, třebaže v trochu jiném slova smyslu než v jakém, tj. progresivisticko-levicovém, bývá nejčastěji používán. Eastwood se dlouho prezentoval jako stoupenec Republikánské strany (Grand Old Party; GOP), a proto v roce 2012 podpořil prezidentského kandidáta Mitta Romneyho, podporoval ale i některé demokraty (konkrétně Michaela Bloomberga v roce 2020); v současné době je vnímán jako libertarián, s jistým „lidským“ pochopením pro Donalda Trumpa (což mu levice nemůže a nedokáže zapomenout).

Mluvím-li o Clintu Eastwoodovi jako o „svědomí Ameriky“, mám na mysli především konzervativní „Ameriku“ s jejími tradičními hodnotami, které se už dnes příliš nenosí a docela určitě už nehrají ve společnosti tak důležitou roli jako dřív, jsouce zničeny moderní dobou, sociálními sítěmi, zvlčilými politiky, kteří by dříve neměli šanci uspět atd. Clint Eastwood je zkrátka starý skoro jako celé poslední americké století, a je to na něm znát. Jedno je nicméně jisté: Kdyby ve Spojených státech žilo víc Clintů Eastwoodů, nemyslím věkem, nýbrž duchem, byla by na tom „velká země za velkou louží“ lépe, než na tom v dnešních složitých časech je.

Tak ať Ti to točí, Clinte, třeba se ti ještě jednou podaří uvést Ameriku pořádně „do varu“! Moc se na Tvůj film těšíme a věříme, že nakonec přece jen ještě nebude ten úplně poslední.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.