Dojde na Předním východě na „válku světů“? A jak vypadala ta, která propukla v NYC v říjnu 1938?

Amerika ve varu 68

Dojde na Předním východě na „válku světů“?

A jak vypadala ta, která propukla v NYC v říjnu 1938?

Martin Kovář

Na Blízkém a Středním východě se dost možná schyluje k největšímu vojenskému konfliktu posledních let. Napětí mezi Izraelem a Íránem stoupá každým dnem a prakticky nikdo z renomovaných expertů nevylučuje, že vojenský střet s potenciálem třetí světové války může opravdu nastat. Já ale pro dnešek nechám na dlouho dobu naposledy hektickou a nanejvýš dramatickou současnost stranou a vrátím se spolu s Vámi do podzimu 1938, kdy měli obyvatelé New Yorku pocit, že „válka světů“ propukla právě v jejich městě. Užijme si tento tak trochu sentimentální „návrat do historie“ tím spíš, že od příště už budou všechny „Ameriky ve varu“ aktuálně sledovat předvolební dění v USA, volby samotné – s DATARUNem se ostatně do Washingtonu, D.C. a do New Yorku vypravíme a natočíme tam pro Vás dva díly NOVÉHO SVĚTA – i jejich výsledky a povolební situaci.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 10. října 2024

Wellesova „Válka světů“

Právě v říjnu, konkrétně v neděli 30. října 1938, došlo v největším městě USA k události, jež nejen tady, ale i v dalších amerických městech vyvolala neobyčejnou paniku. Rozhlasová stanice CBS totiž toho dne odvysílala dramatizaci knihy „Válka světů“ (The War of the Worlds) anglického spisovatele Herberta George Wellse o invazi mimozemšťanů na Zemi. Autoři dramatizace, tehdy třiadvacetiletý rozhlasový reportér a budoucí slavný filmový režisér George Orson Welles a scénárista Howard Koch, se tehdy mimoděk stali tvůrci jedné z prvních „fake news“, falešných či zavádějících zpráv, manipulujících veřejnost. Vzhledem k tomu, že dnešní dobu lze s jistou nadsázkou nazvat právě „dobou hoaxů a fake news“, stojí za to si šestaosmdesát let starý příběh a vše, co s ním souvisí, připomenout.

Slavná Wellesova (a Kochova) dramatizace „Války světů“ z konce října 1938 se skládala ze dvou částí. První byla záměrně koncipována jako standardní rozhlasové vysílání, přerušované hlášením o neobvyklých erupcích a velkých výbuších na Marsu. Ve druhé části následovaly „aktuální“ zprávy o pádu velkého meteoritu, respektive o přistání podivného tělesa mimozemského původu na Wilmuthově farmě v Grover᾽s Millu ve státě New Jersey, o „Marťanech“, ničících zvláštními paprsky nemilosrdně všechno živé, o dalších a dalších útocích a o rostoucím počtu obětí. Ve finále pak z rozhlasu zazněla emotivní výzva k urychlené evakuaci New Yorku.

„Strach nad městem, které nikdy nespí“

Část médií zprávy o panice, která v New Yorku a zčásti i v některých dalších amerických městech vypukla, v následujících dnech výrazně zveličila, stejně jako, například, psycholog Albert Hadley Cantril, Jr., jenž v roce 1940 vydal dodnes citovanou studii „Invaze z Marsu“ (celým názvem The Invasion from Mars. A Study in the Psychology of Panic), postavenou ovšem na nedostatečném počtu respondentů a na nepřesvědčivé, nekritické analýze jejich vzpomínek. Pravdou nicméně je, že se část veřejnosti skutečně nechala zmást. Stalo se tak navzdory tomu, že na počátku vysílání bylo posluchačům sděleno, že jde o rozhlasovou adaptaci výše zmíněné knihy, informace o tom navíc třikrát zazněly i v průběhu hry. „Reportáž“ Orsona Wellese však byla natolik sugestivní, že řadu posluchačů, kteří usedli k přijímačům, přesvědčila o své autenticitě a o děsivé realitě. Wellesovi se zkrátka dokonale podařilo uvést NYC a svým způsobem i celou Ameriku „do varu“.

Vyděšené lidi v New Yorku, to jenom na okraj, výtečně zachycují jak dobové fotografie, tak, například, s přirozenou autorskou nadsázkou, část báječného filmu režiséra Woodyho Allena z roku 1987 „Zlaté časy rádia“ (Radio Days), dojemného, sentimentálního příběhu o „starých dobrých časech“, kdy ještě nedošlo k masovému rozšíření televize, o dalších moderních médiích nemluvě, a kdy se lidé museli, pokud šlo o informace, plně spoléhat na tisk a právě na rozhlas.

Co za panikou v NYC stálo

Fenomenální úspěch „Války světů“ byl dán mnoha okolnostmi. Nešlo jen o mimořádně přesvědčivý výkon „reportéra“ Wellese, ale i o, v nemalé míře, dobový kontext. Spojené státy americké byly ve třicátých letech minulého století od Evropy geograficky i mentálně mnohem vzdálenější než dnes a řešily především vlastní nemalé těžkosti, na prvním místě problémy vyplývající z důsledků Velké hospodářské krize. Přesto Američané nemohli nevnímat nástup nacistů k moci v Německu, Hitlerovu agresivní zahraniční politiku a jeho opakované vyhrožování válkou. Na konci října 1938 ostatně uplynul pouhý měsíc od podpisu Mnichovské dohody, která znamenala faktický konec první Československé republiky, tedy státu, k jehož vzniku USA, na prvním místě prezident Woodrow Wilson, před dvěma dekádami ultimativně napomohly, a která byla navíc důležitým krokem na cestě k nové světové válce. Na nenápadně narůstající nervozitě obyvatel Spojených států měl podíl rovněž mezinárodněpolitický vývoj na Dálném východě, kde japonští „rytíři Bušida“ pozvolna připravovali útok na americkou námořní základnu v Pearl Harboru, k němuž nakonec došlo 7. prosince 1941. Nálada ve společnosti tak byla, snad příliš nepřeháním, když řeknu „těhotná válkou“...

Génius Welles a jeho „Občan Kane“

George Orson Welles (1915–1985) se za zmatek, který jeho hra způsobila a z něhož vzešla též vzrušená diskuse na téma odpovědnosti médií před veřejností a jejich případné regulace, na tiskové konferenci i poté omlouval, nakonec ale z celé věci profitoval nejvíc právě on. „Sláva“, již mu vysílání „Války světů“ vyneslo, jej tak říkajíc „katapultovala“ mezi hvězdy „továrny na sny“, Hollywoodu, kde v roce 1941 natočil film „Občan Kane“ (Citizen Kane), monumentální, složitě vystavěný a novátorsky natočený příběh o majetkovém, společenském a politickém vzestupu tiskového magnáta Charlese Fostera Kanea (jehož předobrazem byl vlivný vydavatel a demokratický politik William Randolph Hearst). Snímek, označovaný v drtivé většině anket za jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší film všech dob, s režisérem Wellesem v hlavní roli, přitom proměnil v zisk jenom jedinou z devíti nominací na Oscara, a sice za scénář, který Welles napsal společně s Hermanem Jacobem Mankiewiczem; nečekaný, nicméně fenomenální celosvětový úspěch filmu však tvůrcům dočasné zklamání bohatě vynahradil.

Rozhlas jako nástroj politického vlivu

Když už byla řeč o Wellesově adaptaci „Války světů“, rád bych v této souvislosti připomněl, že rozhlas ke svému politickému působení od třicátých let minulého století stále efektivněji využívali i politikové, ve Spojených státech na prvním místě tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt, stejně jako, aniž bych chtěl srovnávat nesrovnatelné, v Evropě Adolf Hitler a jeho ministr propagandy Joseph Goebbels, kteří na něm postavili nemalou část svého působení na masy. Za druhé světové války pak prostřednictvím rozhlasu burcovali své národy k boji proti nepřátelům britský premiér Winston Churchill i vůdce francouzského protiněmeckého hnutí odporu, budoucí prezident Charles de Gaulle a další politikové; k nepoddajnosti obyvatel Protektorátu Čechy a Morava z něj vybízeli i československý exilový prezident Edvard Beneš a „jeho“ ministr zahraničí Jan Masaryk.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.