Civilizační válka: Proč měl Samuel Huntington pravdu a proč jedná Joe Biden správně

Amerika ve varu 17

Civilizační válka

Proč měl Samuel Huntington pravdu a proč jedná Joe Biden správně

Martin Kovář, 12. října 2023

Když napsal americký politolog Samuel Huntington v roce 1993 pro prestižní časopis Foreign Affairs článek s názvem „Střet civilizací“ (The Clash of Civilizations), který o tři roky později (1996) rozpracoval do rozsáhlé monografie s týmž názvem (česky „Střet civilizací – Boj kultur a proměna světového řádu“), vyvolal tím vzrušenou mezinárodní debatu, mimo jiné proto, že se tak postavil proti názoru Francise Fukuyamy, jenž v podobně ikonickém textu s názvem „Konec dějin a poslední člověk“ (The End of History and the Last Man; 1992) napsal, že pád Sovětského svazu a komunismu a vítězství liberální (západní) demokracie znamenají „konec dějin“ v tom slova smyslu, jak jsme je znali. Od té doby se nicméně již mnohokrát prokázalo, a události posledních dnů to, bohužel, potvrdily, že pravdu neměl Fukuyama, nýbrž jeho kolega Huntington.

Čtěte a pište na adresu

Makovar@atlas.cz

Střet civilizací

Huntingtonova základní teze byla jasná: kromě toho, že vymezil osm základních světových civilizací (západní, slovansko-pravoslavná, islámská, hinduistická, konfuciánská [čínská], japonská, latinskoamerická a africká), řekl, že budoucí velké válečné střety nebudou primárně boje mezi jednotlivými státy (velmocenskými bloky), ale mezi jednotlivými kulturami, civilizacemi. Islám přitom „představil“ jako největšího budoucího nepřítele demokratického Západu, v řadě ohledů jako jeho přímou antitezi a největší ohrožení, kterému budeme muset čelit.

Zejména pro politickou levici, byť, abych byl spravedlivý, nejen pro ni, ve Spojených státech (a vlastně na celém světě) se stal Huntington velikým ideovým/ideologickým nepřítelem. Kritikové jej vinili z předsudečného přístupu k „nezápadním“ civilizacím/kulturám, z jejich „principiálního nepochopení“, z xenofobie a kontraproduktivního konzervatismu, stejně jako z toho, že je „námezdným žoldákem“ ve službách západního/amerického imperialismu (nepřipomíná Vám to něco, přátelé?), propagátorem „latentního rasismu“ atd.

Všechna tato obvinění byla pohříchu ideologická, nemluvě o tom, že, zčásti, vyplývala z „pouhého“ nepochopení vývojových trendů světa po přelomových letech 1989 a 1991. Nikoli jeho kritikové, ale Huntington byl ten, kdo přesně vycítil „atmosféru doby“ a porozuměl trendu, jímž se bude svět vyvíjet. Za pravdu mu dala již první válka v Zálivu, jakkoli k ní došlo ještě předtím, než napsal svůj nejvýznamnější text, ale i 11. září 2001 (a následná Bushova „válka proti mezinárodnímu terorismu“) a nyní, konečně, civilizačně zcela zásadní, přelomový útok palestinských teroristů na Izrael.

To, co v současné době sledujeme, je totiž opravdu civilizační válka, nic jiného, nenamlouvejme si to a podívejme se, konečně, pravdě do očí. Útok na Izrael a vraždění, znásilňování a mučení jeho obyvatel včetně žen a dětí je i útokem na naši civilizaci, přímo na nás. Stejně varovné je to, jakým způsobem reagovala na masakry ze strany Hamásu část veřejnosti v hlavních (a dalších velkých) městech západní Evropy i v zámoří. Pro mě a doufám, že nejen pro mě je nepochopitelné, jak mohou britské a londýnské úřady nechat před izraelskou ambasádou provolávat zfanatizovaný dav slávu Hamásu, anebo před operou v Sydney nechat řvát antisemity, že Židé patří do plynu! Neuvěřitelné!

O hanebném postoji Evropské unie, konkrétně Evropské komise, Bruselu, už jsem psal v úterý, a proto nyní jen dovětek. Její postoj, to je, stručně řečeno, doklad evropské dekadence, degenerace, rezignace a podvolení, nebo alespoň cesty k němu. Na slova Michela Houellebecqa (respektive na název jeho slavného románu Soumission, 2015; česky „Podvolení“ 2016) tak dost možná dojde dříve, než si kdokoli z nás dovedl ještě před minulým víkendem představit.

POTUS jak má být

A nyní na alespoň trochu optimističtější notu. Americký prezident Joe Biden (v úřadu od ledna 2021; twitterová adresa POTUS, kterou aktuálně sleduje téměř 33 milionů lidí z celého světa, odtud název této části článku) byl nejednou terčem mé ostré, občas ironické, občas sžíravé a nevybíravé kritiky. Aniž bych vzal cokoli z toho zpět (není k tomu totiž nejmenší důvod), je třeba říct, že Bidenova reakce na teroristický útok Hamásu proti Izraeli byla skvělá, příkladná. Nejenže po boku s viceprezidentkou Kamalou Harrisovou a ministrem zahraničí Antonym Blinkenem tento útok razantně odsoudil, ale navíc toto odsouzení doplnil jasnými slovy: „Každému, kdo by snad chtěl Hamás jakkoli podpořit, vzkazuji: Nedělejte to! Nedělejte to!“

Tento stručný apel měl a má velkou sílu. Kromě stanoviska, že USA stojí pevně za Izraelem, dal prezident Biden jasně najevo, že v případě rozšíření útoku proti Izraeli ze strany Hizballáhu, Sýrie, či dokonce Íránu, „Amerika“ nebude lhostejně přihlížet. Přítomnost americké letadlové lodi Gerald J. Ford ve východním Středomoří a předání prvních zbraní, o které Izrael požádal, ukazuje, že to Biden myslí smrtelně vážně. Docela jistě to není jenom proto, že mezi mrtvými a možná i rukojmími Hamásu jsou i občané USA.

Spojené státy jsou prostě už zase na straně Dobra s velkým D. Pokolikáté už? Jen si to připomeňme: v první světové válce, ve druhé světové válce, ve studené válce, v korejské válce, ve vietnamské válce, ve válce proti mezinárodnímu terorismu (jakkoli se příliš nepovedla) a nyní, fakticky, ve válce proti teroristům z Hamásu. Washingtonští politikové se za poslední více než století přirozeně dopustili mnoha chyb, Woodrowem Wilsonem počínaje a Joem Bidenem konče. Aby také ne! V zásadních věcech mezinárodního významu ale žádnou opravdu fatální chybu v tom slova smyslu, že by se postavili na stranu Zla, neudělali nikdy. Važme si toho a buďme jim, při zachování vší kritičnosti, která je i mezi blízkými politickými partnery na místě, vděční.

Amerika ve varu

Zároveň je ale třeba říct, že kromě nejvyšších politických představitelů zní z USA i jiné hlasy. Například chicagská organizace (či „buňka“ jak by možná bylo trefnější ji nazvat) hnutí Na černošských životech záleží (Black Lives Matter) zveřejnila obrázkový „manifest“ či pamflet, na němž vysvětluje nechápavým „hlupákům“ svoji podporu Hamásu. Není přitom zdaleka jediná. Rozpolcenost americké společnosti, o níž prakticky stále píšu, se zkrátka projevuje i v tomto případě. Také více než třicet (!) studentských spolků na jedné z nejlepších univerzit na světě, na ctihodném Harvardu, jednoznačně podpořilo Palestince a Hamás proti Izraeli, který si za všechno zlé, třebaže to většinou není řečeno takto explicitně, „může sám“ svojí údajně genocidní, rasistickou a apartheidní politikou v Pásmu Gazy. Ano – takto opravdu uvažuje řada studentů Harvardu, příslušníků budoucích amerických ekonomických, intelektuálních, právnických, vědeckých a politických elit…

Že Vám to přijde šílené? Samozřejmě že je to šílené, jedná se nicméně o zjevný a, bohužel, logický výsledek zdivočelého levičáctví, progresivismu, flagelantství či sebemrskačství, jak chcete, posledních když ne přímo desetiletí, tak docela určitě let, které na Západě, zejména na univerzitách, v redakcích médií, v nejrůznějších think-tancích a „kavárnách“ panují či přinejmenším převládají. Jinými slovy řečeno: je to primárně selhání či totální zblbnutí velké části západních intelektuálních elit. Není to poprvé, co se tak stalo (vzpomeňme si na západní intelektuály ve službách komunismu, fašismu či nacismu) a není to docela určitě naposledy. Zda dojde v tomto slova smyslu k nějaké, obtížně hledám správné slovo, snad „očistě“, si nejsem vůbec jist, chci tomu nicméně věřit. Kdy, za jakých okolností a jakým způsobem by se to mohlo stát (stane-li se to vůbec), si ale netroufnu predikovat.

Post scriptum: nezapomeňme na Brity

Když už je řeč o Spojených státech amerických, dovolte mi ještě alespoň pár slov o jejich „starších bratrancích“ na naší straně Atlantiku, o Britech. K bývalému ministerskému předsedovi Borisi Johnsonovi (intermezzo v podobě kratičké vlády Liz Trussové neberu v potaz, jakkoli se ani ona nezpronevěřila postoji svého předchůdce a nástupce) lze mít bezpochyby řadu výhrad, jeho postoj k ruské agresi na Ukrajině byl ovšem příkladný. Současný premiér Rishi Sunak v tomto kurzu pokračuje, a navíc zaujal naprosto principiální stanovisko i k teroristickým útokům Hamásu vůči Izraeli. Nejen Spojené státy, ale i Británie, obě anglosaské mocnosti, tak dostály svojí pověsti, bez jakékoli ironie, „pilířů demokracie“.

Toto poznání je o to cennější, že obě dvě země procházejí, jak jsem dnes i ve svých starších textech naznačil, složitým, turbulentním vnitropolitickým vývojem, v jehož důsledku to ty i ony politické elity nemají vůbec snadné (nemluvě o tom, že tento vývoj je, přinejmenším zčásti, rovněž důsledkem jejich slabosti a jejich ne/konání, to by ale bylo na jiný, samostatný text). Tak jim držme palce, protože tím držíme palce i sami sobě.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.