Amerika na cestě k izolacionismu? Co o Evropě vlastně řekli Donald J. Trump a James D. Vance?

Amerika ve varu 86

Amerika na cestě k izolacionismu?

Co o Evropě vlastně řekli Donald J. Trump a James D. Vance?

Martin Kovář

Vystoupení amerického viceprezidenta Jamese D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci minulý týden a čtvrteční vyjádření prezidenta Donalda J. Trumpa na adresu Volodymyra Zelenského vyvolalo v Evropě a zčásti i ve Spojených státech řadu ostrých vyjádření. Logicky, zčásti lze totiž projev JDV i tweety a výroky DT vnímat jako jakousi předzvěst návratu USA k politice izolacionismu, přinejmenším pokud jde o evropský kontinent. Cílem tohoto textu není projevovat morální ani žádné jiné pohoršení nad tím, co Vance a Trump řekli, respektive napsali, nýbrž poukázat na to, že americký izolacionismus vůči Evropě není ničím novým, a zamyslet se nad jeho možnými důsledky.

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 20. února 2025

Tenkrát ve dvacátých letech

Britové a Francouzi, do počátku roku 1918 podporovaní rovněž Ruskem (tzv. Dohoda; Entente či Entente Powers) vyhráli ve Velké (v první světové) válce nad Německem především díky tomu, že na jaře 1917 vstoupily do konfliktu Spojené státy americké, vedené demokratickým prezidentem Woodrowem Wilsonem (v úřadu v letech 1913–1921). Nebýt výkonu americké ekonomiky, míry jejího zapojení do války a americké přímé vojenské podpory, bůh ví, jak by to na západní frontě dopadlo; na tuto hypotetickou otázku už nám nikdo nikdy neodpoví.

V listopadu 1920 byl ale novým prezidentem země překvapivě zvolen do té doby nepříliš výrazný a nepříliš známý kandidát opozičních republikánů Warren Gamaliel Harding. Slib, že zajistí „návrat k normálním poměrům“ (Return to Normalcy), mu však bohatě stačil k vítězství. Harding (1921–1923) byl ale pouze prvním ze tří republikánských prezidentů této dekády, dalšími dvěma byli John Calvin Coolidge (1923–1929) a Herbert Clark Hoover (1929–1933). Jakkoli šlo o rozdílné osobnosti, jedno měli všichni tři republikáni společné: Byli to rozhodní stoupenci svobodného trhu, kteří věřili v inspirativního ducha a tvůrčí sílu amerických podnikatelů a v tvrdou práci, tj. v „americký sen“. Jejich hospodářská politika výrazně napomohla ekonomickému boomu dvacátých let, bezprecedentní prosperitě země a všemu, co s tím bylo spojené.

Pokud jde o zahraniční politiku, Harding a Coolidge byli přesvědčenými izolacionisty. O Hooverovi, jenž měl na rozdíl od nich skvělý přehled o světě a také zkušenosti z angažmá v mezinárodních organizacích z časů po první světové válce, to platilo méně, ani on se ale do žádných „zahraničních dobrodružství“ nehrnul. Harding a Coolidge proto prováděli, hlavně vůči Evropě, izolacionistickou politiku, jsouce přesvědčeni o tom, že angažmá na „starém kontinentě“ nemůže jejich zemi v ničem prospět. Kromě účasti na Washingtonské konferenci o námořním zbrojení (1921–1922) o stanovení poměru sil bitevních lodí námořních velmocí, kde se Američanům podařilo dosáhnout parity s Brity, představoval výjimku pouze tzv. Dawesův plán na hospodářskou „resuscitaci“ Německa (1924), zničeného první světovou válkou a hyperinflací z první poloviny dvacátých let. Hardingův a Coolidgeův izolacionismus se přirozeně nevztahoval na Latinskou Ameriku, kde si Washington pečlivě hlídal své obchodní zájmy, a úplně stranou nezůstával ani Pacifik, respektive Dálný východ; o jakémkoli rozsáhlejším angažmá ale nemohla být ani tady řeč. Důsledky tohoto postoje se podařilo překonat až „díky“ druhé světové válce.

Tenkrát po druhé světové válce

Po skočení druhé světové války, ve které k vítězství spojenců (Britové, Francouzi, Sovětský svaz) znovu zásadním způsobem napomohly USA, se situace z počátku dvacátých let neopakovala, jakkoli izolacionismus zůstával zejména na Kapitolu, tj. v Kongresu, i v myslích vlivných washingtonských lobbistů poměrně silný. Demokratická administrativa vedená prezidentem Harrym S. Trumanem (1945–1953) si vyhodnotila nebezpečí plynoucí ze sovětského komunismu jako zásadní nejen pro západní Evropu, ale i pro celý svobodný, západní či transatlantický svět včetně sebe, a podle toho se rozhodla jednat, jakkoli překonat odpor izolacionistů nebylo snadné.

Výsledkem tohoto rozhodnutí mimo jiné bylo to, že Spojené státy zůstaly politicky, ekonomicky i vojensky přítomné v Evropě. Pilíři jejich „trvalé přítomnosti“ byly Trumanova doktrína (1947; politicky), Marshallův plán (1948; ekonomicky) a Severoatlantická aliance čili NATO (1949; vojensky). Díky odklonu od meziválečného izolacionismu, se kterým mohl prezident Franklin D. Roosevelt (1933–1945) skoncovat až „díky“ japonskému útoku na Pearl Harbor a „díky“ vyhlášení války ze strany hitlerovského Německa, prožila po druhé světové válce západní Evropa a od přelomu osmdesátých a devadesátých let (fakticky od vstupu do NATO po roce 1999) i střední a východní Evropa roky bezprecedentního bezpečí a s tím (nejen v rámci Evropské unie) související prosperity. Postupem času to ale všichni včetně nás samotných začali pokládat za naprostou samozřejmost, a podle toho jsme se i chovali – blazeovaně, nezodpovědně a nezřídka, pokud jde garanty našeho bezpečí, tj. USA, i přezíravě (postoj některých vlád a veřejnosti k americké účasti ve Vietnamu, v případě některých zemí i přístup k americké válce na Středním východě nebo v mém úterním textu zmíněný postoj německých diplomatů k varování Donalda J. Trumpa před závislostí na Rusku). Nyní se ukázalo, že to žádná samozřejmost nebyla.

Co vlastně Trump a Vance chtějí?

Otázkou, na níž se (nejen) evropští politikové, analytikové, novináři a twitteřané, abych uvedl alespoň jednu sociální síť za všechny, snaží najít co nejrychlejší odpověď, zní: Co s tímto novým americkým trumpovsko-vanceovsko-muskovským postojem vůči nám budeme dělat? Jak na něj budeme reagovat? Jaké priority (si) zvolíme?

Tak předně, odpusťme si nadávky, urážky a projevy zhrzené dotčenosti (celá síť X je jich plná), tak jako tak tím nic nezměníme. Jaký je Donald Trump, víme už skoro deset let. Podívejte se ostatně na moje starší texty v tomto newsletteru shrnuté v knížce „Amerika ve varu“. Je to mimořádně ambiciózní, sebestředný, ostrý až nemilosrdný muž, který „vyrostl“ na manhattanském realitním trhu, což je, jak říkají znalci, jeden z nejtvrdších byznysů na světě. Díky neobyčejné zarputilosti, odhodlání a vůli a také – v neposlední řadě – díky pro něj příznivým společenským poměrům (sílící, v nemalé míře oprávněná nedůvěra stále většího počtu Američanů vůči tradičním elitám, jak demokratickým, tak republikánským) a vývoji ekonomiky se mu podařil takřka neuvěřitelný politický comeback, který jej po čtyřech letech opět přivedl do Bílého domu, silnějšího než dříve.

Donald Trump vždycky viděl a stále vidí svět po svém: zejména (byť jistě nikoli výhradně) jako byznys, včetně, ať se nám to líbí, nebo ne, mezinárodních vztahů. Nekvílejme, je to prostě tak, i když se to teď bytostně týká i Evropy, Ruska a jeho agrese na Ukrajině. Nejsme v tom sami. Stejně tak Trump vnímá i americko-kanadské, americko-panamské a další vztahy. Má dáti – dal. Všechno je reciproční. Co z toho budu (budeme, my, Američané) mít…

Náš primární problém ale nejsou Donald John Trump, James David Vance a Elon Musk. Náš primární problém jsme my sami. Docela klidně a nikoli nepřípadně bychom mohli parafrázovat inaugurační projev Johna F. Kennedyho z ledna 1961. Naše řečnická otázka by, ovšem v aktualizované podobě, mohla/měla znít: Neptejme se, co by pro nás (pro Evropu, pro Ukrajinu atd.) mohly udělat Trumpovy USA. Ptejme se, co jsme třeba jen v posledních čtyřech letech, během nichž byl návrat muže, o němž jsme věděli všechno, co jsme potřebovali vědět, k moci reálný, pro naši bezpečnost udělali my sami. Odpověď je, až na vzácné výjimky, jako je třeba Polsko a zčásti Finsko nebo tři pobaltské země, jasná a velmi smutná: Nic, nebo takřka nic. O tom to celé je.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.