Amerika, Británie a Evropa tehdy a dnes. Několik poznámek k historii transatlantických vtahů

Amerika ve varu 88

Amerika, Británie a Evropa tehdy a dnes

Několik poznámek k historii transatlantických vtahů

Martin Kovář

Dne 5. března 1946 pronesl bývalý (a také budoucí, což ale v té době ještě nikdo nevěděl) britský premiér Winston Leonard Spencer-Churchill na Westminster College v americkém Fultonu ve státě Missouri, v domovském státě prezidenta Harryho S. Trumana a v jeho přítomnosti, u příležitosti převzetí čestného doktorátu jeden z nejvýznamnějších projevů celého 20. století. Řeč o spuštění „železné opony“ (Iron Curtain) a o „studené válce“ (Cold War) je známá právě díky těmto dvěma souslovím, jakkoli její oficiální název zněl Sinews of Peace, což se do češtiny tradičně překládá jako „opory míru“. V dnešní době, kdy se nová americká administrativa odklání od Evropy, jak se alespoň zdá, je připomenutí tohoto projevu ještě důležitější než kdy dříve, stejně jako připomenutí skutečnosti, že vztahy mezi západní Evropou a Spojenými státy vždycky zdaleka nebyly „zalité sluncem“…

Pište na autori@datarun.cz

Martin Kovář, 6. března 2025

„Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu…“

Nejslavnější pasáž výše zmíněného Churchillova fultonského projevu zněla takto: „Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla napříč kontinentem spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato skvělá města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou vlivu. Všechno je v té či oné formě nejen předmětem sovětského vlivu, ale ve velké míře a v mnoha případech také předmětem sílících opatření pod kontrolou Moskvy. Pouze Athény – Řecko s jeho nesmrtelnou slávou – mohly svobodně rozhodnout o své budoucnosti ve volbách pod dohledem Angličanů, Američanů a Francouzů. Polská vláda, ovládaná Rusy, byla povzbuzena k ohromným a nespravedlivým zásahům vůči Německu. Dochází zde k masovému vyhánění milionů Němců v rozměrech, o nichž se nám ani nesnilo. Komunistické strany, které byly ve všech těchto východních státech Evropy velmi malé, dosáhly postavení a moci, jež neodpovídají počtu jejich členů, a všude chtějí dosáhnout totalitní kontroly. Téměř ve všech těchto zemích převládají policejní vlády, s výjimkou Československa zde neexistuje pravá demokracie...“

Churchillovu fultonskou řeč, které dodala na váze (pro Západ i pro Sovětský svaz) přítomnost amerického prezidenta Trumana v sále, zná, alespoň v základních konturách, každý, kdo se hlouběji zajímá o moderní dějiny, o dějiny „studené války“ a o dějiny diplomacie. Stejně tak téměř každý dobře ví, že šlo o sice nemilosrdné, ale velmi přesné pojmenování toho, co se v Evropě bezprostředně po válce stalo. Stalinovu touhu po expanzi do středo- a jihoevropského prostoru a vytvoření tzv. sovětského bloku (u)držela „na uzdě“ jen politická, ekonomická, a hlavně vojenská přítomnost Američanů na „starém kontinentě“, jak jsem o tom ostatně psal už před dvěma týdny v Americe ve varu a tento týden v Evropských peřejích. Nebýt Spojených států, zastavil by se možná Stalin, s nadsázkou řečeno, během několika let až u břehů Atlantiku. Západní Evropa, zdevastovaná po šesti letech války a ekonomicky totálně vyčerpaná, s komunisty ve vládách v Paříži a v Římě, by mu bez „zámořských bratranců“ kázala jen velmi těžko vzdorovat; o tom, jak by se vyvíjel osud Německa, rozděleného po válce do čtyř a později, fakticky, do dvou okupačních zón, nemluvě.

Amerika, Británie a Evropa, „ruku v ruce a společně“, i když…

Amerika, tj. Spojené státy, Velká Británie a kontinentální západní Evropa v čele s Francií, spojenci z nedávné druhé světové války, pokračovali ve všestranné spolupráci i po skončení bojů, a právě na tom stála bezpečnost a prosperita velké části evropského Západu. Byla to koneckonců spolupráce posvěcená krví z „polí flanderských“ z let 1917–1918 a z „pláží normanských“ z jara a léta 1944. Nebyla ale snadná ani samozřejmá, jak by se dnes mohla při zpětném pohledu zdát. Příkladů, které to dokazují, existuje celá řada. Jedním z nich bylo jednání o poválečné půjčce Spojených států Velké Británii, která měla nahradit válečný zákon o půjčce a o pronájmu (Land-Lease Act), jehož platnost ukončil již zmíněný prezident Harry S. Truman (v Bílém domě v letech 1945–1953). V čele britské delegace, která o půjčce odjela do Washingtonu jednat, stál lord John Maynard Keynes a předpokládalo se, že všechno půjde hladce. Opak byl ovšem pravdou. Britové sice peníze, které potřebovali „k přežití“, nakonec získali, jednání ale byla tvrdá a podmínky ze strany Američanů nijak mimořádně vstřícné.

Z britské strany zdaleka nešlo o jedinou trpkou zkušenost s Američany. Výše zmíněný Land-Lease Act sice fakticky zachránil ostrovní stát před porážkou ve druhé světové válce, současně ale vedl k přenechání mnoha britských držav Spojeným státům. Někteří Britové proto amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta s nadsázkou i vážně označovali za „hrobaře Britského impéria“. Leccos na tom bylo – Roosevelt byl odpůrcem jakéhokoli imperialismu, včetně toho britského, a jeho rozbití mu v zásadě konvenovalo. Churchill si s ním ostatně vzhledem k jeho často až příliš vstřícnému postoji vůči Stalinovi „užil svoje…“

V roce 1956 prošly britsko-americké vztahy další vážnou „zkouškou“. Poté, co egyptský prezident Gamál Abd an-Násir znárodnil Suezský průplav, Britové společně s Francouzi a Izraelci během tzv. Suezské krize proti Egyptu vojensky intervenovali (tzv. operace Mušketýr), Washington nicméně jejich akci zastavil, přiměl je „před zraky celého světa“ k ponižujícímu ústupu a na počátku roku 1957 přišel s tzv. Eisenhowerovou doktrínou, která nabízela ekonomickou a vojenskou pomoc zemím na Blízkém východě, ohroženým šířením komunismu a sílícím panarabským hnutím; jejím primárním cílem přirozeně bylo vytvořit zde americkou sféru vlivu (na úkor skomírajícího vlivu slábnoucích „velmocí včerejška“ – Británie a Francie). Není nijak náhodné, že se od té doby stále více diskutovalo a diskutuje o termínu „neformální americké impérium“, což by ovšem bylo téma na samostatný text.

Po druhé světové válce to nezřídka skřípalo nejen v americko-britských, ale i v americko-francouzských vztazích. Řada vlivných (nejen) politiků v Paříži byla „znechucena panovačností a arogancí Američanů“ v jejich zemi, jež byla dána, krom jiného, rovněž rychlou a stále sílící „amerikanizací“ francouzské společnosti, kultury atd. Do nejvyšší politiky tyto animozity úplně prozatím nepronikly, respektive příliš ji neovlivňovaly. V šedesátých letech, za vlády prezidenta Charlese de Gaullea (1959–1969), ale vyústily v odchod Francie z vojenských struktur NATO (což s sebou neslo i přestěhování jeho velitelství z Paříže do Bruselu), což byla velmi vážná roztržka, kterou se podařilo zažehnat až po mnoha komplikovaných jednáních a po mnoha letech, konkrétně v roce 2009 během prezidentství Baracka Obamy a Nicolase Sarkozyho, jenž patřil v dějinách páté republiky k těm nejproameričtějším vůbec. Jak vidno, vztahy mezi Brity, Francouzi a Američany zkrátka nebyly nikdy „úplně růžové“, jen aby bylo jasno.

To neděláš dobře, Donalde aneb Může americký prezident transatlantické vztahy úplně zničit?

Odpověď na otázku ze subtitulku je podle mě jasná. Řečeno jedním slovem: Ne. Pod pojem „transatlantické vztahy“ se toho totiž vejde tolik, že by k jejich likvidaci bylo třeba hned několika Trumpů najednou. Úřadující americký prezident je samozřejmě může výrazně zkomplikovat, narušit, in extremis i „zpřetrhat“. Já ale ani na okamžik nepochybuji o tom, že i kdyby se tak stalo, bylo by to jen na čas. Historická pouta, ona Ties That Bind („pouta, která spojují“), mezi Evropou a „Amerikou“ (míněny USA), jsou mnohem víc než jen vztahy mezi konkrétními politiky, dokonce i víc než jen NATO (při veškerém respektu k jeho významu primárně pro naši bezpečnost). Země na obou březích Atlantiku, na obou kontinentech, jsou součástí jednoho civilizačního okruhu, jehož význam pro jedny i druhé i pro celý svět jsou nedozírné.

Donald Trump tím, že ohrožuje americko-evropské vztahy, nedělá dobře. Nejen pro Evropu, jež na jeho kroky doposud reagovala zejména plačtivým pofňukáváním a uraženými stížnostmi – nyní se snad situace začíná, chválabohu, měnit –, ale ani pro „Ameriku“. Jakkoli to tak dnes nemusí vypadat, chvíle, kdy by Američané uvítali v tom či onom smyslu podporu ze strany Evropy, může přijít dříve, než se zdá.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.