„Amerika“ a my

Amerika ve varu 43

„Amerika“ a my

Proč je návštěva Petra Fialy důležitá dokonce i pro ty,
kteří nemají Spojené státy v lásce

Martin Kovář

Pokud jde o českou politiku, hlavním tématem tohoto týdne je nepochybně návštěva premiéra Petra Fialy ve Washingtonu, D. C., zejména jeho přijetí americkým prezidentem Joem Bidenem. Komentářů této návštěvy se v médiích objevila logicky spousta; některé nekriticky nadšené, některé racionální a střízlivé, některé psané s nepochopením a některé plné zbytečných odsudků a bizarní nenávisti vůči všemu, co se týká Spojených států. A jak to tedy bylo s Fialovou návštěvou doopravdy, proč byla v zásadě úspěšná a jaký má nejen pro současnou vládní garnituru, ale pro celou Českou republiku význam?

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 18. dubna 2024

Za prvé, přijetí v Bílém domě je úspěchem pro každého

Jak naznačuje již titulek, přijetí americkým prezidentem v Bílém domě je důležité pro každého politika na světě, dokonce i pro britské ministerské předsedy, francouzské prezidenty či kancléře Spolkové republiky Německo, pro představitele menších nejen evropských států zvlášť. Přijme-li zkrátka jakéhokoli politika ve svém sídle americký prezident, šéf exekutivy stále ještě první světové velmoci, je to pro danou zemi vždycky událost, o které se hodně mluví i píše, a to i v případě takových států, jako jsou Čína či Indie, natož pro představitele malé či středně velké středoevropské země, jako je Česká republika. Bez ohledu na to, kdo prezidentem USA zrovna je.

Projednávaná agenda nemusí být nutně vždycky životně důležitá – někdy jde spíš o „zdvořilostní“ návštěvu, o jakési ujištění se o pokračování spolupráce, o vzájemné porozumění, o společně sdílených hodnotách (o nich ostatně mluvil i Petr Fiala na tiskové konferenci v Bílém domě), o obchodních zájmech (i český velvyslanec ve Washingtonu Miloslav Stašek připustil, že nákup stíhaček F-35 naší vládou [se]hrál při přijetí Petra Fialy prezidentem Bidenem svoji roli) atd. V případě menších a malých států, například spojenců z NATO, jde ze strany USA vždy vždycky tak trochu o gesto dobré vůle a o „odměnu“ svého druhu. To samozřejmě neznamená, že na pořadu dne nemohou být důležitá témata, pro představitele přijímané země dokonce životně důležitá; v případě Petra Fialy to bylo někde „na rozhraní“, ale i kdyby to tak nebylo, každé ujištění o spojenectví s Washingtonem má svoji cenu.

Za druhé, přijetí hektickým hodinám a dnům navzdory

Za druhé je třeba ocenit skutečnost, že si Joe Biden udělal na Petra Fialu relativně dost času (více než bylo plánováno, žádných „pár minut“, jak psali ti, kteří se snažili schůzku ironizovat), třebaže má v posledních hodinách a dnech velmi málo času. Jistě – návštěva byla dlouho plánovaná a odložit ji takřka nebylo možné, pokud by k tomu nebyl ten nejvážnější důvod; vzhledem k tomu, co všechno musí v současné době Biden řešit (krize na Blízkém a Středním východě, jednání o finanční pomoci Izraeli, Ukrajině a Tchaj-wanu v Kongresu atd.), je ale třeba relativně dlouhé přijetí ocenit. Znovu opakuji – není to žádná samozřejmost, byť i to některé české komentáře naznačovaly s tím, že se s americkým prezidentem setkala většina českých ministerských předsedů. To je sice pravda, setkání s americkým prezidentem ale bylo vždycky předem hodně odpracované.

Co jsme z návštěvy mohli vyčíst? Žádné překvapení se nekonalo, všechno proběhlo, jak mělo. Pro nás stojí za zvláštní zmínku snad jen to, že Joe Biden vypadal opravdu unaveně. Nikoli dezorientovaně či nepřítomně, ale unaveně, až velmi vyčerpaně, což ostatně odpovídá skutečnosti, že jde o více než osmdesátiletého muže, který má víc práce a starostí, než kolik jich dokáže unést. V této souvislosti si dovolím jednu poznámku, jež se našeho tématu přímo netýká, ale přesto ji napíšu: Jak Biden v tomto stavu zvládne tři, čtyři měsíce finální „horké“ fáze prezidentské kampaně v létě a na podzim, kdy se dostane pod ještě větší tlak, jsem věru zvědav. O tom ale, jak jsem už řekl, můj dnešní text není, a proto se vraťme zpátky k washingtonské návštěvě Petra Fialy, respektive k ohlasům této návštěvy a k jejím interpretacím.

Za třetí, „ódy“ i „hejty“ s přijetím v Bílém domě spojené

Nesčetné české reakce na přijetí Petra Fialy prezidentem Bidenem ve Washingtonu pokryly, logicky, celou škálu možného spektra. Některé. Hlavně ty ze strany vládních politiků a provládních novinářů, jež se doslova dmuly pýchou a hrdostí na premiéra, hrajícího „první ligu“ či přímo „Premier League“ světové diplomacie, byly skoro až komické a člověku bylo div ne stydno ze servility jejich autorů, byť to mnozí jistě mysleli, bez jakékoli ironie, „upřímně“. To ale vždycky patřilo a stále patří k věci a není třeba tomu věnovat velkou pozornost.

Reakce z druhé části politického a novinářského spektra plné despektu, až nenávisti (proč vůbec premiér do USA jel, jak je možné, že jednal s ředitelem CIA, jaké „notičky“ od něj asi obdržel atd.) byly mnohem, mnohem horší, zčásti směšné, zčásti tak hloupé, že to až bralo dech. Nad některými z nich, jejichž autory osobně znám, jsem si nevěřícně říkal, proč to ti lidé píšou a jakou alternativu pro českou zahraniční politiku asi tak mají na mysli, odmítají-li silnou euroatlantickou vazbu, členství naší země v Severoatlantické alianci a v Evropské unii. Opravdu by mě to zajímalo.

Neexistence slušné alternativy

Všichni čtenáři mých textů, podcastů, rozhovorů včetně rozhlasových a televizních interview, předpokládám, dobře vědí, že jsem vůči současnému směřování Evropské unie, evropskému integračnímu projektu v jeho současné podobě, ke směřování k evropskému „superstátu“, k tragicky nastavenému Green Dealem a zoufalé migrační politice (abych uvedl alespoň několik konkrétních příkladů) velmi kritický. Stejně tak neváhám kritizovat zahraniční politiku Washingtonu, mám-li pocit, že je to třeba, o zdivočelé americké levici a o poměrech, které v zemi v poslední době panují, nemluvě.

Přesto si neumím žádnou smysluplnou alternativu k současné české zahraničně politické orientaci představit. Jediné dvě možnosti, které se tak říkajíc „nabízejí“, jsou jedna horší než druhá. První je jakási česká neutralita, o níž mluví a píšou ti, kteří jsou pro vystoupení z EU, případně i z NATO. Dost dobře nevím, jak jejich postoj nazvat: naivní či dětinský je nejspíš to správné slovo. Představa, že desetimiliónový národ, jehož ekonomika je silně navázaná na Spolkovou republiku Německo a na Evropskou unii, může být tak či onak nezávislá nebo „neutrální“, je směšná. Česká republika není z řady četných historických i dalších důvodů ani Rakouskem, jež není členem NATO, ale je členem EU, ani/natož Švýcarskem. Každý, kdo přemýšlí či sní o tom, že by se naše země „středoevropským Švýcarskem“ mohla stát, je nesmírně pošetilý, neví nic o historii a nerozumí geopolitice ani za mák.

Druhou možností je stát se součástí mocenského orbitu putinovského Ruska. Pokud to někdo myslí vážně, nestojí mi za diskusi. To si o Spojených státech, o jejich globálních zájmech a o jejich zahraniční politice můžeme myslet cokoli a nemusí to být vždycky a za všech okolností něco pěkného, s Ruskem a s poměry v Rusku se to ale nedá vůbec srovnávat. USA jsou ve srovnání s Ruskem – všem potížím a problémům navzdory – svoboda, civilizace a Západ v tom nejlepším slova smyslu, třebaže v současné době procházejí/prochází velmi složitým obdobím; Rusko je ve srovnání s nimi nesvoboda, barbarství a zmar. Ti, kteří vystupují proti USA a proti Západu nejostřeji a nejagresivněji a kteří přitom otevřeně či skrytě adorují Rusko, by ve skutečnosti měli být Petru Fialovi a jeho vládě za jeho/její zahraniční politiku vděční: Kdyby totiž podobně, jako kritizují jeho a jeho vládu, kritizovali v Rusku ruskou vládu, dávno by hnili ve vězení, v lágru anebo by byli na rusko-ukrajinské frontě.

Výše zmíněným odstavcem přirozeně ani v náznaku nepopírám, že USA hledí primárně na své zájmy (jak také jinak) a že pro jejich realizaci postupují často s arogancí a bezohledností, jež jim je jako supervelmoci vlastní (vážně o tom nemám žádné, ani ty nejmenší iluze). Velké, někdy i ponižující lekce od nich koneckonců dostali i jejich nejbližší spojenci jako Velká Británie (stačí vzpomenout na jednání o poskytnutí půjčky po skončení druhé světové války nebo v době Suezské krize). Přesto se jejich způsoby a jejich jednání nejen se spojenci nedá s přístupem a s jednáním Moskvy srovnat. Dokonce i kdybych musel volit mezi jedním či druhým „zlem“, jako že USA v žádném případě za „zlo“ nepovažuji, neváhal bych ani vteřinu, a myslím, že by v případě takové volby neváhal nikdo se zdravým rozumem.

Petr Fiala přirozeně neuvrhl Ameriku ani v náznaku „do varu“, jak zní název mého newsletteru, ze všech výše uvedených důvodů ale mělo jeho jednání s Joem Bidenem ve Washingtonu svou cenu.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.