Americké „pěsti ve tmě“ II

Amerika ve varu 48

Americké „pěsti ve tmě“ II

Muhammad Ali: „Největší z největších“
aneb Fascinující příběh nejlepšího sportovce všech dob

Martin Kovář

V minulém týdnu jste si mohli přečíst portrét první velké (nejen americké) boxerské hvězdy, dlouholetého mistra světa v těžké váze Jacka Dempseyho. V dnešním druhém „boxerském newsletteru“ Amerika ve varu bude řeč o muži, který je pokládán nejen za největšího boxera, ale – vesměs, byť jistě ne všemi – za největšího či nejlepšího světového sportovce všech dob, o Muhammadovi Alim. Jeho fascinující životní příběh je tak dokonale „americký“, že v našem seriálu nemůže chybět.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 23. května 2024

Chudý „černý kluk“ na cestě k olympijskému zlatu

Cassius Marcellus Clay (1942–2016) pocházel z nemajetné rodiny z Louisville ve státě Kentucky. Kromě toho, že trpěl těžkou dyslexií, si v dětství „užil svoje“ i kvůli barvě pleti stejně jako většina jeho „černých“ vrstevníků. V době dospívání jej navíc silně poznamenalo brutální zavraždění čtrnáctiletého Afroameričana Emmetta Louise Tilla v městečku Money ve státě Mississippi a osvobození jeho vrahů bílou porotou v roce 1955. V té době již začínal boxovat, mimo jiné z podnětu policejního důstojníka, který mu vysvětlil, že úspěch ve sportu je jednou z možných reakcí a jedním z možných léků na „všechny nespravedlnosti světa“.

„Talent není všechno,“ říkával Ali, „ale skoro všechno,“ a měl pravdu, třebaže k tomu musel po celou kariéru trénovat „jako o život“. Už od časů jeho mládí bylo skoro všem jasné, že se rodí boxer skutečně mimořádných kvalit. Jasná, často velmi rychlá vítězství v ringu to jen potvrzovala, stejně jako dvojí triumf (zisk tzv. „zlatých rukavic“; Golden Gloves) v Amatérské atletické unii, či zlatá medaile v polotěžké váze na olympiádě v Římě v roce 1960. Aliho úspěchy byly o to pozoruhodnější, že je všechny stihl do osmnácti let.

Profesionální mistr světa

Triumf na olympiádě měl jediné smysluplné pokračování – profesionální kariéru. Od října 1960 vybojoval Cassius Clay devatenáct vítězství v řadě, z toho patnáct K.O. V únoru 1964 se proto poprvé dočkal zápasu o titul, ve kterém doslova vyřídil Charlese L. „Sonnyho“ Listona, podle některých odborníků jednoho z deseti největších boxerů všech dob, jenž získal titul v roce 1962. Nejprestižnější boxerská váhová kategorie tak měla nového šampióna, nejmladšího, který kdy „vyrval“ titul z rukavic jeho obhájce.

I na poměry světa, kde věru nescházela „velká ega“, byl Cassius Clay mimořádně sebevědomý, vitální, a navíc fyzicky přitažlivý, zkrátka neodolatelný. Jeho divoký řev „Jsem král světa“ po vítězství na Listonem, vlastní popis svého boxerského stylu („Létám jako motýl a bodám jako včela“), urážky soupeře i novinářů, kteří mu nedůvěřovali – to všechno se stalo součástí legendy jménem Cassius Clay/Muhammad Ali. Opakované vítězství nad Listonem a triumf nad bývalým olympijským vítězem z Helsinek (1952) a světovým šampiónem Floydem Pattersonem, který byl jeho vzorem v mládí, nemluvě o obhajobách titulu proti Clevelandu Williamsovi, Erniemu Terrelovi a dalším borcům, udělaly z Cassia Claye jeden z největších sportovních idolů v Americe i ve světě, nejen ve světě sportu.

Válka ve Vietnamu, ztráta licence a obhajoby titulu

Svět ale není zdaleka jenom sport, což platilo i o životním příběhu Cassia Claye. Již jeho prohlášení, že je členem organizace Islámský národ (Nation of Islam) a že si změnil jméno na Cassius X a poté na Muhammad Ali, k čemuž došlo po prvním vítězství nad Listonem, u americké veřejnosti silně rezonovalo. Ještě větší odezvu ale mělo, když jako úřadující světový šampión odmítl v roce 1967 narukovat do války ve Vietnamu, mimo jiné s poznámkou, že „nevidí důvod, proč by měl zabíjet kluky z Vietkongu, kteří mu nikdy nenadávali do negrů…“

Diváci a fandové si tak na další Aliho zápas museli počkat tři a půl roku, během nichž zuřila právní bitva kvůli jeho odsouzení za odmítnutí rukovat a kvůli odnětí profesionální licence. Ali sice přišel o spoustu peněz, zároveň ale získal sympatie části veřejnosti, jež byla proti válce. V roce 1970 získal licenci zpět a v březnu 1971 svedl v newyorské Madison Square Garden mač proti úřadujícímu šampiónovi Josephu Williamu „Joeovi“ (Smokin Joe) Frazierovi. Ali sice „Zápas století“ (Fight of the Century) prohrál na body, ujistil se ale, že stále může boxovat na nejvyšší úrovni. Další boj nikoli ještě o titul, ale „jen“ odvetu s Frazierem, který pás mistra světa mezitím (1973) ztratil s Georgem Foremanem, si nicméně musel vydobýt ve třinácti těžkých zápasech, z nichž jenom jediný prohrál. Šance, na kterou čekal, odveta s Frazierem, přišla v lednu 1974 opět v ikonické MSG a tentokrát skončila Aliho vítězstvím.

Tzv. „Rachot v džungli“ (The Rumble in the Jungle), jak byl mač Ali versus již zmíněný George Foreman, který se konal v říjnu 1974 v zairské Kinshase, nazván, patří k legendárním okamžikům tohoto sportu. O sedm let mladší „Velký George“ šel do zápasu jako favorit. Dvaatřicetiletý Ali, jenž už neměl rychlost a pružnost jako v mládí, ale o to více zkušeností a o to větší sílu, nápor do té doby neporaženého Foremana vydržel a ve finále jej udolal. Zápas sledovala v televizi více než miliarda diváků na celém světě a „velké jméno“ si na něm tak říkajíc udělal legendární promotér Don King.

Nejnáročnější zápas života, „Thriller v Manille“ (The Thrilla in Manila či Ali vs. Franzier III), měl ale Ali teprve před sebou. Souboj v manilském Philippine Coliseum byl následně označen za „největší boxerský mač všech dob“. Snad nikdy v historii nepodali dva sportovci výkon, jenž oba přivedl na pokraj totálního nikoli vyčerpání, ale absolutního zničení organismu. Když po čtrnácti kolech nepustil osleplého Fraziera trenér do ringu, bylo po boji, Ali vyhrál a označil svého protivníka za – vedle sebe – největšího boxera na světě. Současně věděl, že k žádnému takovému zápasu už nikdy nenastoupí. Aliho kariéra dospěla ke spektakulárnímu vrcholu, jeho „nanebevzetí“ se stalo skutečností.

Poslední léta, tituly a konec kariéry

V následujících letech Ali stále ještě boxoval, jeho vítězství ale nebyla s těmi předchozími srovnatelná. O titul přišel teprve v únoru 1978 v Las Vegas v boji proti Leonu Spinksovi, olympijskému vítězi z Montrealu (1976). Ani to ale ještě nebyl konec. V září téhož roku se Ali v New Orleansu postavil Spinksovi znovu. Rozhodčí prohlásili vítězem Aliho, nad celou odvetou se ale vznášela „zvláštní atmosféra“, jako by cosi nebylo v pořádku. Ve skutečnosti Spinks nebyl soupeř, který mohl stárnoucího „Největšího“ zničit. Zápas vidělo naživo sedmdesát tisíc lidí, kteří na vstupném zaplatili přes šest miliónů dolarů, což bylo i na americké poměry neuvěřitelné. Touha vidět ještě jednou největší legendu v dějinách (nejen) tohoto sportu, byla obrovská a mnozí diváci na zápas vzpomínali navzdory tomu, že se „Manilskému thrilleru“ ani nepřiblížil.

Ali držel titul až do července 1979, kdy ohlásil konec kariéry. V říjnu 1980 ale přišel ještě jeden návrat, což byl důsledek touhy postavit se úřadujícímu šampiónovi Larrymu Holmesovi. Zápas v Caesars Palace ve městě Paradise v Nevadě měl od počátku jasný průběh: někdejší sparing partner Holmes Aliho zjevně šetřil, i tak mu ale uštědřil jasnou porážku. Poslední Aliho prohra pak přišla v listopadu 1981 v Nassau na Bahamách, kde neuspěl v boji proti budoucímu mistru světa Kanaďanu Trevoru Berbickovi. Teprve to byla, v devětatřiceti letech a 328 dnech, definitivní tečka. Největší boxerská kariéra všech dob se, nepočítáme-li několik exhibic, uzavřela.

„Druhý život“

Aliho život ale ještě zdaleka neskončil. Čtyřikrát ženatý muž, otec sedmi dcer a dvou synů, byl nadále adorován po celém světě, mimo jiné se věnoval filantropii, čas od času se zapojil do různých politických kampaní, což ostatně činil již v době, kdy byl jako boxer na vrcholu sil. Jako příklad lze uvést jeho návštěvu palestinského uprchlického tábora v jižním Libanonu v roce 1974, kde vyjádřil podporu „boji Palestinců za svoji domovinu“, anebo účast na protestním „Nejdelším pochodu“ (The Longest Walk) ve prospěch původních obyvatel Ameriky z téhož roku.

V roce 1996 se Alimu dostalo cti zapálit olympijský oheň při zahájení letních her v Atlantě, což na televizních obrazovkách sledovalo přes tři a půl miliardy diváků; po šestnácti letech se podílel i na zahájení londýnské olympiády v létě 2012. V roce 1999 jmenoval prestižní časopis Sports Illustrated Aliho „sportovcem století“, fakticky nejlepším sportovcem všech dob. K tomu všemu vydělal během kariéry velké množství peněz, které se různě, podle okolností a způsobu života, ztenčovalo a znovu rostlo; o byť jen náznaku existenčních potíží ale v jeho případě nebylo na rozdíl od jiných bývalých boxerských a obecně sportovních hvězd nikdy možné mluvit.

V posledních letech života Aliho trápil zhoršující se zdravotní stav a 3. června 2016 zemřel na septický šok. Nejen Amerika toho dne ztichla, protože pozemský svět opustila jedna z největších osobností i ikon v jejích moderních dějinách. Slova plná účasti v té souvislosti vyslovili prakticky všichni významní politikové (včetně prezidentů Billa Clintona, Baracka Obamy a Donalda Trumpa, ze zahraničních státníků například britský premiér David Cameron) i sportovci (Mike Tyson, Michael Jordan či Tiger Woods), nemluvě o „nekonečném smutku“ miliónů lidí na celém světě. Všichni obdivovali Aliho nezkrotnou vášeň pro sport, posedlost vítězstvím i jeho omračující důvěru ve vlastní schopnosti, jedinečný styl atd. Nikdo z nich přitom ani v náznaku nepochyboval o tom, že by Ali nebyl skutečně „největším z největších“.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.