Americká beznaděj i naděje

Amerika ve varu 33

Americká beznaděj i naděje

Biden i Trump naštěstí nepředstavují reálný „obraz Ameriky“

Martin Kovář

Když jsem před pár dny sledoval záznam vystoupení amerického prezidenta Joea Bidena, ve kterém si evidentně popletl současného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona s jeho socialistickým předchůdcem z osmdesátých a devadesátých let minulého století Françoisem Mitterrandem, s nímž se během svého působení v Senátu Kongresu setkal, udělalo se mi, jak to jen říct, dosti nedobře. K tomu jsem si navíc okamžitě vzpomněl na to, jak si Bidenův vyzývatel Donald Trump nedávno spletl svoji rivalku z primárek Nikki Haleyovou s bývalou šéfkou Sněmovny reprezentantů, demokratkou Nancy Pelosiovou, a to už bylo, při vědomí, že jde o dva současné nejvlivnější americké politiky, pomalu na závrať…

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 8. února 2024

Dva staří muži, kteří se rvou o moc

Samozřejmě nejde jen o jedno či dvě přeřeknutí, to vůbec ne, těch se ostatně dopouštěli i Bidenovi a Trumpovi předchůdci v úřadu. Známé jsou zejména lapsy George Bushe mladšího (ve funkci v letech 2001–2009), které ale nebyly důsledkem jeho hlouposti či nekompetentnosti, jak tvrdili jeho odpůrci a zavilí nepřátelé, kteří jej nenáviděli bez přehánění „na smrt“, nýbrž toho, že byl částečný dyslektik a dysgrafik. Podobných „trapasů“ se koneckonců čas od času nevyvaroval ani Ronald Reagan a další hlavy státu, nejen ty americké. Jak jsem už řekl, není-li to permanentně jako, bohužel, u Bidena, o nic zásadního nejde, to se prostě stává…

S Joem Bidenem, to především, ale zčásti i s Donaldem Trumpem je problém v tom, že se to opakuje až příliš často a že zjevně nejde o „náhodný úlet“, nýbrž o projev, opakuji, primárně u Bidena, ztráty schopnosti orientovat se v čase i prostoru, držet se tématu, anebo, ostřeji řečeno, senility a s tím související neschopnosti zastávat prezidentský úřad. Biden (ročník 1942) i Trump (ročník 1946) se letos na podzim navzdory svému věku s největší pravděpodobností znovu střetnou v boji o Bílý dům a jeden z nich se stane prezidentem. Pokud by to byl Biden, blížil by se na konci druhého mandátu pomalu devadesátce! To není „normální“, není to zdravé, a navíc je to pro Spojené státy i pro svět po čertech nebezpečné. Skutečnost, že demokraté v obavách z Trumpa a v naději, že právě Biden má největší šanci jej porazit, nebyli, respektive nejsou s to vygenerovat někoho mladšího, a že se většina republikánů útrpně „podvolila“ (podvolila je to správné slovo) Trumpovi, je bez přehánění strašlivá.

Beznaděj číslo jedna: Biden

Vezmeme-li v potaz, že úřadující prezident USA (i jeho protivník) má nejlepší možnou zdravotní péči na světě a že je zcela nepochybně pečlivě a precizně medikován, aby mohl úřad vykonávat v rámci možností co nejlépe a aby byly jeho limity, dané věkem, lapsy a obecně nevýkonnost alespoň pro veřejnost co nejméně viditelné, běhá člověku z toho, v jakém stavu jako vůdce stále ještě první světové velmoci na světě je, mráz po zádech. Výkon prezidentské funkce v USA je nesmírně náročný i pro mladého, zdravého člověka, natož pro muže, který je ve všech ohledech za zenitem jak fyzicky, tak psychicky a který si to ke všemu možná ani neuvědomuje.

Ještě strašnější je, že přinejmenším pro Evropu, u americké domácí politiky si to netroufám říct, je senilní a ne zcela kompetentní „Biden u moci“ nejspíš lepší volbou, než kdyby se stal prezidentem nevyzpytatelný egomaniak Trump. Jenže, zatímco Bidenovy limity a lapsy má pod kontrolou, alespoň doufám, celkem racionálně fungující Bílý dům, přední představitelé jeho administrativy v čele se státním tajemníkem Antonym Blinkenem a tzv. Deep State, v případě Trumpa by tomu tak spíš nebylo. A to je právě to, oč tu běží. Čistě egoisticky vzato bychom si zkrátka v Evropě měli přát vítězství Bidena. I to s sebou ale nese četná rizika, například kolaps „amerického leadershipu“ ve světě, který by mohl mít negativní dopad i na nás. Prostě zmar…

Beznaděj číslo dva: Trump

Donald Trump je pro Ameriku a pro svět špatná volba, ponecháme-li stranou jeho rovněž pokročilý věk, z jiných důvodů. V první řadě se jde o to, že by v čele jakékoli země, natož první světové mocnosti, neměl stát z principu politik, obviněný v mnoha občanskoprávních i trestněprávních kauzách, ať už si o nich myslíme cokoli. Není to dobře a takového prezidenta, byť by byl řádně zvolen, by to silně limitovalo, a to tím spíš, že by měl být nejen nejvyšším politickým představitelem země, ale i morální autoritou svého druhu. Já vím, já vím, řeknete si, o čem to ten Kovář, proboha, mluví? Když mohl být prezidentem USA člověk jako Bill Clinton, tak jím přece může být, pokud jde o morálku, úplně každý… Ano, máte pravdu, ale stejně…

Kromě toho, důležité je i již zmíněné Trumpovo ego. Nevím jak vy, ale já osobně myslím, že nejsem jediný, kdo má za to, že mu občas, s nadsázkou řečeno, zatemňuje mozek. Co tím chci přesně říct? Že nemám žádný zásadní problém s Trumpovým heslem Make America Great Again ani America First, o to jde nakonec každému příčetnému americkému politikovi (a vůbec každému politikovi v případě jeho země), jenom to třeba neříká tak nahlas a nedává to tak ostentativně najevo jako Trump (například Biden se s Evropou v ekonomických otázkách ani trochu „nemaže“), nýbrž s tím, jak daleko je ochoten ve svém egoismu „super-amerikanismu“ zajít a co všechno je ochoten (včetně spojenců) tomu obětovat. A v tomhle jsem ohledně Trumpa, viděno – také egoisticky, jak jinak – evropskou optikou, hodně skeptický. Takže rovněž zmar…

Naděje

Na druhé straně, aby nedošlo k nedorozumění, Biden ani Trump nepředstavují reálnou „Ameriku“, respektive nejsou – třebaže si je jejich strany vybraly jako prezidentské kandidáty – skutečným obrazem současné Ameriky. Země, ke které jsme za komunismu, já osobně v době husákovsko-jakešovské normalizace, vzhlíželi jako k etalonu svobody a demokracie, je dnes samozřejmě v mnoha ohledech jiná než tehdy. Prochází složitým vývojem, je politicky, světonázorově, rasově (Obamovu prezidentství navzdory) i jinak ostře rozdělená (možná nejvíc, co kdy byla, i když třeba v šedesátých letech minulého století a na počátku sedmdesátých let to bylo také jaksepatří vyhrocené), takže se mluví i o jejím možném rozpadu (mimo jiné kvůli sporu mezi Texasem a Bílým domem ohledně ilegálního přistěhovalectví do země, abych uvedl alespoň jeden konkrétní příklad).

Zároveň je to ale pořád velká, svobodná (jakkoli hlavně Bidenovi odpůrci tvrdí opak a straší „americkým“, respektive „demokratickým [ve smyslu Demokratické strany] komunismem“), demokratická země, stále ještě kapitalistická, což je v našem euroatlantickém civilizačním okruhu dneska spíš vzácnost (byť i tady kapitalismu v posledních hlavně dvou desetiletích ubylo), země, která má obrovský, takřka neuvěřitelný potenciál. Do žádné jiné země na světě se nehrne víc přistěhovalců než do USA, pořád ještě zde existuje závistivými a zkrachovalými levičáky vysmívaný „americký sen“, pořád ještě je to země, která se o sebe umí postarat a nemusí se o sebe bát. A tohle všechno, nikoli američtí politikové z Washingtonu, D. C., nýbrž „obyčejní Američané“, pro mě představují naději, že to s tou zemí dopadne dobře. Bylo tomu tak v historii ostatně vždycky, ať už byla, jak řekl můj milovaný herec Jack Nicholson, „v sebevětších sračkách“, promiňte, prosím, Jackovi i mně, ten výraz.

Takže ano, navzdory senilnímu Bidenovi, navzdory egomaniakovi Trumpovi, navzdory marasmu současné Demokratické i Republikánské strany, navzdory tomu, že mnoho amerických občanů ztratilo velkou část důvěry v tamní establishment, ve své politické elity, navzdory tomu, že se i ve Spojených státech plíživě rozlézá rozhazovačný a neefektivní sociální stát (čím více lidí je závislých na Welfare, tím pro stát a pro společnost hůř, jak správně napsal Karel Durman ve svých geniálních „Popelech ještě žhavých“) a společnost se štěpí, navzdory tomu všemu já osobně v Ameriku, ve Spojené státy, věřím, stejně jako věřím v její/v jejich budoucnost.

Dnes to všechno bylo jenom ve velké stručnosti, ve zjednodušující zkratce, čehož si jsem velmi dobře vědom. To zásadní, co jsem chtěl říct, jsem snad ale řekl. Tak zase za týden na shledanou, přátelé.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.