Američané v Normandii

Amerika ve varu 51

Američané v Normandii

Evropa by měla být Spojeným státům vděčná,
nejen za 6. červen 1944

Martin Kovář

Tak jako každý rok, i letos jsme byli u televizních obrazovek a jako uživatelé všech možných sociálních sítí 6. června svědky dojemných scén, když se do francouzské Normandie vraceli u příležitosti oslav „Dne D“ poslední žijící američtí a kanadští veteráni, kteří byli v roce 1944 příslušníky invazních jednotek, jež přinášely osvobození západní Evropy. Sám jsem byl v Normandii 6. černa přítomen při jednom z kulatých výročí a musím říct, že jsem jen málokdy, pokud vůbec kdy, prožil emotivnější chvíle. Nebýt úspěšné operace „Overlord“, vypadal by svět po skončení druhé světové války jinak, mnohem, mnohem hůř. Naše vděčnost vůči Američanům, byť nikoli výhradně vůči nim, je obrovská, a to tím spíše, že nejde pouze o vděčnost za osvobození západní Evropy, ale i za její další vývoj i za její bezpečnost v dnešních dnech.

Pište na makovar@atlas.cz

Martin Kovář, 13. června 2024

Operace „Overlord“, „Den D“

Nejprve trocha historie. Na jaře 1944 vstupovala druhá světová válka do závěrečné fáze. O výsledku války v Pacifiku bylo víceméně rozhodnuto, v zásadě to byla „jen“ otázka času; také na východní frontě německá armáda již pouze ustupovala před Sověty. Otevření tzv. „druhé fronty“ na západě ale bylo pro Stalina s ohledem na rozsah a náročnost bojů i tak nesmírně důležité. Dne 6. června 1944, v již zmíněný „Den D“ (D-Day), se tak stalo: Američtí, kanadští, britští, francouzští a další spojenečtí vojáci se v časných ranních hodinách vylodili na normandských plážích, čímž napsali jeden z nejpůsobivějších příběhů celé války.

V roce 1994, kdy od úspěšné invaze uplynulo padesát let, jsem byl v Normandii 6. června shodou okolností, nikoli plánovaně, i já. Jak jsem již naznačil, šlo o zážitek (popravdě řečeno si nejsem jist, je-li to správné slovo) zcela ohromující. Pláže a nedaleké hřbitovy byly plné francouzských, britských, kanadských a dalších bývalých válečných spojenců, zejména amerických veteránů. Tehdy plus minus sedmdesátiletí, osmdesátiletí „kluci“, jak si mezi sebou říkali, chodili v řadě případů jenom s pomocí holí či berlí, nebo se pohybovali na invalidních vozících, „kluci“ bez nohou, bez rukou, s černými páskami přes oko, s nezhojitelnými jizvami ve tváři, skoro vždycky v doprovodu početné rodiny – s manželkami, dětmi a vnoučaty. S několika z nich jsem tehdy mluvil a nebyl mezi nimi ani jediný, který by účasti ve válce litoval. Když tenkrát na závěr slavnostního ceremoniálu hrála vojenská kapela francouzskou, britskou, kanadskou a americkou hymnu, byli jsme všichni pořádně naměkko.

O osmdesát let později

Letos uplynulo ode „Dne D“ rovných osmdesát let. Člověk by řekl, že bychom se za tehdejšími událostmi mohli ohlédnout s racionálním, tolik potřebným odstupem, jenž je ostatně třeba k hodnocení jakýchkoli historických událostí. Jenže! V Evropě, na jejím východě, ale nepříliš daleko od nás, se znovu válčí. Tentokrát je to nástupce někdejšího spojence západních mocností, Sovětského svazu, putinovské Rusko, které v únoru 2022 zahájilo na sousední Ukrajinu útok, jenž dosud neskončil. Mladí ukrajinští i ruští vojáci den co den umírají v nesmyslné válce, stejně jako ukrajinské civilní oběti. Právě z toho důvodu zástupci Ruské federace při oslavách v Normandii chyběli, jejich účast byla nejen pro francouzské „pořadatele“ nepředstavitelná.

Také letos, tak jako každoročně, jednotliví řečníci včetně britského krále Karla III., jenž pronesl svůj projev francouzsky, zdůrazňovali dalekosáhlý význam operace „Overlord“. Nejen pro porážku nacistického Německa a pro urychlení jeho porážky, ale i proto, že právě díky němu prožili lidé v západní Evropě následující prozatím tři čtvrtiny století ve zdánlivě samozřejmém míru, chráněni – v časech studené války a vlastně i dnes – americkým „jaderným deštníkem“, v do té doby nepoznaném blahobytu (včetně výhod plynoucích z existence velkorysého sociálního státu), ve světě bez hranic, v demokratickém politickém systému, kde vládnou právo a rovnost všech lidí před zákonem, zkrátka, ve většině ohledů, v nejlepším možném světě, jaký si lze představit.

Právě na normandských plážích spojenci na jaře 1944 potvrdili transatlantické partnerství, v první řadě mezi Spojenými státy americkými, Kanadou a Velkou Británii. Právě tady umírali američtí, kanadští a další zámořští vojáci za osvobození Evropy, právě tady se rodily, jak jsem již řekl, zárodky budoucí svobodné Evropy. Nebýt tisíců amerických a dalších mrtvých, západní Evropa by s největší pravděpodobnostní dlouho nebyla, pokud vůbec kdy, svobodná. Už to je samo o sobě důvodem k tomu, abychom si 6. červen 1944 každoročně připomínali a abychom mrtvým i těm, kteří přežili, vzdali hold a poděkovali a abychom si uvědomili, jak cenná pro nás a snad i pro Američany „transoceánská pouta" všem problémům a těžkostem navzdory jsou.

Nejen Normandie, ale i Trumanova doktrína, Marshallův plán, NATO a vůbec všechno…

Pokud jde o již zmíněnou vděčnost Evropanů vůči Američanům, samozřejmě nejde „jen“ o vylodění v Normandii a o osvobození západní a (zčásti) jižní a střední části našeho kontinentu od nacismu (kromě Francie a zemí dnešního Beneluxu šlo rovněž o část Německa, Itálii atd.). Jde také o tzv. Trumanovu doktrínu o „zadržování komunismu“ (The Truman Doctrine; 1947), Marshallův plán (Marshall Plan; 1948) a Severoatlantickou alianci (North Atlantic Treaty Organization, NATO; 1949), jež se v prvních poválečných letech staly základem dlouhodobého politického, vojenského a ekonomického angažmá USA na „starém“ kontinentu.

Vzhledem k délce tohoto angažmá v Evropě je logické, že vztahy mezi transatlantickými spojenci nebyly vždy úplně ideální. Americká dominance a někdy i arogance, s níž Washington prosazoval své zájmy, byly Evropanům nezřídka trnem v oku. Francouzi, kteří byli nadmíru hákliví i na americkou „intelektuální“ či „sociokulturní invazi přes oceán“, dokonce na čas opustili vojenské struktury NATO a „vykázali“ „americkou alianci“ z Paříže do Bruselu. Stejně tak někteří spojenci USA v Evropě často až nevybíravě kritizovali „americkou válku“ ve Vietnamu či, později, na Středním východě atd. Američané to často snášeli těžko, opakovaně měli pocit, že jim Evropané nejsou dostatečně vděční za všechno, co pro ně (zejména ve dvou světových válkách) udělali, nakonec se ale až doposud vždy podařilo spory urovnat, a to je dobře, moc dobře.

Já sám ani v nejmenším nepochybuji o tom, že Evropané jsou, pokud jde o jejich, přesněji řečeno o naši bezpečnost, navzdory již několik desetiletí trvajícímu řečnění o „společné evropské armádě“, naprosto závislí na Severoatlantické alianci, tedy de facto na USA. Pokud by k nějakému opravdu velkému střetu došlo – útok Ruska na Ukrajinu ukázal, že to není nemožné – měl bych o Evropu bez amerických spojenců strach. Dlouhodobá neochota bohatých evropských států dávat výdaje na obranu ve výši dvou procent HDP byla bez přehánění skandální. Razanci, s níž evropské spojence kritizoval bývalý americký prezident Donald Trump, se proto nelze ani v nejmenším divit. Ruská agrese na Ukrajině situaci mění, a je to jen dobře, do schopnosti hájit svoji bezpečnost sami ale máme stále velmi daleko.

Fakticky vzato bylo po více než tři čtvrtě století projevem strašlivé neschopnosti a nezodpovědnosti, jednoho víc než druhého, ponechat vlastní obranu, vlastní bezpečí, v rukou spojence, přátelského a vstřícného spojence, ale přesto „jenom“ spojence. Spoléhat na to, že v USA již nikdy nepřevládne coby politický proud izolacionismus, nebo že se pro ně „evropské zájmy“ stanou natolik „druhořadé“, že už jim nebudou věnovat takovou pozornost jako dosud, bylo a je dětinské a neomluvitelné. O společné „evropské armádě“ se mluví od přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století (tzv. Plevenův plán či projekt Evropského obranného společenství) a výsledek se limitně blíží nule. Nebýt sil NATO, přesněji řečeno nebýt americké armády, byla by jednotná Evropa, jen s malou nadsázkou řečeno, vojensky k smíchu.

To by ale bylo na jiné téma, na samostatný text. Ten dnešní měl být holdem především americkým, ale i kanadským, britským, francouzským a dalším vojákům, kteří 6. června 1944 a v dalších dnech, týdnech a měsících umírali za naši svobodu. Tak na jejich čest a slávu a na to, aby tu s námi „ti američtí kluci“ a jejich potomci byli co nejdéle, nejlépe napořád! Díky nim je náš svět bezpečnější a ve všech ohledech lepší než bez nich.

Odebírejte naše další newslettery

Nechcete už odebírat naše e-maily? Odhlaste se zde.